Článek
„Tak mi prostě řekni, co se děje.“
„Ještě o tom nechci mluvit.“
„Ale je potřeba to vyřešit!“
„Nech mě nejdřív přemýšlet.“
Na první pohled běžný dialog. Ve skutečnosti se v něm střetávají dva lidé, kteří usilují o totéž – chtějí porozumět tomu, co se děje. Přesto mají pocit, že ten druhý dělá něco špatně. Jeden nechápe, proč druhý nemluví. Druhý nechápe, proč ten první mluví dřív, než ví, co říct.
Na začátku vztahu nás zajímá, jak ten druhý přemýšlí. Časem se však soustředíme hlavně na to, proč už konečně nepřemýšlí stejně jako my.
Někteří lidé potřebují mluvit, aby si ujasnili, co si myslí nebo co cítí. Samotné vyslovení je součástí jejich hledání. Slova nejsou produktem myšlení ani cítění, ale jeho nástrojem. Jiní potřebují nejprve porozumět situaci a své roli v ní. Mluví až ve chvíli, kdy mají pocit, že vědí, co přesně si myslí nebo cítí. V procesu hledání je slova ruší, používají je až ke sdělení toho, co našli.
Téměř každý už někdy slyšel o základním rozdělení na lidi, kteří se rozhodují spíše podle emocí, a ty, kteří dávají přednost logice. Tento koncept je velice povrchní a lze ho snadno rozvrátit, dokud nepřipustíte, že rozdíl nespočívá jen v tom, ČÍM se řídíme, ale také JAK k tomu docházíme. Stejné emoce i stejné myšlenky mohou vznikat dvěma zcela odlišnými cestami – proto existují čtyři základní nastavení, které není možné „převychovat“.
I mezi lidmi, pro které jsou emoce tím nejdůležitějším, existuje dramatický rozpor. Jedni potřebují o svých pocitech mluvit, aby jim porozuměli. Druzí potřebují nejprve porozumět sami sobě a teprve potom jsou ochotni o svých pocitech mluvit. Proto si mohou říkat věci, které znějí téměř absurdně: „Jak můžeš vědět, co cítíš, když o tom pořád mluvíš?“ a „Jak můžeš vědět, co cítíš, když o tom nechceš mluvit?“
Přesně stejný protiklad existuje i u lidí, kteří se opírají především o myšlení. Jedni si myšlenky tříbí tím, že je vyslovují. Druzí je vysloví až ve chvíli, kdy je mají vnitřně uspořádané. Ani jeden způsob není správnější. Oba vedou ke stejnému cíli – porozumění. Rozdíl je pouze v tom, kdy člověk začne mluvit.
Tento rozdíl ovšem nesouvisí s tím, zda je člověk introvert nebo extrovert. Společenský člověk může mluvit neustále, a přesto si své skutečné myšlenky i pocity nechává pro sebe. Naopak někdo tichý a rezervovaný dokáže během několika vět vyjádřit velmi konkrétní myšlenku nebo osobní pocit. Nejde tedy o množství slov, ale o to, k čemu je člověk používá - a ten rozdíl nikdo neskrývá.
Pokud jste dočetli až sem, tak vám jistě vrtá hlavou otázka: Proč nás vlastně přitahují lidé, kteří nám později tolik lezou na nervy?
Na začátku nás odlišný způsob uvažování fascinuje. S rostoucí blízkostí se však něco změní. Přestaneme odlišnost vnímat jako zajímavost a začneme ji považovat za překážku. Člověk, který potřebuje věci vyslovit, začne mlčení druhého chápat jako uzavřenost nebo nedůvěru. Člověk, který potřebuje nejprve porozumět situaci, začne mluvení druhého chápat jako zmatek nebo projev slabosti. Přitom ani jeden z nich nedělá chybu. Jen používají jinou cestu ke stejnému cíli.
Na začátku vztahu bývá rozdíl v základním nastavení člověka méně nápadný. Chybí předchozí zklamání i obava z nepochopení. Lidé jsou ochotnější zkoušet nové způsoby komunikace a více si naslouchají. Teprve opakované zkušenosti vedou k tomu, že každý začne hledat jistotu tam, kde ji nachází přirozeně. Ten, kdo potřebuje nejprve porozumět situaci, se stahuje více do sebe a ztrácí o komunikaci zájem. Ten, kdo hledá porozumění ve sdílení, začne o to více mluvit a komunikaci vyžadovat. Oba se snaží vztah zachránit způsobem, který je jim vlastní. Právě tím se však jeden druhému ještě více vzdaluje.
Blízkost nevzniká proto, že jsme stejní. Vzniká proto, že navzdory odlišnostem dokážeme vidět vzájemnou podobnost. A nedorozumění začíná právě ve chvíli, kdy uvěříme, že podobnost znamená stejný způsob myšlení.
Možná jste měli štěstí a našli člověka, který přemýšlí velmi podobně jako vy. Takové vztahy bývají mimořádně harmonické. Partneři si rozumějí téměř beze slov a vzájemně se utvrzují v tom, že právě jejich způsob uvažování je přirozený.
Riziko takového vztahu spočívá jinde. Čím více se partneři potvrzují navzájem, tím obtížnější pro ně může být porozumět lidem, kteří fungují jinak. A těmi mohou být kolegové, přátelé, ale i jejich vlastní děti.
Největší překážkou porozumění proto není odlišnost. Je to přesvědčení, že náš způsob uvažování je jediný přirozený, byť je pouze jedním ze čtyř možných.
Každý člověk nám trvale nabízí jiný pohled na realitu a jiný způsob, jak se v ní orientovat. Pokud vidíme člověka, který zpracovává svět podobně jako my – vzniká vztah plný bezpečí a přijetí. Slyšíme: „ano, přesně vím, co tím myslíš“, a víme, že to není jen fráze.
Náročnější vztah vzniká s člověkem, který nám v různých obměnách říká: „Máš pravdu, ale vidíš jen polovinu obrazu.“ Takový vztah nám přináší stabilitu, doplnění a možnost osobního růstu. Rizikem je zde vznik závislosti na perspektivě druhého člověka. To, co nás původně vyvažovalo, může časem začít nahrazovat vlastní úsudek nebo schopnost samostatně se rozhodovat.
Partnerství však nejčastěji vzniká právě mezi lidmi, kteří považuji za důležité podobné věci, ale dochází k nim odlišnou cestou. V jejich interakci vznikají zvláštní pocity: „To je geniální.“; „To je šílené.“; „To bych nikdy neudělal/a … a přesto tomu rozumím.“ Takové vztahy bývají zdrojem silné přitažlivosti i intenzivních konfliktů.
Poslední kombinace spočívá v interakci dvou naprosto opačně nastavených lidí. Vidíme člověka, který nás nutí podívat se na svět úplně jinýma očima. Takový vztah může být mimořádně inspirativní, ale současně i vyčerpávající a matoucí. Rizikem zde není samotná odlišnost, ale vzájemné nepochopení, zejména v závislém postavení (vztah: rodič/dítě, nadřízený/podřízený apod.) Pokud jedna strana začne druhou považovat za méně schopnou, méně citlivou nebo méně rozumnou jen proto, že funguje jinak, vznikají velmi hluboké pocity nesouladu.
Až se tedy příště s někým nepochopíte, zkuste se nejdřív zeptat sami sebe: Očekávám od druhých, aby mi porozuměli, nebo aby přemýšleli stejně jako já? A neočekávají náhodou oni to samé?
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
