Článek
Ztráta vnitřní motivace je vážný problém – ať už se týká vás, vašeho partnera nebo dětí. Často se říká, že změna vyžaduje složité a systematické postupy, proto se také málokdy podaří. Já s tím ale nesouhlasím. Čím dál častěji zjišťuji, že klíčovou roli hraje změna úhlu pohledu – a ta může být překvapivě jednoduchá. Jenže jednoduchost zde neznamená univerzální návod pro všechny. Neexistuje jediný recept, který by každému spolehlivě fungoval. To podstatné je uvědomit si, že jednoduché řešení existuje – jen ho musíme najít ve svém vlastním životě.
Každý z nás se rodí s přirozenou vnitřní motivací – se schopností učit se, objevovat a hledat vlastní cestu ke spokojenému životu. Máme v sobě výbavu strategií, které nám pomáhají růst a stát se platnými členy společnosti. Pokud ale motivaci ztrácíme, znamená to, že jsme nedostali prostor své vlastní strategie rozvinout. A to se děje snadno.
Rodiče nás vychovávají podle toho, co sami považují za nejlepší – jejich vlastní strategie jim v životě fungovaly, a tak chtějí to samé pro své děti. Jenže dítě přichází na svět s vlastní vnitřní výbavou, která může být odlišná nebo dokonce i zcela opačná než strategie rodičů. Když mu místo podpory vštěpujeme naše strategie, hodnoty a priority, dosáhneme přesného opaku toho, co jsme chtěli. Dítě se učí cosi napodobit – a přitom potlačuje svou vlastní sílu. Výsledkem není adaptace, ale frustrace a přežívání. S tím přichází i ztráta motivace a pocit, že s námi něco není v pořádku.
K opravdové změně často stačí jediné – uznání, že každý člověk má svůj jedinečný způsob myšlení, vlastní hodnoty a strategie, které mu pomáhají obstát v jeho specifickém prostředí. Když si někdo poprvé uvědomí, že to, co pro něj nefunguje, nemusí být jeho selháním, ale prostě jen cizí strategií, kterou se naučil napodobovat, děje se doslova zázrak.
Dobrá zpráva je, že své přirozené dovednosti lze oprášit v každém věku. Mnoho lidí to dělá intuitivně, jakmile se osamostatní od vlivu rodičů. Vyžaduje to však odhodlání převzít odpovědnost za vlastní cestu. A právě zde se ukazuje, proč tolik rodičů – i přes nejlepší úmysly – své děti nevědomky odvádí od jejich přirozené motivace. Společenský tlak na výkon je obrovský. Rodiče mají pochopitelně důvěru ve vlastní silné stránky a chtějí dítě připravit na život tím, že mu předají osvědčené strategie, které pomohly jim. Pokud však dítěti nejsou vlastní, výsledek je frustrující – pro obě strany. Dítě se necítí naplněné a rodič má o to větší potřebu neustále bdít nad jeho životem, hlídat ho a varovat před „nesprávnými“ rozhodnutími.
Pokud se potýkáme se ztrátou motivace, obvykle to znamená, že nejsme sami sebou. Možná se snažíme dosahovat cílů, které nám ve skutečnosti smysl nedávají, nebo postupujeme naučenými způsoby, které nám nejsou přirozené – nejspíš ve společnosti někoho, kdo v nich naopak smysl vidí. Jenže žádná strategie se nedá jednoduše osvojit tam, kde pro ni není přirozený základ. Každá lidská vlastnost je přirozená – ale pouze někomu. To, co v sobě nemáme, se můžeme naučit napodobovat, ale to vyžaduje dostatečnou vnější motivaci, protože v tom nikdy nebudeme vidět skutečný smysl. Naopak to, co je nám vlastní, můžeme vždy rozvíjet, nebo potlačovat. Pokud se rozhodneme rozvíjet svůj přirozený potenciál, nevyhnutelně v něm budeme lepší než ostatní, a to nás bude naplňovat. Potřeba vnější motivace půjde automaticky stranou.
Zároveň to ale znamená přijmout i opačnou stránku věci – že některé dovednosti či způsoby myšlení pro nás přirozené nejsou. Může to být zklamání, ale ve chvíli, kdy to přijmeme, přichází ohromná úleva. Najednou nejsme v neustálém napětí, že musíme být někým jiným. Sebepoznání pak přináší všechny ty slibované benefity, o kterých mluví psychologové a terapeuti. Jenže poznat sám sebe nestačí. Klíčové je nevracet se do starých kolejí.
A právě tady přichází největší výzva. Ve starých vzorcích nás drží složitá dynamika vztahů s druhými lidmi. Rodiče, partner, přátelé, kolegové, zejména nadřízení, a nakonec i naše děti. Jakmile se začneme měnit, okolí to vnímá – a často nevědomě tlačí na to, abychom se vrátili do původní role. Ne proto, že by nám chtěli škodit, ale protože většina lidí vnímá změnu jako ohrožení. Tento odpor navíc s věkem roste. Proto platí, že když si dítě už od dětství osvojí způsoby, které jsou mu přirozené, získává do života obrovskou výhodu. Nemusí se později složitě vymaňovat z nesmyslných rolí – rovnou kráčí po své vlastní cestě. V dospělosti je k trvalé změně potřeba opravdu silné přesvědčení o tom, kým jsem. Složitost přitom nespočívá v hledání nových a lepších strategií – ty v sobě máme stále připravené a vybavené silnou vnitřní motivací. Skutečná výzva je prosadit je ve světě, kde pro nás důležití lidé nejsou na změnu připraveni.
Jedním z nejpopulárnějších problémů současnosti je narcismus. Tato mentalita je nepochybně náročná – ať už ji pozorujeme u dětí, nebo se s ní setkáme v partnerských vztazích. Pro naše téma však přináší fascinující souvislosti. Narcistické rysy se totiž neobjevují zničehonic. Už u dětí si můžeme všimnout vzorců chování, které dokonale zapadají do tématu ztráty vnitřní motivace. Pochopit podstatu tohoto vzorce není těžké – a okamžitě tak můžete nastartovat pozitivní změnu. Tedy jeden příklad pro představu o tom, jak jsou věci ve své složitosti jednoduché.
Narcistické projevy jsou ve skutečnosti obrannou strategií specifického typu lidí. To může být překvapivé, možná i těžko přijatelné – vždyť narcista přece vždy dělá z druhých oběť. Jenže to je zásadní nedorozumění. Jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou tito lidé postrádají, je konstruktivní přístup. Neznamená to, že nejsou schopni dělat ústupky – problém je v tom, že je neumí dělat rychle. Největší frustraci tedy nezpůsobuje samotný ústupek, ale tlak na okamžitou reakci. Mysl těchto lidí, aniž by si to sami uvědomovali, je introspektivně důsledná. To znamená, že věci, které chtějí dělat, mají dokonale logicky promyšlené a nechtějí je druhým vysvětlovat ani se za ně obhajovat, zvlášť, pokud již mají s tímto přístupem špatné zkušenosti.
Lidé s tímto nastavením mají svůj plán a jsou odhodláni ho realizovat – buď podle sebe, nebo vůbec. Pokud mají svůj plán změnit, potřebují k tomu čas a silnou vnější motivaci, protože jim to jednoduše nedává smysl. Jejich vlastní řešení je totiž dokonale promyšlené, vynucený ústupek vždy doprovází přesun odpovědnosti, ale to jen na okraj. Poučit se dokážou výhradně z vlastních chyb, ale rozhodně necítí potřebu o tom mluvit dopředu ani potom. Nezbytně potřebují udělat co nejvíce chyb v dětství a dospívání, ale v emočně bezpečném prostředí. Snadno je však dotlačíte k pasivitě, což způsobí rozvoj náhradních strategií, které zde nebudu rozebírat, ale jsou snadno předvídatelné. Tito lidé přirozeně vyžadují prostředí, kde mohou vést – a skutečně existují lidé, kteří se rádi nechají vést. Ve velmi blízkých vztazích to ale nefunguje snadno.
Konstruktivní a přizpůsobivý člověk si málokdy uvědomí, jak nekompromisní je vůči někomu, kdo tuto dovednost postrádá. Představte si tu narůstající frustraci, když máte dokonale promyšlený plán, ale někdo vám ho neustále nabourává a očekává, že okamžitě zareagujete, protože pro něj je to snadné. Nechápe, jak frustrující je to pro vás. Dříve nebo později se začnou objevovat obranné strategie. Nejprve emoční odtažení, které umožní prosazovat své nápady silou. Pak přichází pasivita a pasivní agresivita, a v nepříznivých podmínkách se nabalují další způsoby obrany. Přitom okolí netuší, kdo je tady agresor a kdo oběť. Řešení je přitom jednoduché: pokud tito lidé dostanou prostor alespoň občas dělat věci po svém a vést druhé, nebudou nuceni se izolovat. Klíčem je jasné rozdělení kompetencí a pochopení, že jakákoliv změna v jejich chování vyžaduje diplomatický přístup, a hlavně absenci nátlaku – zejména citového.
Univerzální rada zní: komunikace je základ. Jenže to platí jen pro komunikativní typy lidí. Pokud máte přirozenou tendenci nechávat si věci pro sebe, abyste je nemuseli neustále obhajovat a přizpůsobovat cizím nápadům, a navíc máte zkušenost, že váš rodič či partner využívá komunikaci spíše jako nástroj nátlaku, pak v ní pochopitelně řešení neuvidíte. Ve skutečnosti by řešením bylo, kdyby se právě tento komunikativní partner naučil být v komunikaci pasivní.
Zkuste si takovou komunikaci představit. Být v komunikaci pasivní neznamená mlčet – naopak, je to mnohem náročnější dovednost. Znamená to schopnost nevměšovat se, nehodnotit, nekritizovat, nepožadovat, nenaléhat – jednoduše jen komunikovat. Člověka, který toto dokáže, musí milovat každý. Jeho společnost je totiž silně motivující. Umožňuje vám totiž dělat to, co sami chcete.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
