Článek
A vy jste to zkoušeli?
Znáte tu větu, že? Z hospody, z komentářů, z tramvaje.
„Jsou tady tři roky a neumí říct ani Dobrý den.“
Zní to hrdě. Zní to jednoduše. Zní to jako rozsudek.
Tak si to pojďme říct na rovinu: a vy jste to zkoušeli?
Ne jako koníček. Ne na dovolené v Chorvatsku, kde si objednáte kávu a cítíte se jako polyglot.
Myslím doopravdy. Utéct z domova. Přijít do cizí země. Bez jazyka. Bez jistoty. S dětmi, s taškou, se strachem. A hned druhý den muset vyřešit školu, doktora, úřad, práci, nájem. V jazyce, ve kterém neumíte ani říct, že vás bolí zub.
Zkoušeli jste to?
Čeština není „jen se trochu snažit“
Čeština je krásná. A taky je to jazykový tank.
Pády. Vidy. „Prosím“ znamená prosím, tady máš, děkuji, promiň, ano i ne, podle toho, jak se na tebe člověk podívá.
Vy jste se ji učili od narození. Měli jste na to roky. Měli jste maminku, školku, školu, televizi, kamarády.
Oni mají tři roky. Válku v hlavě. Práci na dvanáctky. A k tomu někoho, kdo jim v obchodě řekne: „To se musíte naučit česky!“
Jasně. Mezi směnami. Mezi úřady. Mezi strachem, jestli se ještě někdy vrátí domů.
„Dobrý den“ není jenom pozdrav
Víte, co je na tom nejsmutnější?
Spousta z nich „Dobrý den“ říct umí. Jenom se bojí.
Bojí se, že řeknou špatně koncovku. Bojí se, že se jim někdo vysměje. Bojí se, že místo pozdravu dostanou přednášku o tom, jak tady „mají mluvit česky“.
Tak radši mlčí. A vy si to přeložíte jako drzost.
Zkuste si to představit obráceně. Jste v Německu. Neumíte německy. Jdete na úřad. Úřednice na vás mluví rychle, naštvaně, používá slova, která jste nikdy neslyšeli. Cítíte se jako idiot. Chcete zmizet. A pak vám ještě někdo řekne: „Jste tady tři roky a neumíte ani Guten Tag!“
Cítili byste se motivovaní? Nebo ponížení?
Ne, není to výmluva pro všechny
Ano. Jsou i tací, co se nesnaží. Co žijí v bublině. Co si myslí, že to za ně někdo vyřeší.
Ti existují v každém národě. I v tom českém.
Ale házet všechny do jednoho pytle je pohodlné. Nemusíte přemýšlet. Nemusíte se vcítit. Stačí napsat komentář a máte pocit, že jste něco vyřešili.
Jenže jste nevyřešili nic.
Chcete, aby mluvili česky? Tak jim to neztěžujte
Chcete slyšet „Dobrý den"? Tak se na ně usmějte, když to řeknou s přízvukem.
Chcete, aby se integrovali? Tak je neponižujte za každou chybu.
Chcete, aby se cítili jako doma? Tak jim nedávejte každý den najevo, že tady doma nejsou.
Jazyk se neučí ze strachu. Jazyk se učí z bezpečí. Z toho, že se člověk nebojí otevřít pusu.
A mimochodem: kolik cizích jazyků umíte vy? Opravdu umíte? Tak, abyste v něm šli k doktorovi, na úřad a na pohovor? Ne „My name is…“ ze základky.
Protože jestli ne, tak možná nejste lepší. Jenom jste nikdy nemuseli.
Takže až příště uslyšíte: „Jsou tady tři roky a neumí říct ani Dobrý den"…
Zeptejte se sami sebe:
A já bych to dokázal? V cizí zemi. Pod tlakem. Bez domova. Za tři roky?
Jestli je odpověď „nevím“, tak možná místo souzení zkuste říct první „Dobrý den“ vy.
Někdy to stačí, aby se ten druhý odvážil odpovědět.
