Článek
„Tak to byla naprostá katastrofa!“
„Ale vždyť se přece nic nestalo.“
Podobný rozhovor není nic neobvyklého. Dva lidé popisují stejnou událost, přesto mají pocit, že mluví každý o něčem jiném. Jeden považuje reakci druhého za přehnanou, druhý má naopak dojem, že jeho prožitek není brán vážně. Přitom oba mohou mít pravdu.
Navenek poznáme jazyk emocí podle typické formy – zveličování: „To bylo šílené.“; zobecňování: „Ty mě nikdy neposloucháš.“; bagatelizování: „To nestojí ani za řeč.“; metafory a obrazy: „Zhroutil se mi svět.“ nebo „Spadl mi kámen ze srdce.“ i absolutní výroky: „Nikdo mě nechápe.“.
Na první pohled mohou takové výroky působit jako nepřesný nebo přehnaný popis reality. Ve skutečnosti ale jejich smyslem není přesně zachytit, co se stalo. Vyjadřují především to, jak silně se nás daná situace dotkla a jaký význam pro nás osobně měla.
Záleží navíc i na tom, komu svůj zážitek vyprávíme. Tentýž člověk může stejnou událost popsat různými slovy svému partnerovi, kamarádovi nebo kolegovi – ne proto, že by si ji pamatoval pokaždé jinak nebo si něco vymýšlel, ale protože přirozeně zdůrazňuje ten rozměr zkušenosti, který v daném vztahu dává smysl.
Jazyk emocí nevzniká ve vzduchoprázdnu a není ani známkou vědomé manipulace. V každé interakci se nevědomě přizpůsobujeme člověku, kterému právě nasloucháme nebo který naslouchá nám. Stejnou zkušenost proto můžeme pokaždé vyprávět trochu jinak. Nemění se samotná událost, ale význam, který v danou chvíli potřebujeme sdělit. Nejde o nepřesnost ani o přetvářku – je to přirozená součást lidské komunikace.
Mnoho konfliktů proto nezačíná kvůli sdělovaným faktům, ale kvůli významu, který jim přisuzujeme. Nepřekáží nám to, co druhý popisuje, ale spíš intenzita, s jakou svou zkušenost prožívá. Máme pocit, že přehání, dramatizuje nebo naopak situaci zlehčuje. A spor se rychle přesouvá od samotné události k tomu, kdo z nás ji „vnímá správně“.
Může se zdát, že někteří lidé mluví pouze věcně a bez emocí. Ve skutečnosti i to je určitý způsob sdělování významu. Za věcností může být klid, odstup nebo snaha situaci zvládnout. Stejně tak to ale může být i projev nezájmu nebo odmítnutí druhého. Ani absence emotivních slov tedy není absencí jazyka emocí. I ona něco říká o tom, jak danou situaci prožíváme nebo jak chceme, aby na druhé zapůsobila.
Fakta v realitě si můžeme představit jako střed kompasu. Každý člověk má však vrozenou tendenci se při prožívání i sdílení zkušeností přirozeně posouvat určitým směrem. Někdo zdůrazňuje především osobní prožitek, jiný hledá význam pro vztahy, další vyzdvihuje logické vysvětlení nebo se zajímá o praktické řešení. Tyto směry nepředstavují čtyři různé reality, ale čtyři různé způsoby, jak stejné realitě dáváme osobní smysl. Lidé si obvykle myslí, že spor vznikl kvůli nějaké události a snadno tak přehlédnou, že se v rámci diskuse vzdálili natolik, že každý už stojí na jiné světové straně.
Pocit souznění mezi lidmi nevzniká proto, že mají stejné názory. Vzniká tehdy, když se při vytváření osobního významu orientují stejným směrem. To je podstatný rozdíl. Dva lidé mohou mít na určitou problematiku zcela opačný názor, a přesto si dobře rozumět, protože uvažují stejným způsobem. Naopak dva lidé mohou zastávat podobné postoje, ale pokud k nim trvale dospívají z jiných vnitřních důvodů, bude mezi nimi převládat pocit, že si vlastně nerozumějí.
Jazyk emocí nestojí na faktické přesnosti – jde o nástroj pro sdílení osobního významu. Když někdo řekne: „Zhroutil se mi svět,“ neočekává, že budeme posuzovat pravdivost jeho výroku. Pokouší se vyjádřit intenzitu svého prožitku a sleduje naši reakci. Pokud místo významu začneme reagovat na použitá slova, nevědomě či záměrně míjíme to nejdůležitější.
Schopnost rozumět jazyku emocí nespočívá jen v tom, že poznáme, kdy druhý předává fakta, a kdy osobní význam. Stejně důležité je pochopit, jakým směrem tento význam přirozeně vytváří.
Každý z nás má totiž svůj přirozený „směr“. Právě tímto směrem spontánně interpretujeme vlastní zkušenosti i zkušenosti druhých lidí. Vyvažovat jej dokážeme pouze směrem opačným. Další dva směry však představují odlišný způsob orientace ve světě. Nejsou lepší ani horší, jen vycházejí z jiné logiky, a proto je snadno zaměňujeme za něco, čím ve skutečnosti nejsou.
Právě proto nestačí rozpoznat, že druhý používá jazyk emocí. Potřebujeme rozlišit i to, jaký druh významu vytváří. Navenek totiž všechny čtyři směry používají stejné jazykové prostředky – metafory, zobecňování, zveličování i absolutní výroky. Rozdíl mezi lidmi nespočívá ve formě jazyka, ale v intenzitě prožitku a v tom, kam přirozeně směřují pozornost.
Základní rozdíl si ukážeme na jednoduchém výroku: „Nikdo mě nemá rád.“
Jedna skupina lidí vztahuje význam události především k vlastnímu prožitku. Ve středu pozornosti je: „Já trpím.“; „Moje bolest není vidět.“; „Nikdo nechápe, co prožívám.“; „Pochybuji o vlastní hodnotě.“ Zobecnění zde slouží k vyjádření intenzity vlastního zranění. Lidé na tomto spektru mluví hlavně o svém vnitřním stavu, proto snadno sklouzávají k sebelítosti, ale také litování druhých.
Tito lidé v interakci přirozeně vychází z vlastního prožívání a předpokládají, že právě skrze něj dokáží porozumět druhým lidem. Vžívají se do jejich situace a posuzují ji optikou toho, jak by se cítili oni. Z osobního prožitku proto vytvářejí osobní příběh a usilují především o to, aby byl druhými pochopen a respektován. Reakce okolí si následně berou velmi osobně, protože je vnímají jako reakci na sebe samé.
Druhou skupinu lidí zajímá především to, co jejich zkušenost vypovídá o vztazích mezi lidmi. Výrokem: „Nikdo mě nemá rád“ se pokouší vyjádřit něco jiného: „Ve vztahu je něco špatně.“, „Nejsem si jisty/jistá svým místem mezi lidmi.“, „Spojení mezi námi přestává fungovat.“ Nezveličují primárně vlastní bolest, ale význam situace v rámci konkrétního vztahu.
Z osobního prožitku vytváří obecnější pravidlo o tom, jak by se lidé měli chovat, aby byly vztahy bezpečné, spravedlivé a stabilní. Proto se objevují výroky typu: „Nikdo se o nikoho nezajímá.“, „Takhle to nejde.“, „Tohle není správné.“ Ve vztahu k druhým usilují především o to, aby obecná pravidla byla akceptována. Reakce okolí si rovněž berou velmi osobně, ale především proto, že nesouhlas prožívají jako ohrožující.
V silných emocích proto obě skupiny dělají stejnou chybu. Jedni předpokládají, že všichni lidé prožívají a sdílejí svůj vnitřní svět podobně. Druzí předpokládají, že všichni podobně vnímají vztahy mezi lidmi. Ani jedno není správně ani špatně – jde pouze o odlišné způsoby vytváření osobního významu. Jakmile v nich ale člověk nevidí rozdíl, snadno druhému přisuzuje něco, co ve skutečnosti nikdy neřekl.
Když posloucháme druhé, jejich výroky si téměř automaticky překládáme do vlastního jazyka emocí. Právě tehdy vzniká většina nedorozumění. Neslyšíme totiž jen to, co druhý říká, ale především to, co by stejná slova znamenala pro nás samotné. Čím silnější emoce situaci provázejí, tím snáze se tento rozdíl prohlubuje a vzájemné nepochopení narůstá.
Jazyk emocí používáme každý den v interakci s druhými, ale stejným jazykem vyprávíme i svůj vlastní životní příběh. Vnitřně se rozhodujeme, co pro nás jednotlivé události znamenají, jaký význam jim přisoudíme a jaký obraz si díky nim vytvoříme o sobě i o světě kolem nás. Naučit se rozpoznávat vlastní jazyk emocí proto neznamená jen lépe rozumět druhým – je to velice cenný zdroj sebepoznání.
Porozumění totiž nezačíná souhlasem. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme druhého poslouchat svým jazykem emocí a pokusíme se porozumět tomu jeho. Teprve potom můžeme reagovat způsobem, který respektuje nejen jeho slova, ale i jejich skutečný význam.
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
