Článek
Studovat psychologii znamená obsáhnout nepřeberné množství teorií, přístupů a metod. Čím hlouběji se do nich noříme, tím zřejmější je, že samotné vědomosti nemusí být v praxi vždy přínosné – mohou totiž nevědomky vytvářet předsudky, formovat očekávání a zúžené interpretace. Výsledkem pak může být situace, kdy je pacientovy, na místo opravdové pomoci, předloženo očekávání, že „zapadne“ do předem vytvořeného odborného rámce – a tím ho vlastně potvrdí jako oprávněný a funkční, především pro klid duše odborníka, systému a veřejnosti.
Psychologie se vymyká běžným medicínským schématům. V medicíně je diagnóza prvním krokem léčby, která má v zásadě předvídatelné okolnosti i prognózu. V psychologii lze takovou diagnózu stanovit až v průběhu nebo dokonce až na konci léčebného procesu, pokud je to vůbec zapotřebí. Výstupem prvotního vyšetření je spíše jen subjektivní pokus zachytit zjednodušujícím způsobem cosi nejasného. Autorita terapeuta či lékaře zde hraje dvojsečnou roli – může být podpůrným pilířem, ale stejně snadno se stává překážkou, pokud ohrožuje důstojnost pacienta. Počáteční diagnóza není důkazem poznání, nýbrž slouží k dočasnému uklidnění všech zúčastněných. U dětí má navíc fungovat jako tichá omluvenka za odchylku, kterou se tak společnost učí lépe akceptovat. Ve skutečnosti však málokdy říká něco podstatného o závažnosti konkrétního případu, prognóze, případně okolnostech cesty ke zlepšení.
Vývoj lidské psychiky je provázen přirozeným kompenzačním procesem, v němž se nevědomí soustavně snaží doplnit potřebné části vědomí. Když je dospívající nucen – výchovou, očekáváním nebo vlastním přizpůsobením – rozvíjet jen omezenou část svého vrozeného potenciálu, vznikají deformace. To, co nemůžeme bezpečně rozvíjet, potlačujeme, racionalizujeme či odmítáme a nahrazujeme něčím jiným. Stojí nás to nemalé mentální úsilí – a nakonec se k těmto stránkám své osobnosti stavíme odmítavě – nejen u sebe, ale vadí nám i u druhých. Právě tuto vnitřní bariéru, zakořeněnou ve snaze přizpůsobit se, je pak nesmírně obtížné překonat. Přesto se ukazuje, že potlačenou přirozenost nelze natrvalo nahradit – zůstává prázdné místo, které se nedá zaplnit výkonem, mocí, bohatstvím ani dalším přizpůsobením.
K zakrývání vnitřního deficitu používáme kompenzační strategie, které působí autenticky, ale jen na první pohled. Čím méně si uvědomujeme to, co kompenzujeme, tím přesvědčivějšího výkonu dosahujeme – a tím hůř se vše rozkrývá. Deformace se ale dříve či později sama připomene – nejčastěji formou psychických nebo zdravotních obtíží. Dochází k vnitřnímu rozporu, jenž se projevuje individuálními obsahy a tendencemi. To, co u jednoho vyvolá pouze dočasnou krizi, se u druhého může rozvinout v dlouhodobý stav, protože chybí opravdová vnitřní rovnováha.
S ohledem na skutečnou lidskou rozmanitost je vskutku otázkou, co konkrétně má být v psychologii normou? Psychický vývoj člověka netrpí tím, jaký je, ale tím, jak moc se odchyluje od toho, co se od něj očekává – a jak důsledně je toto očekávání prosazováno. Skutečný problém nastává, když přijmeme za své to, co po nás chtějí druzí. Tím si vytváříme životní konstrukci, v níž se normou stává utrpení – protože se odehrává v rámci toho, co je očekáváno a tedy správné. Naše vlastní deformace z nás dělají spoluúčastníky kolektivního utrpení: nejen že si ho dál způsobujeme sami, ale také ho omlouváme, tolerujeme a předáváme dál. Jakmile se bolest přestane jevit jako signál k zastavení a stane se nástrojem přizpůsobení, ztrácíme kontakt s tím, co je pro nás skutečně dobré. Snažit se o „nápravu“ skrze další přizpůsobení normě pak působí spíš jako zlý sen než jako známka odborného přístupu. Má-li být terapie k užitku, rozhodující otázka musí znít: z jakého světa náš pacient pochází, jakému světu se musel přizpůsobit – a co přesně z toho mu přestalo vyhovovat. Změna může být uzdravující jen tehdy, když není vynucená, ale vzejde z porozumění vlastnímu nitru a z příležitosti převzít odpovědnost za svůj život.
Byl to můj oblíbený C. G. Jung, kdo jako první otevřeně zdůraznil, že pokud má klient nadále žít svůj život, musí terapeut odolat potřebě převzít odpovědnost, aby si vytvořil pozici k řízení situace. Oba musí zůstat v rovnoprávném dialogu a terapeut musí vždy podrobit zkoumání i sám sebe. Přesto vděčíme hlavně Freudovi za cenný postřeh: že i analytik má své komplexy – a s nimi nevyhnutelně i slepé skvrny, které mohou vést k předsudkům. Objektivní fakta pak ustupují subjektivnímu výběru a interpretaci toho, kdo analyzuje. Odbornost terapeuta tak nespočívá pouze v jeho vzdělání, ale především ve schopnosti nabídnout sobě i pacientovi takové pojetí situace, které nebrání uzdravení – a v horším případě alespoň dovolí člověku zachovat důstojnost i tváří v tvář nemoci. Každý psychický problém pacienta je totiž výzvou, ve které je vnitřní stabilita osobnosti terapeuta tím nejdůležitějším výkonem.
Chirurgové i porodníci dávno vědí, že nestačí umýt pouze pacienta – i samotný lékař musí mít čisté ruce. Stejně tak terapeut, který sám trpí duševní nerovnováhou, nemůže být klientovi prospěšný. Podobně jako všeobecný lékař je vystaven infekcím a dalším profesním rizikům, i terapeut čelí psychickým infekcím, které ho ohrožují stejně, ne-li více. Na jedné straně je vystaven nebezpečí, že se zaplete do potíží svých pacientů, na druhé straně se snahou o vlastní ochranu vzdává skutečného terapeutického účinku.
Dospíváme k závěru, že nejdůležitějším nástrojem terapeuta je on sám – ale pouze za předpokladu, že dokáže udržovat vlastní duševní rovnováhu. Právě proto je prevence v psychologii stejně zásadní jako v jiných oblastech medicíny. Pokud připustíme, že odborné psychologické vědomosti slouží především k tomu, aby terapeut rozuměl svým vnitřním pohnutkám a nepřenášel je na druhé, pak je namístě položit otázku: proč se tyto dovednosti neučíme všichni? Umění pracovat se sebou, chápat vlastní vnitřní konflikty a obnovovat rovnováhu by mělo být základní kompetencí každého člověka – ideálně osvojovanou už v dětství. Kdyby byly prvky této „vnitřní gramotnosti“ integrovány do vzdělávacího systému, byla by zajištěna prevence duševních obtíží každé nové generace. Ubyla by potřeba léčby jednotlivců, protože by se posílila celá společnost.
Nejde přitom o idealistickou utopii, ale o realistickou výzvu – při současné úrovni poznání i organizačních možnostech společnosti jde o plně proveditelný krok. Pokud bereme vzdělávání jako přípravu na život, pak není mnoho dovedností, které bychom si měli osvojovat dřív než schopnost pracovat se sebou samým. Sebepoznání, práce s emocemi, orientace ve vlastním nitru – to vše by mělo být stejně přirozenou součástí školního vzdělávání jako čtení nebo počítání. Místo toho zůstává duševní zdraví převážně doménou odborníků, kteří – často velmi oprávněně – upozorňují na svou přetíženost.
Nakřivo vzrostlý strom se nenarovná žádnou zpovědí, domluvou, odborným výkladem ani přemlouváním, nýbrž jen uměním zahradníka – náročným nejen na čas, ale i na trpělivost a porozumění. Řešení, která se však dnes plošně nabízejí, připomínají spíš správce zahrady, který strom odborně přiváže ke kůlu. Bylo by přitom v zájmu celé společnosti, aby co nejméně stromů muselo růst nakřivo – a není nic jednoduššího než šířit informace, díky nimž přestaneme děti z pozice moci ohýbat, a naopak jim pomůžeme, aby se samy dokázaly narovnat. Je skvělé, že některé školy i instituce už dnes hledají cesty, jak prvky této „vnitřní gramotnosti“ začlenit do praxe.
V jedné z hojně sdílených přednášek (Radek Ptáček: Zneužitá psychologie), známý a všeobecně uznávaný docent psychologie velmi systematicky popisuje paradoxy současného stavu oboru. Poukazuje například na náročnost odborné přípravy, která se může jevit až extrémně dlouhá a komplikovaná – přesto není překážkou pro to, aby terapii poskytoval například kouč bez jakéhokoliv akademického vzdělání. Mluví o standardizaci metod, která má přinášet jistotu, ale zároveň upozorňuje, že například znalecké posudky se často navzájem zcela vylučují. Rozhodující pak není jejich obsah, ale prestiž autora – tedy jeho titul, délka praxe nebo instituce, pod kterou působí. Dále popisuje současný systém vnitřního dohledu a zdůrazňuje potřebu zákonné úpravy profesních organizací, neboť současný systém naráží na své limity – ať už kvůli uzavřenosti oboru, nebo kvůli tomu, že i přes existenci oborové asociace opakovaně dochází k závažným pochybením, která jsou medializována a řešena až v rámci trestně právních řízení. Tím vším se psychologie diskredituje.
Stojí za to se na tuto přednášku podívat – ne proto, že bychom s každým tvrzením museli souhlasit, ale protože ukazuje systém očima někoho, kdo mu skutečně chtěl věřit. A právě tento pohled nám může pomoci pochopit, jak je současná situace nejen složitá, ale i nepraktická vzhledem k aktuálním potřebám společnosti.
V oblasti, kde existuje tolik různých směrů, škol a přístupů, se ukazuje, že rozhodujícím faktorem není technika sama, ale člověk, který ji používá – a jeho víra v její smysl. Právě tato vnitřní integrita a opravdovost mají větší léčivý účinek než metoda jako taková. Každý terapeut, který něco umí, bude vědomky či nevědomky, bez ohledu na preferovanou metodu, pouštět do hry i rejstřík, který je zcela mimo oblast jeho preference. Občas použije i to, proti čemu se staví zcela principiálně. Nejen že má každý terapeut svou vlastní metodu: on sám je tou metodou a pacient by měl mít právo vlastního výběru s tím, že mu nebude zakrýváno riziko, které tím podstupuje.
Snaha o přísnou regulaci, standardizaci nebo uzavřenost systému způsobuje opak toho, co deklaruje. Přenáší odpovědnost z jednotlivce na systém, kde ale ve skutečnosti být nemůže – ani nemá. Duševní zdraví není tajemstvím, s nímž by se mělo obchodovat. Je to přirozená součást lidské zkušenosti, ke které by měl mít přístup každý, kdo je ochoten se jí věnovat s respektem a péčí. Právě proto je potěšující, že stále více lékařů, učitelů i dalších odborníků se samostatně vzdělává v psychologii – nikoliv proto, aby ji „vykonávali“, ale protože rozumět člověku se ukazuje jako zásadní součást jejich profese.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy, ale tentokrát se opírám především o sebrané spisy C. G. Junga, publikované pod názvem: „Psychoterapeutická praxe - I. díl“ (Fontána 2022), ze kterých jsou v článku uvedené citace, resp. parafráze. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
