Článek
Období puberty bývá klíčovou životní etapou, která je plná výzev, nejen pro rodiče, ale i pro samotného dospívajícího. Tradičně přináším tematický výběr poznatků, z oblasti vývojové psychologie, výchovných přístupů a terapeutické praxe.
Silné zaujetí vlastními myšlenkovými schopnostmi, nutí mladistvé přistupovat k věcem kriticky, diskutovat a polemizovat o nich, případně usilovat o pravý opak toho, co jim je předkládáno. Často podléhají osobnímu klamu, který je přesvědčuje, že jejich myšlenky a zkušenosti jsou naprosto jedinečné a mohou dokonce žít s pocitem, že je třeba obstát před vlastním imaginárním publikem. To vše, je naprosto přirozené a lze to považovat, za normální projev dospívání.
Objevuje se postoj založený na principu: „Jsem v pořádku, to ostatní nejsou v pořádku.“ Nezvládnutí tohoto přístupu však může vést k přehnané a nerealistické sebedůvěře. Zvláště u chlapců, před pubertou a během ní, si můžeme stále častěji všímat okázalé prezentace pocitu vlastní hodnoty. Během puberty je tento jev do jisté míry normální, neboť až s postupujícím věkem se objevuje realističtější sebehodnocení. Pro tento případ je nezbytné, citlivě nastavit dítěti zrcadlo, aby mohlo dojít sebepoznání a přiměřeně regulovat své chování.
I přes výrazné projevy dospívání našich dětí, někdy stále používáme manipulaci, odměny a tresty, k ovlivnění jejich chování. Používáme věty typu: „my víme, co je pro tebe nejlepší,“ či „až budeš starší pochopíš, že jsme měli pravdu“. Jindy se stává, že dítě své názory prosazuje velmi razantně či způsobem, který nás pobuřuje zjevnou naivitou či nezralosti. V takové situaci máme silné nutkání vložit se do věci a dítě srovnat. Ať už je naše motivace jakákoliv, pravděpodobně se necháme unést vlastními pocity a použijeme nevhodná slova, jejichž důsledkem bude, že se dítě rozzlobí nebo dojde k verbálnímu souboji, který skončí zhrzenými pocity a jedovatými poznámkami. Pro takové situace je třeba si ujasnit několik věcí: Musí moje dítě myslet jako já? Proč mám potřebu dítě poučovat? Dokážu tolerovat názor zcela odlišný od svého? Dokážu dítěti pomoci najít jeho vlastní cestu v tak složitém světě? Dovolím mu uchopit problémy posvém?
V období puberty se mladiství stávají velmi nezávislými, mají-li potřebu protestovat, pak jedině proti moci, která je nutí dělat věci proti jejich vůli. Pokud však rodiče používají respektující přístup a projevují důvěru, nemají se děti v pubertě proti čemu bouřit.
Děti a lidé obecně nesnášejí, když jsou ovládáni a omezováni. Očekávají nezávislost a necítí se dobře, když někdo silnější a mocnější rozkazuje. Záviset na druhých je riskantní, proto pokud mají rodiče potřebu neustále se vměšovat do záležitostí svého dítěte, aktivně mu tím brání v samostatnosti. A tak vlastně moc dodává sílu svým vlastním obětem, vytváří si protivníky a odpradávna podněcuje svou vlastní destrukci.
Stále více mladých lidí se obává toho, jak zvládnou vlastní život. Neosvojili si pravidla a strukturu pro svůj každodenní život a nemají stanovený jasný cíl. Jsou emocionálně zanedbaní a mají problémy s řešením konfliktů. Na druhou stranu roste i počet mladistvých, kteří trpí syndromem vyhoření. Jejich dětství bylo zaplněno příliš náročnými aktivitami, jako jsou sportovní tréninky, umělecké kroužky, hudební škola apod. Tento způsob života rovněž zakládá v dětech pocit nedostatečnosti ve společnosti, která je zaměřena na neustálý výkon. Strach ze selhání je špatným průvodcem, který dětem ubírá radost ze života. Vymanit se z tohoto tlaku soupeření není snadné.
Silný pocit vlastní hodnoty se nedá ničím nahradit. Pro jeho podporu je důležité, aby děti měly čas na hraní, sport a aktivity, které je baví a inspirují. Je třeba, aby se stýkaly s kamarády a občas si užívaly i nicnedělání. Aby měly konkrétní představu o tom, jak jejich rodiče zvládají každodenní rutinu a sami se cítily kompetentní v oblastech vlastního zájmu. Mnoho z nás dospělých se však necítit dobře, pokud nejsme aktivní nebo nevykonáváme nějakou činnost. Máme potřebu neustále něco dělat, dosahovat konkrétních výsledků, neustále se poměřujeme s druhými a snažíme se tento přístup vtisknout i do svých dětí.
Období dospívání tak může být velice bouřlivé, nejisté a vyčerpávající. Velmi často si dospívající nevědomě budují obraný postoj „chci zůstat dítětem“, který obvykle koresponduje s postojem alespoň jednoho z rodičů „chci zůstat pro své dítě nepostradatelným“. To však s sebou přináší vzdor, který pramení z úzkosti, spojené s pocitem závislosti a nedostatečnosti. Nespokojenost je trvale přítomna na obou stranách. Dospívající si užívá pohodlí, ale postrádá pocit svobody a hrdosti, který pramení z výsledků vlastní práce. Rodiče naproti tomu prožívají pocity nevděku.
Nevědomé egoistické nároky nedovolují dospívajícím vytvářet rovnocenné partnerské vztahy a postavit se na vlastní nohy. Cítí se závislí a ponížení, ve srovnání s vrstevníky, kteří se dokázali osamostatnit, od vlivu rodičů. Kdo sám sebe ponižuje, je často ponižován i druhými. To platí pro děti i dospělé. Lidé s nízkou sebeúctou neustále pátrají po těch, kdo jsou na tom podobně nebo hůř. Ponižování druhých je způsob, jak umlčet slabý pocit vlastní hodnoty a vypadat lepší nebo větší než ostatní. Terčem ponižování pak může být dospívající, právě tak jako rodiče.
Během dospívání je přirozené, že děti hledají nový vztah i s námi rodiči. Je ale důležité, abychom nepovolovali bezbřehost a aby mladiství vždy nesli přiměřenou odpovědnost za své jednání. Puberta končí, když mladý člověk dokáže akceptovat, že rodiče mohou mít pravdu, a že různé názory mohou spolu existovat. Boj za nezávislost se stává zbytečným, protože se vyvinula samostatná dospělá osobnost. Našim úkolem je ustupovat a postupně se stahovat ze života našich dětí. Toho nejsnáze dosáhneme poznáním osobnosti našeho dítěte a důvěrou v jeho vlastní schopnosti.
Výchovným úspěchem tohoto období je, pokud dospívající vnitřně rozumí tomu, že každý člověk je něčím zvláštní a nemusí proto vůbec nic dělat. Že všechno, co bude v životě potřebovat už má v sobě, a že trvalá spokojenost přichází jedině z vlastního nitra. Že nemusí podávat výkony, aby byl milován, že opravdová láska je dar. Uvědomuje si, že je rovnocenný s ostatními, pokud s nimi tak jedná, pokud nemá přehnaná očekávání, ostatním nekřivdí, nešidí je a zároveň se snaží o realistické sebehodnocení. Stal se samostatným člověkem, protože zná své silné i slabé stránky, umí uznat a napravit svoje chyby a konstruktivně využívat kritiku.
Každý z nás touží svému dítěti předat maximum z toho, co bude v životě potřebovat. Jedním ze společenských témat, které v tomto ohledu nepochybně zasluhuje naši pozornost je konzum. Radikálně se prohlašuje, že kdo toho může více zkonzumovat je cennější a šťastnější, kdo v tom zaostává je k politování. Fixace na konzum však plodí osamělost. Otázkou je, jak učit děti a mladistvé chápat, že přepjaté zdůrazňování konzumu je past, která vede k nespokojenosti. Vzdát se vědomě konzumu, nás většinou uspokojuje mnohem více, než když se konzumním touhám neustále podvolujeme. Vzniká tak například prostor pro hodnotnější zkušenosti, jako je láska k sobě samému a druhým. Pokud si pro radost musíte něco koupit, tak nejde o skutečnou radost, nýbrž o pouhé opojení, které brzy vyprchá. Opravdová radost je totiž životním postojem, který je zadarmo.
Neustále jsme konfrontováni s tvrzením, že více peněz přináší větší pocit štěstí. Není to pravda. Peníze, nebo větší výkony mohou dočasně přinášet radost, ale nemohou kompenzovat nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Stoupající hrubost a agresivita, jak ve skutečném světě, tak na sociálních sítích, jasně naznačují, že stále většímu počtu lidí se nedaří cítit se rovnocenně. Mít pravdu a být v právu, to je hra, která se hraje hlavně v pubertě. Někteří dospělí však budí dojem, že tuto vývojovou fázi stále ještě nepřekonali.
Z pohledu typologie osobností je téma puberty také zajímavé. Některé osobnosti prožívají toto období bouřlivěji, než jiné. Typické jsou například způsoby řešení počínajících psychických problémů dospívajícího. Pokud již znáte osobnost svého dítěte, dle metodiky MBTI, mohu vám prozradit, že osobnost INFJ nejčastěji utíká z domova, ENTP mívá problémy s vandalismem, ESTP s krádežemi, INFP se sebepoškozováním, ISFP a INTJ se izolují, INTP a ISTP nekomunikují a jsou zcela nečitelní, ESFJ, ISFJ a ENFJ prožívají dramatické změny v chování, zejména ve vztahu k rodičům nastává viditelné zhoršení (doposud přívětivých) vztahů. V zásadě bezproblémovou pubertu lze očekávat u osobností ENTJ, ESTJ a ISTJ.
Klíčovou roli však hraje úroveň sebeúcty dítěte i jeho rodičů, a celková atmosféra rodinného života, kterou si dítě ponese do vlastní budoucnosti. Smysl života volá po svém nalezení! Odpovědět si musí každý sám. Pro sebeúctu svého dítěte, v průběhu jeho dospívání, však uděláme nejvíc, pokud mu zůstaneme oporou a zároveň náš vlastní život bude mít smysl.
Zdroj: Ztráta kontroly, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2021). Výchova bez poražených, T. Gordon (Malvern, 2012).
