Článek
Málokdo přijímá konflikty jako součást života a chápe, že nemusí být nutně škodlivé. Pokud se v rodině neshody jasně vysloví a chápou jako přirozená věc, je to pro děti mnohem prospěšnější, než si většina rodičů myslí. Při takovém přístupu má dítě možnost spor zažít, naučit se, jak se s ním vyrovnat, a je lépe připraveno čelit konfliktům v dalším životě. Spory zažité v rodině jsou pro dítě přínosné pouze za předpokladu, že se v rodině konstruktivně řeší. Podstatné je, jak spory ve vztahu řešíme, nikoli jak často k nim dochází. Je to právě dovednost konstruktivně řešit spory, která dítěti umožní prožívat zdravé, uspokojivé, přátelské, hluboké a důvěrné vztahy v budoucnosti.
Rodiče svým chováním píší knihu mezilidských vztahů, ve které je zapsáno vše, co bude rozhodným způsobem ovlivňovat vztahy jejich dospělého dítěte. Jsou to poselství hluboko vtištěná do osobnosti člověka. Každé dítě si potřebuje osvojit instrumenty, s jejichž pomocí bude schopné v budoucnu bránit svá práva a prosazovat své oprávněné zájmy. Je proto nanejvýš vhodné, aby se dítě naučilo bránit způsobem, který je přiměřený, ze kterého bude zřejmé, že s sebou nenechá manipulovat, ale zároveň se nebude ani nad druhé povyšovat.
V mnoha věcech je třeba se cvičit, i ve zvládání konfliktů. Formativní vliv na dítě má nápodoba. Z tohoto důvodu je třeba dítěti předkládat dobrý vzor toho, jak řešit konflikty, jak pracovat se vzájemným respektem, jak se omluvit druhému, případně jak zřetelným způsobem odpouštět sobě i druhým. Důležité je, aby rodiče příkladem ukázali, jak se správně vypořádat s kritikou. Otevřeně hovořit o rodičovských chybách, posiluje sebeúctu dítěte. Měli bychom dítěti sdělovat, že ani sami neděláme všechno bezchybně, ale nepřipadáme si proto méněcenní. Jestliže je ale kritika neoprávněná, tak jde o urážku a je třeba zachovat nadhled a vnitřní klid. Věta, která se mně osobně velice osvědčila a kterou často opakuji svým vlastním dětem zní: „to, že na tebe někdo křičí, ještě neznamená, že jsi udělal něco špatně.“ Možná má totiž dotyčný pouze špatnou náladu a snaží se na někom odreagovat. Chce někoho vyprovokovat a přenést na něj vlastní negativní emoce, což je ubohé.
Jak snadno se dají řešit problémy, to ví jen člověk, který se rozhodným způsobem snaží hledat odpovědi. Nemá smysl uhýbat před nepříjemnými rozhovory, smysl má hledat podporu na těch správných místech a odvážit se hájit vlastní postoje. Vyhýbání se konfliktům vede k pocitu méněcennosti, špatné náladě a sebeponižování. Vztek na sebe samotného pak vede do typického začarovaného kruhu, který se dále udržuje v chodu sám. Ostatní lidé intuitivně vytuší, že mají co dělat s někým, kdo se neumí bránit a je z něj tudíž možné po libosti těžit a kořistit. Neprůbojní lidé jsou v kolektivu oblíbení, rovněž si poměrně snadno nacházejí životní partnery. Všichni totiž mají zkušenost, že se jim dají přidělovat neoblíbené práce a že za vykonanou práci mnoho nepožadují. Často se nechají využívat natolik, že se o nepříjemnou práci sami hlásí, přímo se nabízejí, aby si na nich druzí vylévali nespokojenost se sebou samými.
Co se dítěti vtiskne časně, to má ty nejtrvalejší následky. Rodiče, kteří aktivně manipulují ostatními a citově je vydírají, také často bojují se strachem z otevřené konfrontace. Pokud například jeden z rodičů zjevně potlačuje svou zlost, podřizuje se nebo ostatními manipuluje, dítě si velice pravděpodobně tento model chování dokáže také osvojit.
Špatným příkladem pro dítě je rodič, který se nechává vykořisťovat a provádí práce, za něž nedostává adekvátní odměnu nebo přijímá neoprávněnou kritiku, aby tlumil agresi někoho jiného. Soužití „predátora a oběti“ je pro jejich děti vždy zničující. Velmi pravděpodobně se dítě totiž ztotožní s obětí a ve svých budoucích vztazích bude hledat a stále znovu nacházet pouze predátory. To by si měli uvědomit zejména dominantní rodiče, kteří mají problémy s agresivním chováním.
Každý by měl dávat najevo, aby ho druzí brali vážně. Vyjadřovat vlastní názory a zastávat se vlastních práv, patří mezi základní lidské potřeby. Potíže nám ovšem způsobuje úroveň naší sebeúcty, kvůli které snadno ztrácíme sebekontrolu nad pocity, chováním či vlastní argumentací. Pokud cítíme vztek, měli bychom se ptát sami sebe, zda je tu něco, co bychom mohli, měli a zároveň dokázali konstruktivně řešit. Pokud nic takového nevidíme, je vyjadřování agrese pouze nesmyslným pokusem o krátkodobou úlevu na úkor někoho jiného.
Při otevřených konfliktech totiž dochází k jakémusi „únosu“ nebo „převzetí moci“ nad vlastním jednáním. Emoční centrum mozku ovládá situaci, zatímco jiné oblasti mozku zůstávají nedostupné. Rozumové schopnosti a objektivita jsou oslabeny. Čím více se noříme do svých emocí, tím méně jsme schopni vnímat jiné názory či argumenty. Pokud sami zažíváme podobnou ztrátu sebekontroly, je vždy prospěšné získat čas a nechat počáteční silné emoce opadnout. Například, když v nás propuká vztek, nemáme ho dávat hlasitě najevo, ale ani nemáme svůj hněv ignorovat nebo ho potlačovat. Je třeba hledat inteligentní řešení problému na střední cestě. Než aby došlo k neuváženým krokům, je dobré počkat a jednat potom uvážlivěji. Mít pravdu a být v právu, to je hra, která se hraje hlavně v pubertě. Někteří dospělí však budí dojem, že tuto vývojovou fázi stále ještě nepřekonaly.
Respektující přístup je realitou, ve které mohou všichni najít kompromisní řešení pro své potřeby. Pokud budou společně hledat řešení přijatelná pro všechny strany, aby nebylo třeba nikoho podvádět, nic vynucovat, proti něčemu se bránit. Každá rodina může najít jedinečné řešení, které vyhovuje potřebám rodičů i dětí. Tato metoda zvyšuje pravděpodobnost, že děti budou dodržovat dohody, protože cítí důvěru a respekt. Dětem je umožněno rozvíjet schopnost naslouchat, formulovat své požadavky, myslet a rozhodovat se. Tato metoda sděluje dětem, že jejich potřeby jsou uznávány, stejně jako potřeby rodičů. Nikdo nemá snahu použít sílu, nikdo nemusí prohrát, všichni vyhrávají. Důsledkem je méně nepřátelství a více lásky.
Respektující přístup nachází řešení problému za pochodu, protože účastníci se s problémy vyrovnávají, jakmile se objeví, namísto toho, aby je hromadili, či řešení odkládali na pozdější rodinná setkání. Všichni se navzájem snaží vyhovět svým potřebám a vnímají to spíše jako problém, který je třeba vyřešit než jako souboj, který je třeba vyhrát. Pro úspěšné použití této metody je klíčová efektivní komunikace. Musíme aktivně naslouchat druhým a jasně vyjádřit své potřeby. Při řešení problémů je důležité, abychom jako rodiče byli nezávislí, vyjadřovali a hájili své pocity a zájmy autenticky. Celý proces je třeba chápat jako jednání více nezávislých osob.
Chceme-li spolehlivě naučit děti složitější vzorce chování, jako je čestnost, dobrosrdečnost, ochota spolupracovat nebo prospěšné studijní či pracovní návyky, je třeba jim umožnit rozvíjet jejich vlastní zkušenosti v mnoha situacích běžného společenského života. Nelze souhlasit s tvrzením, že děti musí mít těžký život, aby byly odolné, schopné a samostatné. Emoční bolest nevytváří stabilitu a odolnost, ale naopak je to láska, respekt, přijetí a podpora v dětství, co nás posiluje a dává sílu čelit realitě.
Zdroj: Ztráta kontroly, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2021). Výchova bez poražených, T. Gordon (Malvern, 2012).
