Článek
Když čtu články o výchově, psychologii či vztazích, často mě zklame, že se zaměřují pouze na povrchní popis chování, nadužívají odborné termíny a předkládají prázdná doporučení, zaměřená především na sebeobranu. Chybí jim hlubší vysvětlení příčin, které by lidem pomohlo pochopit své vlastní chování a získat nad ním kontrolu. To je hlavní úkol dospívání člověka, který se nemusí vždy podařit. Lidé potom „jedou na autopilota“, aniž by rozuměli sami sobě. Ačkoliv touží po změně, bez pochopení příčin svého chování ji nedosáhnou. Kořeny problémů často leží v dětství, ale minulost změnit nelze. Proč se tedy nesoustředit na to, co řešit lze? Svádět vše na rodiče je snadné a velice populární, zároveň to však může být i nespravedlivé a každopádně velmi neefektivní.
Ve své práci se zaměřuji na to, co je lidem přirozené. Vycházím z typologie osobností, která uznává, že každý člověk je jiný, a proto neexistuje žádný univerzální přístup, metoda nebo zaručená rada. Už jsem na toto téma napsala mnoho článků a často si všímám, že většina autorů, poradců či koučů nedokáže překročit hranice své vlastní osobnosti. Jejich rady vycházejí z toho, co je přirozené pro ně. Někteří z nich jsou sice schopni akceptovat i jiné způsoby chování, ale jinou přirozenost se snaží regulovat za každou cenu. Své vlastní chování vnímají jako normu a ostatní projevy nejsou schopni pochopit, natož vysvětlit.
Výchovný přístup k vlastním dětem je vrozená strategie. Můžete mít různé představy, které budou zřejmě vycházet z vašeho dětství, ale dokud nebudete vychovávat vlastní dítě, jsou to jen teorie. To je důvod, proč narození dětí rozděluje mnohé spokojené a funkční páry. Každý člověk vychovává své dítě tak, jako by vychovával sám sebe, protože svou vlastní životní strategii zná nejlépe, důvěřuje jí a také jí velmi snadno dokáže školit. Když přijde na věc, mohou být tyto životní strategie velice odlišné, a to se právě mezi partnery děje. Tato základní myšlenka vysvětluje vše. To je důvod, proč se někteří lidé drží stejné výchovy, jakou si sami prošli a jiní lidé propagují zcela opačnou výchovu nebo hledají nějaké alternativní cesty. Ti první jsou stejného nebo podobného typu osobnosti jako jejich rodiče, ti druzí nikoli. Výchova na tom nic nezmění.
Svou vrozenou výchovnou strategii se nemusíte učit a ani se ji nedokážete odnaučit. Můžete se chovat pouze nepřirozeně, což je frustrující a pro dítě velmi stresující.
Skutečnost, že určité množství lidí neustále zastává velmi přísnou nebo autoritativní výchovu znamená, že existuje určité množství dětí, které právě tento přístup očekává a svým způsobem i potřebuje k formování své osobnosti. Přísní rodiče jsou a budou přísní bez ohledu na to, čím si v dětství sami prošli. Klíčové je však to, že přirozeně nejsou schopni posoudit, jaký dopad to má na jejich děti. To je ten největší společenský problém. Dítě totiž nemusí být stejný ani podobný typ osobnosti jako jeho rodič a výchova na tom nic nezmění. Jinými slovy, každý rodič dává svému dítěti přesně to, co se domnívá, že by jako dítě potřeboval on sám. Pokud vnímá, že se jeho „péče“ míjí účinkem, je to pro něj pochopitelně zdrcující. Způsob, jakým to bude řešit je opět velmi individuální a odpovídá jeho vrozené životní strategii.
Způsob, jakým formujeme osobnost našeho dítěte spočívá v tom, jak se sami chováme, jaké jsou naše potřeby, hodnoty a celkový životní přístup. Dítě to vnímá již od narození. Přesto si s sebou přináší svou vlastní životní strategii, kterou potřebuje rozvinout. Jiná možnost se nenabízí. Vlastnosti, které jsou dítěti přirozené se nemůže odnaučit, může je pouze dočasně potlačovat a brzdit tím svůj celkový vývoj. Pokud dítě není stejný nebo podobný typ osobnosti jako rodič, je třeba zřetelně ohraničit svou vlastní přirozenost a vědomě umožnit, resp. dítě aktivně podpořit v rozvinutí té jeho.
Dítě pro svou životní strategii instinktivně hledá vhodný dospělý vzor a jedině v přítomnosti tohoto vzoru si připadá „v pořádku“. Chování tohoto člověka mu dává smysl, pro všechno, co tohoto člověka zajímá a co rád dělá, má takové dítě vlohy a snadno si osvojuje všechny potřebné dovednosti. Právě tomuto člověku dokáže plně důvěřovat. Ale především, projevy dítěte jsou pro tohoto člověka srozumitelné a má pro ně pochopení, protože v nich vidí sám sebe. Výchova je tudíž přirozená a má ty nejlepší výsledky. Za vzor může dítěti posloužit i starší sourozenec.
Je pochopitelně ideální, pokud nejlepším přirozeným vzorem je dítěti matka. Bez ohledu na to, jak moc je pečující, pozorná nebo naopak přísná, ambiciózní či autoritativní. Pokud je dítě stejné, je to naprosto v pořádku a bude to fungovat. V opačném případě, tedy pokud dítě nemá stejnou životní strategii, je to jedináček a žije s matkou převážně v sociální izolaci, je to zlé. Podotýkám pro oba. Není to výchovný styl, ale sociální izolace, která se podepisuje na psychickém stavu dětí i matek v moderní společnosti.
Velmi přísnou či autoritativní výchovu prosazují dva typy osobností. Na první pohled vypadají podobně, ale v jádru jsou to zcela odlišné přístupy.
Ten pozitivnější praktikují mimořádně nadaní lidé, kteří od svých dětí očekávají vysoké výkony. Obtížně si připouštějí, jaké je to nemít jejich nadání, energii nebo soběstačnost. Matky tohoto typu jsou jako medvědice – mají na děti vysoké nároky, nevysvětlují ani neopakují zbytečně. Očekávají, že jejich děti se rychle přizpůsobí, naučí se být ve střehu a držet krok. Dávají dětem volnost, ale jsou připraveny je podpořit tam, kde je to nutné. O lásce těchto matek děti nepochybují a matky samy dokážou vnímat, pokud dítě nemá vlohy pro jejich náročný životní styl. Jsou proto dobrými matkami, které svým dětem neubližují, i když jejich přirozenost může být pro některé děti zdrcující.
Problém nastává spíše u dětí tohoto typu osobnosti, které se narodí jiným rodičům. Menší nároky a větší „pohodlí“ tyto děti nudí, jsou nezvladatelné a jejich potenciál nemá využití – což je nesmírná škoda. Narušení jejich vývoje v nevhodných podmínkách a psychické problémy se bohužel objeví velmi brzy.
Druhým typem je autoritativní a zároveň odmítavá výchova. Zkuste si to představit, že toto může být někomu prospěšné. Ano. Existuje typ osobnosti, jehož životní strategie spočívá v tom, že dokáže dosahovat cílů prostřednictvím druhých. Pro lidskou společnost je to cenná strategie, zároveň je však velice náročné zvládnout dospívání tohoto typu osobnosti. Jakmile toto dítě začne čerpat nezasloužené výhody, už nikdy se jich nevzdá. Tento typ lidí je opravdu velice komplikovaný. Jsou to právě ti, kdo v diskusích litují toho, že na ně rodiče nebyli dost přísní.
Představte si, jaké vlastnosti potřebuje člověk, který má v budoucnu vést ostatní. V první řadě nesmí mít sklon chopit se práce jako první, ale spíše musí být inspirativní a pohotově komunikovat. Musí být schopen nechat druhé pracovat a dát jim prostor i tam, kde je výsledek jejich práce zásadní. Tito lidé musí být tvrdí, velmi angažovaní, ale zároveň volnomyšlenkářští. Nemohou příliš lpět na věcech ani lidech, protože potřebují být mimořádně flexibilní. To všechno je logické a jistě takové lidi znáte. Jak se ale takové vlastnosti formují v dětství?
Matky tohoto typu neustále bdí nad svými dětmi a neúnavně je verbálně usměrňují. Mají instinktivní schopnost vycítit, co dítě chce, a právě tomu aktivně brání – místo toho mu vnucují to, co nechce. Je až zjevné, jak jim vadí, když se dítě baví a nechává se druhými vést. Jejich cílem je v dítěti probudit sílu a nezávislost. Velmi důsledně potlačují veškeré jeho emotivní projevy. Dělají to automaticky, přičemž se navenek prezentují jako pečující matky. Na veřejnosti se chovají zcela odlišně než v soukromí. Ukazují dítěti, jak důležité je dělat dobrý dojem a zároveň si chránit své soukromí. Tyto matky samy bojují s tím, že je na nich dítě závislé, a mají potřebu se této závislosti zbavit, protože věří, že škodí jak dítěti, tak jim samotným.
Právě tento typ osobnosti velmi snadno ztrácí kontrolu nad svými emocemi a radikálně přerušuje a poté znovu pracně navazuje vztahy – okolí to vnímá jako temperament, ale ve skutečnosti jde o vnitřní boj se závislostí na druhých a ochranu vlastního soukromí. Tyto matky chtějí, aby se dítě naučilo chytře prosadit své navzdory vůči autoritě nebo přesile. Jsou to tajemné, ale nekompromisní osobnosti – nejen jako matky, ale i jako ženy, partnerky či kolegyně. Jejich přístup k výchově může být pro většinu typů osobností destruktivní, protože v soukromí mohou být i velmi agresivní. To samé pochopitelně vždy platí i pro muže konkrétního typu.
Děti tohoto typu ve společnosti vyčnívají. V rodině jim chybí přísná regulace, což se projevuje v jejich nízké motivaci – dokáží se soustředit jen krátkodobě, odmítají se podřizovat a podávat výkony. Preferují zábavu a povrchní, konzumní životní styl. Ve vztazích nejsou citově angažované, udržují si odstup a pečlivě chrání své soukromí, kde žijí zcela odlišně než na veřejnosti. Často se bezdůvodně povyšují nad ostatní, chybí jim poctivost a snaha o seberozvoj. Cítí se vyčerpaní životem a mnohdy dlouhodobě využívají i své rodiče, pokud jsou jiného typu. I když mají předpoklady pro úspěšný a bohatý život, nezbytně potřebují možnost vydobýt si vlastní nezávislost. Jakmile ovládnou vstřícného a pracovitého člověka, v jehož společnosti dosáhnou pohodlí, nejsou ochotni se ho vzdát, což v nich probouzí ty nejhorší lidské vlastnosti. Narušená sebeúcta tohoto typu osobnosti bývá pro následující generaci skutečně nebezpečná.
Pokud jde o to, co vás pravděpodobně zajímá nejvíce – fyzické tresty nejsou přirozeným projevem žádného typu osobnosti a žádné dítě je tudíž k vývoji nepotřebuje. Je to příznak hlubokého nesouladu, nahromaděné frustrace a ztráty sebekontroly. Když dospělý člověk klesne k fyzickému trestání dítěte, odráží to pouze jeho vlastní slabost a neschopnost situaci zvládnout rozumem. To samé platí i pro výhrůžky, donucování, přelstívání a psychický teror vůči slabším.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
