Článek
Není to tak dlouho, co jsem na serveru PrahaIN četla stesky cestujícího, který si - stejně jako řada dalších - nezajistil místenku do vlaku provozovaného Regiojetem a musel stát. Obdobně jako spousta jiných jsem nechápala, na co si vlastně stěžuje - vždyť stačilo použít mozek a internet a místenku si včas koupit, zvlášť když RJ umožňuje storno bez poplatku až do patnácti minut před odjezdem. Bohužel, jak ukazuje má poslední zkušenost, ani včasný nákup místenky někdy nestačí.
Je advent, vánoční trhy v plném proudu a my se nechali zlákat k návštěvě Budapešti, která patří i dle Seznamu k městům s nejhezčí předvánoční atmosférou. Kromě hotelu bylo třeba pochopitelně zvolit způsob dopravy. Vzhledem k tomu, že bydlíme v Brně, vyhrál vlak. Tam to byl Regiojet, zpět České dráhy (Regiojet už byl vyprodaný). Cesta tam proběhla v relativním pořádku (sice se zpožděním a trošku delším čekáním na občerstvovací servis), ale jinak bylo vše O.K. Pobyt v Budapešti se taky vydařil, bylo by to na samostatný blog.
Přišel den návratu a my dorazili na nádraží Nyugati a hledali informaci o nástupišti našeho vlaku. Na informační ceduli se objevil čas odjezdu a vedle něj červené maďarské oznámení/varování, kterému jsme pochopitelně nerozuměli, stejně jako dvě Češky stojící za námi. Na štěstí naše rozčilování zaslechla slovenská Maďarka, která nám oznámení přeložila. Šlo o to, že vlak pojede jen do městečka Vác a tam musíme přesednout. Ostatní Češi a Slováci ovšem tuto informaci nedostali, takže když přijel vlak, pobíhali zmateně sem a tam a hledali svá místa (která pochopitelně najít nemohli, protože to byl jiný vlak). Až těsně před příjezdem do Váce zahlásili, že mezinárodní rychlík EC 270 Metropolitan stojí vedle a máme do něj přestoupit.
Věděla jsem, že jsme v posledním vagóně (místenky jsem si nemohla vybrat z plánku, jejich čísla mi systém vygeneroval automaticky), jenže zadní dveře toho vagónu byly zavřené. O to nic, to se stává, jenže ony byly zavřené i přední dveře. I to se stává, projdete z vedlejšího vagónu, jenže - ono to nešlo. Vlak byl logicky přeplněný, protože v Budapešti hráli Češi se Slováky nad Maďary doslova přesilovku. Lidi zůstali bezradně trčet v chodbičce přede dveřmi předposledního vagónu, my jsme postoupili dál do vozu s tím, že třeba je celý vlak o vagón posunutý. No, nebyl a nastal naprostý chaos, protože do předposledního vagónu se kromě těch, co do něj měli místenky, narvali i ti z posledního vagónu. My si sedli na první volná místa, pochopitelně nás začali vyhazovat ti, co na ně měli místenky, já jsem řekla, že máme taky místenky a není náš problém, že se do vozu s našimi místenkami nedá dostat, a že počkáme na průvodčího, jak to vyřeší. Načež nějací slovenští Maďaři mi nabídli, že si malé děti, pro které mají místenky, vezmou na klín, abychom si mohli sednout. Manželovi taky někdo našel místo, já si sedla, ale dcera ne, protože to místo uvolněné Maďary už zabral někdo jiný. Stáli jsme ve Váci asi půl hodiny, naivně jsme mysleli, že kvůli tomu, protože situaci někdo řeší. Nikolivěk, po půl hodině se vlak rozjel.
Teplota asi 30 stupňů, úplně vydýchaný vzduch, průvodčí nikde, okna nešla otevřít. Bylo opravdu velké štěstí, že nikdo nezkolaboval. Zavolala jsem na kontaktní linku Českých drah, co mám dělat, že průvodčí nejdou a nikdo to neřeší. Prý „Nemůžu Vám pomoct, nemám kontakt na nikoho z vlakové čety, to je v režii Maďarů a po nich Slováků, naši přijdou až v Břeclavi“. Já, že mě nezajímá, jak si to mezi sebou řeší. Ona, že si mám vyžádat od průvodčího potvrzení, že jsem nemohla sedět na místence. Já, že bych ráda, ovšem to by ten průvodčí musel přijít. Ona, že mi nemůže pomoct. No zkrátím to - v těch otřesných podmínkách jsme vjeli na slovenské území, kde se k nám konečně dostali slovenští průvodčí s tím, že situaci řešit prostě nejde, ať si lidi sednou, kam to jde, až se vlak trochu uvolní. Ale aspoň otevřeli okno a vydali to potvrzení. Od Nových Zámků to šlo - ovšem jen do Bratislavy, kde se vlak opět naplnil (čekajícím na uzavřený vagón pochopitelně nikdo nesdělil, že mají smůlu) a mě s dcerou velmi agresivně vyhodil z našich míst dvoumetrový chlap, že tam má místenku a je mu úplně jedno, že my ji máme do vozu, který je zavřený (pánové, pokud si potřebujete poměřovat orgány tímto způsobem, je to opravdu dosti ubohé). Na štěstí jsme našli jiná místa a pro zbytek stojících přišli slovenští průvodčí, ať jdou do první třídy (nám už by se to nevyplatilo, byli jsme asi tři čtvrtě hodiny před Brnem a museli bychom táhnout kufry přes celý vlak).
Pochopitelně kontaktuji České dráhy a budu požadovat kompenzaci, ale celý problém vnímám jako obecnější: Jak je, proboha, možné, že nešlo vyměnit vůz za jiný nebo aspoň ty, co v Bratislavě čekali, informovat, že se nemají pokoušet do něj nastoupit? Jak je možné, že neexistuje nějaké krizové číslo Českých drah, kam se cestující může dovolat, když se něco děje? To musí při podobné situaci někdo dostat infarkt a zemřít, aby se tím někdo začal zabývat? Jak to, že se vlakové čety střídají dle států - jakou to má logiku? Proč není možné dohodnout, že tenhle vlak po celou dobu jízdy obsluhují Češi, tenhle Slováci a tenhle Maďaři? Možná je tu nějaký odborník, kterému mé dotazy přijdou hloupé - ráda se poučím. Ale do té doby mám jasno - nadávejte na Jančuru, jak chcete, já od téhle chvíle na mezinárodní trasy volím jen Regiojet.
A jen pro pořádek, nejsem zhýčkaná fiflena, je mi dvaapadesát a leccos pamatuju, pokud nemám místenku, klidně stojím nebo sedím na zemi, ale tohle byla nejhorší cesta v mém dosavadním životě (no, možná ji předčila ta, kdy jsem jela autobusem z Prahy do Brna, vyjela jsem večer o půl osmé a přijela ráno v šest a manžel mi dával o půlnoci k telefonu dceru, která čekala na kojení, ale to už je jiný příběh:-).
