Malta – moje nová láska

V posledních letech, kdy dceru začal zajímat „svět“, hodně cestujeme – Paříž, Barcelona, Londýn, Amsterdam, Edinburgh, Bologna, Florencie, Pisa, Cinque Terre, Portofino… Všechna tato města a místa jsou krásná a stála by za samostatný článek (pokud by to někoho zaujalo, nemám problém naše zážitky a dojmy popsat), ale letošní dovolená byla opravdu výjimečná. Rozhodli jsme se totiž pro Maltu.

Malta není ani vzdálená ani nějak zvlášť exotická, přesto stojí někdy opodál zájmu českých turistů, kteří dávají přednost jiným destinacím, a to je škoda. Strávili jsme zde týden a prožili doslova „dovolenou snů“. Budu ráda, pokud vás mé postřehy zaujmou. Zároveň zdůrazňuji, že jsou to mé dojmy a poznatky na základě týdne stráveného na Maltě – nevylučuji, že ten, kdo na Maltě žije nebo ji zná lépe, může mít jiné zkušenosti.

Jak možná víte, maltské souostroví sestává ze tří hlavních ostrovů (Malta, Comino, Gozo) a tří ostrovů neobydlených. Nejdřív jsme hledali ubytování blízko hlavního města, La Valletty, ale protože jsme chtěli něco relativně blízko moře za jakž takž rozumnou cenu (což je pro tři dospělé max 5000 za noc se snídaní, pokud to neobjednáváte rok dopředu) a našim kritériím nic neodpovídalo, rozhodli jsme se pro lokalitu v Zálivu sv. Pavla (St. Paul's Bay), konkrétně pro Qawra Palace Hotel.

Odlétali jsme z Vídně s Ryanair. Odlet na minutu přesně, přistání taktéž, vše fungovalo jako dobře namazaný stroj. V ceně jsme měli odvoz z letiště do hotelu zdarma. Cestou jsme pochopili, že v podstatě nemáme šanci rozeznat, kde končí jedno město a začíná druhé – města jsou tak těsně u sebe, že jsou doslova „slitá“, a klasické cedule „začátek – konec obce“ jsem za celou dobu nikde neviděla. I když jsme přijeli v devět ráno a oficiální check-in byl až ve tři odpoledne, náš pokoj byl připraven, takže jsme si mohli odpočinout a vydat se na průzkum. Hotel má tři bazény – vnitřní, venkovní v přízemí (s klasickým programem „aquaerobik“ atd.) a venkovní na střeše, od kterého je fantastický výhled na moře a okolí. Pod hotelem je pláž, vykoupat se dá, ale je to spíš taková nouzovka. Takže jsme popošli necelých deset minut k další pláži, o dost příjemnější. Většina pláží je kamenitých, do moře se vstupuje po schůdcích z umělých betonových plošin, ale moře je v drtivé většině klidné a čisté. Dost se píše o tom, že na Maltě jsou medúzy – já viděla za celý týden jednu jedinou. A příjemné bylo i to, že pláže jsou většinou veřejné, zdarma (loni v Itálii bylo umění najít pláž, která by nebyla soukromá). Odpoledne jsme prošli městem na pláž Bugibba, vzdálenou asi 10 – 15 minut pěšky od našeho hotelu – ta se nám líbila nejvíc (a taky to na ní nejvíc žilo).

Oběd i večeře nás mile překvapily. Oběd proto, že nebyl problém, abych si jako dospělá objednala dětské menu (jím málo a v českých restauracích mívám leckdy problém, protože je mi řečeno, že dětské menu je jen pro děti) a k večeři jsme si dali v restauraci Luzzu špagety carbonara; šlo o opravdu královskou porci. Opět příjemné překvapení oproti Itálii, kde loni manžel hladověl; těstoviny jsou tam automaticky považovány za primi, tedy první chod, a tudíž je jich logicky málo, a druhý chod (maso nebo ryby) stojí okolo dvaceti euro. Pokud chodíte do restaurace na oběd i večeři, je to zkrátka moc.

Druhý den jsme se vydali do Valletty. Použili jsme veřejnou dopravu (autobus). V každém případě doporučuji stáhnout si místní aplikaci Tallinja (je spolehlivější než Mapy Google). Nicméně později jsme využívali jiný typ dopravy, ale o tom bude ještě řeč. Cesta trvala skoro hodinu, i když jde o necelých 19 km.

Kolem kašny Tritónů jsme městskou branou prošli do starého města – k modernímu Parlamentu a kolem zbytků Královské opery jsme zamířili do zahrad Upper Baracca, odkud je nádherný pohled na tzv. Trojměstí (Senglea, Vittoriosa a Cospicua) a dělostřeleckou baterii. V zahradách je také výtah, kterým se můžete za jedno euro na osobu svézt dolů, do další části města, a v rámci jednoho dne se vrátit na tentýž lístek nahoru.

Kolem krásného paláce Auberge de Castille, v němž sídlí maltský předseda vlády, jsme došli na hlavní městskou ulici – Třídu Republiky, lemovanou spoustou obchůdků, kaváren atd. Z ní vybíhají malebné uličky, zdobené barevnými arkýři (typický znak Valletty). Valletta je vůbec hodně barevná – domy mají sice charakteristickou béžovou barvu (ochrana proti saharskému písku), ale barevné jsou jak arkýře, tak prapory, zdobící ulice, stejně jako sloupy se sochami svatých, které jsou tu opravdu časté.

Po espressu v kavárničce (pozor – na Maltě neznají něco jako espresso lungo s mlékem, pokud chcete do kávy mléko, musíte si dát jiný druh – cappuccino, macchiato atd.) jsme navštívili konkatedrálu sv. Jana Křtitele. Je nádherná – uvnitř vypadá jak pokrytá zlatým brokátem. Nejcennějším pokladem jsou ovšem Caravaggiovy obrazy „Stětí Jana Křtitele“ a „Sv. Jeroným“. K jejich prezentaci jsou užity i moderní technologie (hologramy apod.).

Po prohlídce konkatedrály jsme si dali chutný oběd; po odpovědi na dotaz, odkud jsme, se indská servírka rozhovořila o svém příteli, který by se rád usadil někde v Evropě, mj. i v Praze. Ostatně to, kolik místních znalo nejen Prahu, ale i další česká a moravská města, bylo doslova fascinující. Následovala cesta k Velmistrovskému paláci (dcera bohužel bojkotovala naši touhu alespoň nakouknout dovnitř) a k pevnosti Elmo. Bazilika Panny Marie Karmelské s typickou kupolí byla bohužel zavřená. Valletta by jistě stála za podrobnější návštěvu, nicméně devatenáctiletá dcera toužila po letovisku San Ġiljan, takže jsme maltské hlavní město opustili a odjeli tam (těsně předtím byl manželovi odcizen český průvodce po Maltě, ale asi nemá smysl popisovat podrobnosti – snad si zloděj početlJ). V San Ġiljan jsou dvě části – my navštívili jednu z nich, Paceville, proslulou svým nočním životem. Přístav byl malebný, zrovna se konala nějaká akce, na níž vystupovala místní skupina, ale mně osobně strašně vadil nekonečný proud aut, valící se hlavní ulicí – tady bych opravdu dovolenou trávit nechtěla.

Tolik tedy začátek naší dovolené. Budu ráda, pokud mi do diskuse napíšete, jestli chcete pokračování – nerada dělám „zbytečnou práci“, byť mi tento text může sloužit i soukromě jako jakýsi „cestovní deník“.