Článek
Ticho samo o sobě nemusí být problémem. Naopak, často je to nejlepší způsob, jak zamezit okamžité eskalaci konfliktu. Jako prvotní reakce může ticho poskytnout potřebný čas na uklidnění emocí a promyšlení situace. Nicméně, pokud ve vztahu skutečně existuje problém, ticho ho obvykle nevyřeší. V určité chvíli je tedy nezbytné přistoupit k otevřenému hovoru a konfrontovat jádro problému.
V dlouhodobých a intenzivních vztazích však často vznikají překážky, které brání otevřené komunikaci. Tyto překážky mají svůj původ v nesouladu základních komunikačních nebo i životních strategiích partnerů. S postupem času narůstá nedorozumění, které se opakovaně objevuje v různých obměnách. Tento jev je naprosto přirozený a spočívá v prosté neochotě nahlédnout situaci z pohledu druhé strany.
I když to tak nevypadá, stále zde existuje silné pouto a poměrně snadná cesta k obnově vzájemného porozumění a respektu, avšak vyžaduje to odhodlání, informace a ochotu na obou stranách.
Určitě se vám vybaví mnoho pouček o důležitosti komunikace ve vztahu. Ano, hovořit spolu je nezbytné, ale ještě důležitější je schopnost porozumět svým vlastním emocím a přesně vyjádřit svůj postoj. Jak můžete efektivně komunikovat s někým, kdo tuto schopnost postrádá? A jak můžete žít s partnerem, pokud se tento základní problém stále opakuje a vy už prostě nemáte co říct? Skutečnost, že tomu druhému slova nikdy nedocházejí, ještě neznamená, že komunikační problém spočívá v tom, kdo zůstává potichu.
Navzdory tomu je ticho hůře uchopitelné a pro obě strany zdrcující. Je nesmírně obtížné nahlédnout situaci z perspektivy druhého, když se nemáte čeho chytit. Ticho totiž neumožňuje zpětnou vazbu ani konstruktivní dialog. Dnes se proto podíváme blíže na tři základní myšlenkové vzorce mlčenlivých partnerů. Jako obvykle budu vycházet z typologie osobností, která nabízí odpovědi tam, kde vlastní instinkty selhávají.
Odcházím, protože nezvládám svůj vztek
Do této kategorie spadají nejvytrvalejší milovníci ticha. Na venek obvykle prezentují postoj: „chyba je na druhé straně“, „problém neexistuje“ nebo „jediný problém spočívá v obecné neschopnosti druhé strany konfliktu“. Konverzaci okamžitě vyhrocují a před konfliktem záhy utíkají. Tichá domácnost jim vyhovuje, protože ve skutečnosti si existenci problémů opravdu neradi připouští. Stále znovu doufají, že problém jednoduše zmizí nebo vyčkávají, zda se o vše přeci jen nepostarají druzí.
Tato „hroší kůže“ chrání mimořádně citlivé nitro. Základní problém spočívá v neschopnosti dotyčného ovládnout vnitřní bouři emocí a jeho extrémní potřebě kompetentnosti. Tito lidé skutečně potřebují získat odstup a vše si v klidu promyslet. Jsou si vědomi svého sklonu k agresi a proto ustupují, aby nepůsobili zbytečné škody. Potíž je v tom, že je nakonec přemůže pocit, že problém by skutečně mohl sám zmizet.
Je to jejich životní strategie, která doslova rozkvétá v přítomnosti někoho, kdo má naopak tendenci sám přebírat odpovědnost a ujímat se řešení každého problému, který se namane. Tak to opravdu funguje a uznejte sami, čí je to vlastně chyba? Ujišťuji vás, že frustrace zde narůstá na obou stranách a s postupem času přechází do patologie, která s největší pravděpodobností vygraduje zdravotními problémy jednoho nebo dokonce obou partnerů, v závislosti na intenzitě soužití.
Dotyčný vykazuje diametrálně odlišné chování v soukromí a ve společnosti. Beze svědků se chová jako agresor, zatímco na veřejnosti se stylizuje do submisivní role. Tento kontrast je pro partnera obzvlášť nepochopitelný a frustrující, neboť nedokáže smysluplně reagovat a z tohoto důvodu pak komunikační bariéry doslova rostou před očima. Na tomto místě bych doporučila řešit problémy písemnou formou a v dostatečném časovém předstihu.
Nepřipouštím diskusi, protože o své pravdě nepochybuji
V tomto případě je tichá domácnost spíše za odměnu, protože strategie dotyčného je velmi odlišná. Hlavní slabina zde spočívá v neschopnosti rychle reagovat na nečekané podněty. Dotyčný však za žádnou cenu nechce ustoupit a v podstatě se jen snaží odrážet nové argumenty a bránit nepromyšleným změnám.
Pokud se konflikt vyhrotí, poměrně rychle se argumentace „k věci“ vyčerpá a dotyčný má tendenci se stáhnout. Později však má potřebu se ke konfliktu neustále vracet a přinášet nové argumenty ve svůj prospěch. K problému zaujímá chladný až nemilosrdný postoj a vůči svým protivníkům je schopen přistoupit až k cílenému teroru. Zároveň však má tendenci odvádět svou pozornost k nepotřebným rutinním činnostem.
Lidé v této kategorii se rovněž přes konflikt nedokáží snadno přenést a jsou schopni doslova uvíznout ve starých nespravedlnostech. Jejich chování je však konzistentní a do problému ochotně zasvěcují i další lidi, přičemž na oprávněnosti svého postoje trvají. Hlavním problémem lidí v této skupině je strach z neznámého a přemrštěná obrana vůči verbálnímu nátlaku. I v tomto případě pomůže avizovat jednání o konkrétním problému v písemné podobě.
Emoční papiňák, aneb potřebuji být sám
V poslední skupině se nacházejí lidé, kteří jednoduše milují ticho a samotu. Mezilidská interakce je pro ně vyčerpávající, proto potřebují své soukromí. V blízkém vztahu nemají tendenci iniciovat konverzaci a často působí zasněně. Jsou však převážně pozitivně naladění nebo se o to alespoň snaží. Jejich největší slabina spočívá v tom, že pokud vnímají problém, tak v nepohodě jim tento problém doslova roste před očima a nutí je chovat se iracionálně.
V takovém stavu jsou schopni okamžitě eskalovat jakoukoliv záminku, ale vzápětí vše jako kdyby hodili „za hlavu“ a zdánlivě problém přejdou. Své soukromí až úzkostlivě chrání a na veřejnosti se snaží vždy působit příkladně. Jejich komunikační strategie je poměrně komplikovaná, protože jim cosi brání říkat věci narovinu. To vede k rostoucí potřebě vyhledávat a vyhrocovat nesmyslné zástupné problémy. V úzkém partnerském vztahu toto působí potíže, protože vzniká začarovaný kruh, kde nevyřešené problémy stále narůstají a vztah se stává čím dál tím více napjatým a frustrujícím.
Závěrem
Doufám, že se mi podařilo vyjádřit základní schéma, které má odhalit jediné. Vzájemné porozumění vyžaduje sebereflexi a schopnost pojmenovat a vyjádřit to, co by bylo opravdu potřeba řešit. Teprve potom přicházejí na řadu komunikační dovednosti tak, jak je všichni známe.
Pokud si kladete otázku: a co obligátní čtvrtá skupina? Odpověď je snadná: tito lidé nejsou konfliktní a zároveň nemají tendenci očekávat, že jejich problémy bude řešit někdo jiný. Druhé lidi zásadně netrestají mlčením, byť ticho mají skutečně rádi.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
