Článek
Druhý člověk nám v interakci vždy vymezuje určitý prostor. Někteří lidé v nás přirozeně podporují odvahu, jiní hravost, další zodpovědnost, otevřenost nebo zranitelnost. V dlouhodobých vztazích proto není nic výjimečného, pokud se určité části naší osobnosti začnou postupně vytrácet. Ne proto, že bychom se je rozhodli skrývat. Ne proto, že bychom chtěli někoho manipulovat. Ve většině případů jde o zcela nevědomý proces přizpůsobení.
Lidská psychika ovšem neumí nechtěnou část osobnosti odstranit – umí ji pouze zbavit legitimity. Naše potřeba, emoce či projev nezmizí, jen ztratí možnost projevit se právě v tomto vztahu - hlavním důsledkem tohoto mechanismu tak není „vylepšení“ osobnosti, ale ztráta pocitu celistvosti. To, co je pro nás přirozené, začneme nevědomě rozdělovat mezi různé lidi, různé situace nebo různé části svého života.
V zaměstnání se musím přizpůsobovat, takže doma chci být nekompromisní.
Nesmím se zlobit na rodiče, a tak se zlobím na sourozence, partnera, přátele, zvířata apod.
Nesmím být vůči druhým sobecký, a tak si dopřávám tajně.
Na první pohled spolu tyto situace nesouvisí. Ve skutečnosti však představují různé podoby téhož mechanismu. Otázku legitimity vlastních potřeb však lidé neřeší stejným způsobem. Právě zde považuji za mimořádně užitečný nástroj typologii osobnosti. Ne proto, že by dokázala předvídat konkrétní chování, ale protože pomáhá porozumět hlubším principům, podle kterých se lidé orientují a rozhodují.
Tyto principy si nevybíráme vědomě. Nevznikají jako promyšlené životní strategie ani jako soubor názorů, které bychom mohli libovolně měnit. Jsou součástí našich vrozených dispozic, které mohou mít různou podobu. Výchova či spíše naše životní zkušenosti je mohou rozvíjet, korigovat nebo posouvat, ovšem jejich podstata zůstává překvapivě stabilní.
Při bližším pohledu se ukazuje, že mezi lidmi existují dva zásadně odlišné přístupy, které se vzájemně vylučují. Jakmile tento rozdíl jednou uvidíte, přestane dávat představa přepínání mezi nimi smysl, protože vycházejí z protichůdného způsobu orientace v mezilidských vztazích. Nejde o rozdíl mezi sobectvím a ohleduplností ani mezi silnými a slabými osobnostmi. Jde o rozdíl v tom, jakým způsobem člověk zdůvodňuje sám sobě právo něco projevit v přítomnosti někoho dalšího.
Jedna skupina lidí poměřuje legitimitu vlastních potřeb s ohledem na důsledky pro konkrétní vztah. Jejich vnitřní úvahy se pohybují kolem otázky: „Co se stane, když TO udělám?“ Sociální predikce zde představuje přirozenou součást rozhodování. Nejde o vědomou strategii ani o nedostatek odvahy. Tito lidé jednoduše vnímají vztahové důsledky vlastního jednání dříve, než začnou řešit samotný obsah potřeby.
Na jednom konci tohoto spektra stojí lidé, pro které je potřeba legitimní už svou samotnou existencí. Už jako děti běžně říkají: „Nechci to.“, „Nesouhlasím.“ nebo „Chci být sám.“ a nemají potřebu okolo toho stavět další argumentaci. Samotná existence potřeby je dostatečným důvodem k jejímu vyjádření. Tito lidé si své potřeby uvědomují velmi zřetelně – v rámci dospívání se však učí především to, před kým, kdy a jakým způsobem je vhodné je vyjádřit.
Na opačném konci tohoto spektra stojí lidé, kteří přirozeně chrání vztahový prostor. Vlastní potřeby proto poměřují pravidly, spravedlností, očekáváními druhých lidí nebo obecně sdílenými hodnotami. Než něco vysloví, hledají důvod, proč by jejich potřeba měla být oprávněná i z pohledu ostatních. Už od dětství proto bývají mimořádně ohleduplní a mají tendenci upřednostňovat bezpečí vztahů před vlastními zájmy. Čistě osobní potřeby (vlastní i cizí) vnímají jako sobectví a snadno je začnou považovat za něco nebezpečného nebo nepřijatelného.
V praxi to poznáte jednoduše. Pokud máte pocit, že s jedním člověkem „tohle nikdy nemůžete říct“, téměř jistě existuje někdo jiný, komu TO naopak říct musíte.
Extrémní polohy tohoto spektra nepředstavují známku psychické rovnováhy. Naopak bývají provázeny nápadnou dobrotivostí, přizpůsobivostí nebo sebeobětováním, které jsou dříve či později kompenzovány opačným chováním vůči někomu jinému nebo vůči sobě samému. Nejde o projev dvojí tváře ani o vědomé pokrytectví. Jde o přirozený mechanismus kompenzace u člověka, který se zatím nenaučil bezpečně integrovat všechny stránky své osobnosti ve stejných vztazích.
Druhá skupina lidí přistupuje k legitimitě potřeb úplně jinak. Otázka „Mám právo svou potřebu vyjádřit?“ pro ně nebývá ústředním tématem. Tito lidé si své potřeby rovněž uvědomují zřetelně, a navíc nemají ani potíže o nich mluvit nahlas. Jejich podání je však předem ovlivněno úvahou: „Za jakých podmínek má moje potřeba dostatečnou hodnotu?“ – nikoli s ohledem na ostatní, ale ze své podstaty.
Na jednom konci tohoto spektra stojí lidé, kteří posuzují potřeby především podle momentální hierarchie důležitosti. Jejich vnitřní logika může znít například: „Odpočívat lze až tehdy, kdy je práce hotová.“ nebo „Moje potřeby jsou druhořadé vůči tomu, co je třeba udělat.“ Potřeba zde nezískává legitimitu tím, že existuje, ale tím, že přináší vyšší hodnotu než jiné. Nejde o přesvědčení, že potřeby nejsou důležité. Spíše o tendenci neustále nacházet něco, co se zdá být hodnotnější.
Na opačném konci tohoto spektra stojí lidé, kteří vycházejí z předpokladu, že osobní prožívání má hodnotu samo o sobě. V krajní podobě vzniká přesvědčení: „Nikdo nemůže posoudit, co je pro mě správné.“ nebo „Moje prožívání je rozhodující argument tady a teď.“ Potřeba zde získává legitimitu samotnou existencí vnitřního prožitku. Rizikem pak není popírání vlastních či cizích potřeb, ale jejich absolutizace bez ohledu na omezení a důsledky, které přináší okolní realita.
V praxi to opět poznáte snadno. Pokud některé své potřeby uznáváte jen tehdy, když si je „zasloužíte“, velmi pravděpodobně existují jiné situace, ve kterých naopak žádné hranice jejich oprávněnosti nepoužíváte.
Ani na tomto spektru nejsou extrémní polohy známkou psychické rovnováhy. V tomto případě se však projevují nápadnou výkonností, sebekázní nebo naopak výrazným důrazem na vlastní prožívání, které jsou dříve či později kompenzovány opačným způsobem uvažování nebo jednání. Můžeme si všimnout, že zatímco první skupina lidí rozděluje různé části své osobnosti mezi různé vztahy, tato skupina spíše uplatňuje v různých vztazích různá hodnotová kritéria.
Schopnost měnit měřítko, podle kterého tito lidé reagují jim umožňuje u někoho vnímat jeho jedinečnost a vůči někomu jinému být naopak netolerantní či lhostejný. Hranice mezi individuálním přístupem a skutečnou nespravedlností tak snadno mizí. Nejde o rozporuplnost ani o nedostatek charakteru. Spíše o důsledek skutečnosti, že člověk zatím přiznává legitimitu potřebám (svým i cizím) spíše podle toho, co právě teď považuje za subjektivně významné, nikoli objektivně oprávněné.
Způsob, jakým regulujeme své vlastní potřeby, z nás vyzařuje
Náš osobní přístup k legitimitě potřeb, nikdy nezůstává pouze naší soukromou záležitostí. Věci, které považujeme za samozřejmé nemusíme pojmenovávat, přesto se stávají pro naše okolí normou.
Lidé, kteří přirozeně používají sociální predikci, vytvářejí prostředí vzájemné ohleduplnosti, ale i tlak na přizpůsobení. Pokud sami dlouhodobě nepřiznávají stejnou legitimitu všem stránkám své osobnosti, začnou totéž očekávat i od druhých. Tím se z jejich vztahů vytrácí bezpečnost –nikdo už není a ani nemůže být úplně sám sebou.
V extrémním případě mohou vznikat takzvané nedotknutelné vztahy a zároveň vztahy určené k ventilaci, které jsou typické rolí „fackovacího panáka“. Tím může být jiná bytost, ale mohou být namířené i dovnitř. Takové nastavení mívá podobu tvrdé sebekritiky a sebedestruktivního chování nebo naopak vytvoření nedotknutelného obrazu sebe sama „Já vždy jednám správně“.
Vzniká prostředí, které přirozeně přitahuje lidi ochotné přebírat odpovědnost za druhé i ty, kteří ji naopak rádi přenechávají druhým. Obě skupiny se navzájem utvrzují ve způsobu fungování, který dlouhodobě neprospívá ani jedné z nich.
Lidé, kteří přirozeně posuzují svět prostřednictvím hodnot a významu, vytvářejí prostředí podporující samostatnost, odpovědnost a osobní kompetentnost. Současně však vzniká tlak na výkon nebo na osobní obhajobu. Jakmile začnou přiznávat různou legitimitu různým potřebám podle jejich subjektivního významu, začnou stejným způsobem hodnotit i potřeby druhých lidí. Vzniká prostředí, ve kterém nemají všichni stejnou hodnotu, ale pouze stejnou příležitost svou hodnotu prokázat.
Na rozdíl od vztahově orientovaného mechanismu zde nejde především o ochranu vztahů, ale o ochranu hodnotového systému. Proto nevznikají „nedotknutelné vztahy“, nýbrž „nedotknutelné hodnoty“. Nikdo už není „dost dobrý“ sám o sobě – hodnotu mají především jeho výsledky.
Takové prostředí přirozeně přitahuje lidi, kteří hledají jasná pravidla, autoritu nebo potvrzení vlastní kompetentnosti. Současně však demotivuje ty, kteří potřebují být přijímáni ještě dříve, než něco dokážou.
Nastavení, se kterým vstupujeme do života, si nevybíráme. Stejně tak si nevybíráme prostředí, ve kterém se učíme, které části naší osobnosti jsou vítané a které je lepší zbavit legitimity. Přesto je již krátce po narození zřejmé, zda dítě prosazuje své potřeby s pomocí vrozené autonomie nebo skrze prožívání.
Představme si čtyři světové strany. Každá představuje jiný způsob, jak člověk přemýšlí o sobě, o druhých i o vlastních potřebách. Nemůžeme stát současně na severu i na jihu. Jedním směrem nás to táhne, ale čím dále se tímto směrem vydáme, tím silněji pocítíme potřebu podívat se i na druhou stranu. Při tom se můžeme snažit chápat i směr, který je nám docela cizí, směr, do kterého jsme možná tlačeni druhými. Můžeme vnímat, jak se od druhých lidí vzdalujeme nebo se k nim naopak přibližujeme. Skutečná vnitřní rovnováha však nevzniká na žádném z těchto krajů. Vzniká ve středu – tam, kde jednotlivé směry přestávají soupeřit o prostor v našem životě.
Člověk své chování obvykle nevnímá jako problém ani jako vědomé rozhodnutí. Prožívá především pocit, že jeho reakce je oprávněná. Psychika se nás nesnaží klamat. Snaží se zachovat naši vnitřní integritu prostředky, které měla v danou chvíli k dispozici. Pokud jsme se naučili, že některé části naší osobnosti nesmí existovat v určitých vztazích, jednoduše jim najde jiné místo. Problém není v tom, že to udělá. Problém nastává ve chvíli, kdy si tohoto mechanismu přestaneme být vědomi a začneme ho považovat za svou skutečnou povahu.
Právě proto má smysl těmto mechanismům porozumět. Vysvětlení však není omluvenkou. To, že dokážeme porozumět příčinám určitého chování, ještě neznamená, že je máme přijímat jako správné nebo nevyhnutelné. Smyslem sebepoznání není zbavit se odpovědnosti za vlastní jednání. Naopak. Je to první krok k tomu, abychom konečně věděli, co ve svém životě chceme skutečně změnit – a proč.
Pokud člověk postupně rozděluje různé části své osobnosti mezi různé vztahy, navenek je vidět především samotné rozdělení vztahů. Různí lidé pak znají různé verze téhož člověka a pokud se sejdou, mohou mít pocit, že mluví o někom úplně jiném. Současně může dotyčný nevědomě bránit prolínání těchto světů – nechce, aby se kolegové setkávali s rodinou, drží odděleně různé skupiny přátel, s jedním člověkem mluví pouze o práci, s jiným o emocích a s dalším jen o svých zájmech.
Nejde o přetvářku ani o vědomou manipulaci. Psychická integrita se neprojevuje tím, že se člověk chová ve všech vztazích stejně. Projevuje se tím, že žádný z jeho blízkých vztahů nemusí nést převážně jednu část jeho osobnosti.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
