Článek
Většina z nás dokáže poznat, že má jakési zdravotní potíže, a dokonce to dokáže poznat i na druhých lidech. Mohli bychom říci, že systém lidského organismu, ve kterém všechno souvisí se vším, dost často nefunguje správně. V takovém případě ale vyvstává mnoho otázek. Většina z nich se točí okolo tradičního problému kauzality, tedy „co je příčina a co důsledek?“
Možná jste si všimli toho, že výzkum a západní medicína kráčí neustále vpřed, ale k výraznému zlepšení zdravotního stavu populace jaksi nedochází. Západní medicína léčí člověka, jak jinak. Zabývá se otázkou „viditelného důsledku“ a „pravděpodobné příčiny“, to dá rozum. A lidé důvěřují doktorům, co jim také jiného zbývá? Já také doktorům věřím, aby bylo jasno.
Zároveň ale říkám, že každý by měl především věřit sám sobě. Abychom se tedy do toho nějak ponořili, navrhuji zjednodušení. Snad se shodneme na tom, že v systému lidského organismu je důležitý proces trávení. Každý nepochybně důvěrně zná to vlastní a poměrně snadno pozná, že s ním něco „není v pořádku“. Doufám, že vás nenaštvu sdělením, že pravidelnost vyprazdňování lze považovat za známku „dobře fungujícího systému“ a tím pádem nepravidelné vyprazdňování lze hodnotit jako příznak potíží.
Zvolila jsem právě tento druh „potíží“, protože si je dokáže představit každý z vás. Bavme se nyní obrazně. Západní medicína chápe, že „pravidelnost“ je důležitá a zřejmě to dokáže pochopit i každý člověk. Chápeme princip, máme potíže, ale neznáme příčinu. Co uděláme?
(1) Možná máme zkušenost v tom smyslu, že „to přejde“, takže nad tím mávneme rukou a počkáme. Nejspíš to přejde a vynoří se to později, třeba v jiné podobě. Dokud jsme mladí a máme jiné starosti, je to obvyklé řešení.
V jiném případě chápeme, že nastal problém, chceme ho řešit, ale nechceme obtěžovat doktora, tedy (2) si sami nebo na základě rady někoho jiného, „naordinujeme pravidelnost“. Jednoduše každý den, v určitou dobu, se odebereme na WC a budeme si namlouvat, že „příčina“ bude odstraněna s pomocí naší osobní kázně a změny v chování. I to je běžné řešení, které jistě přinese „určitou změnu v systému“.
(3) Nebo ihned vyrazíme k lékaři, ten nám vysvětlí, že pravidelnost je důležitá. Vybaví nás projímadlem a příslušným časovým harmonogramem. Výsledek se dostaví. Změna je důležitý moment a nám se zdá, že je to změna pozitivní. To je ohromně důležité! Ale kdo si myslí, že příčina byla vyřešena?
(4) Může se ale stát, že natrefíme na angažovaného doktora a ten nám navrhne nějaký radikálnější zásah. Bavíme se stále obrazně a není to nic proti doktorům. Jde nám o pochopení toho, proč se v dnešní době medicína obaluje papírem. Nemyslím podklady pro stanovení diagnózy, mám na mysli různé formy „informovaného souhlasu pacienta“. Právě v této podobě je nám totiž předkládáno důležité poselství, které zní: „Každý musí především znát sám sebe a rozhodovat se podle vlastního mínění.“ Já jsem v základu právník a v tomto ohledu mám naprosté pochopení. Co chci říci je, že západní medicína pracuje s tím nejdůležitějším poznáním, a to zní: „Každý sám za sebe.“ Tj. uvědom si, že žádáš o zásah do „svého systému“, a že to není nic jednoduchého. Uvědom si, že následky poneseš ty.
Západní medicína tedy člověku rozumí velice dobře. Její úmysly jsou čisté, a to nejdůležitější se nám snaží zdůraznit. Jejím cílem je skutečné ozdravení společnosti, pročeš hlásí: „Nejdůležitější je prevence.“ Chodíte na preventivní prohlídky? To je správný přístup. Je to totiž zoufalý pokus medicíny, ochránit vás před vámi samotnými. Jak to vypadá?
Dorazíte k lékaři, něco mu povyprávíte. Lékař se diví, kdo jste, že vás tu ještě neviděl. A zjišťuje, že jste člověk, který dodržuje pravidla a nechce příliš obtěžovat lékaře. Je mu jasné, že „obtíže svého systému“ řešíte metodou č. 1 nebo 2, případně jste ten výjimečný případ, který je zcela zdráv a k tomu ještě zodpovědný. Jsme tu kvůli prevenci, pročeš lékař provede příslušná vyšetření a zjistí, co na vaše metody říká vaše tělo. A to je podstata prevence v lékařském pojetí. Nic lepšího medicína nemůže dokázat. Usiluje o to, aby „nashromážděné potíže vašeho systému“ odhalila včas.
Může se to podařit, ale také nemusí. Každý sám za sebe, vzpomínáte? Někteří z nás vůbec nejsou zodpovědní a prevenci se vysmívají. Jejich nashromážděné potíže jednoho dne přerostou únosnou mez. Nastoupí lékař, vyšetří vás, stanoví diagnózu a navrhne léčbu. Předloží informovaný souhlas pacienta, aby vám došlo, že už nemá žádný prostor hledat „příčiny“, už zbývá pouze řešit „důsledky“ vašich dosavadních metod. Možná vás to teď naštvalo s startujete automatické obrané reakce ve smyslu, a co úraz nebo malé děti? O tom tady teď nemluvíme a vy to víte.
Kdo mě zná, tak už ví, že já si tady stále „melu něco o potenciálech“. Ano, mohla bych napsat, kdo jsme jaký pacient, dle typologie osobností, nebo jak konkrétně vnímat osobnosti lékařů. Možná to udělám jindy. Dnes bych vám chtěla říct něco jiného. Se vším, co vím o různorodosti lidí a o psychologii člověka, mohu s čistým svědomím říct, že hlavní příčinou všech zdravotních problémů, které se v člověku střádají, je nespokojenost. Bytostný pocit nespokojenosti je úplně ten největší problém, který dopadá na člověka a je strašně nakažlivý. Obávám se, že zejména od určitého věku, se nezadržitelným způsobem šíří naší společností a zahlcuje naše zdravotnictví.
Nespokojenost je sice velký problém, ale ta by se ještě zvládnout dala. Vy mi to určitě nebudete věřit, ale je tu cosi ještě hlubšího, co se zdá být zcela neřešitelné. A tím se to celé komplikuje. Nespokojenost se totiž dá proměnit na vnitřní motivaci, její účel tedy dává smysl. Pokud jste nespokojení, vaše duše vám signalizuje, že je načase udělat změny. To dokáže každý. Opravdu.
Tak v čem je tedy problém? Je tu problém a je vážně hrozný. Spousta lidí totiž očekává, že záchrana musí přijít zvenčí. Někteří z nás svou nespokojenost polykají, přizpůsobují se, vykořisťují sami sebe a čekají. Jiní jsou frustrovaní, pak nespokojení, pak naštvaní, vulgární, agresivní a stále ještě čekají, že přijde kdosi a zachrání je. Příčinu své frustrace odmítají řešit sami.
V naší společnosti žije mnoho lidí v podmínkách, které jim neumožňují žádným způsobem uvolnit nahromaděnou negativní energii, nenabízí se žádné východisko, a tak se energie přesměrovává k destruktivnímu nebo autodestruktivnímu chování. Závislost je nemocí ze zlosti a jejím účelem je odvést naší pozornost, ale o tom dnes mluvit nechci.
Co chci říct je, že samostatnost a schopnost si s vlastními problémy poradit sám, to je jediná pravá cesta ke zdraví a dlouhověkosti. Pokud vás zlost motivuje k tomu, abyste hledali řešení, vaše tělo to ocení. Duševní rovnováha stojí na vědomém nebo i nevědomém sebepoznání a sebelásce. Pokud dokážete mít rád sám sebe, dokážete milovat i druhé. Jedině duševně vyrovnaný člověk může žít ve skutečné harmonii s druhými a užívat si života ve zdraví.
Nemůžete si ale nařídit: ode dneška se budu milovat. Teda zkusit to můžete, ale dlouho vám toto předsevzetí nevydrží. Lepší cestou je poznat sám sebe. Když poznáte své silné a slabé stránky, automaticky vzroste vaše sebejistota a lidé to poznají. Typologie osobností je jednou z cest k sebepoznání a dokáže se v ní zorientovat každý.
Pokud se naopak budete s každým problémem věšet na druhé, budete neustále někomu ustupovat, podřizovat se a žít v marných spasitelských fantaziích. Nebo se budete neustále pasovat do role oběti, přehazovat vlastní problémy na druhé, naříkat nebo nadávat, bez ambice dosáhnout skutečné změny. Upozorňovat na vlastní mizérii, neustále hledět na druhé, soutěžit s nimi a závidět jim, pak vás musím upozornit, co se stane. Velmi brzy budete nuceni navštívit lékaře a ten vám předloží „informovaný souhlas pacienta“. A to je zhruba poselství tohoto článku.
