Malta - Navštívili jsme Mdinu, Modrou jeskyni a megalitický chrámový komplex Hagar Qim a Mjandra

Minule jsem končila popisem návštěvy hlavního města La Valletty a rušného letoviska San Ġiljan, kterým byl věnován první celý den našeho pobytu na Maltě. Druhý den jsme se rozhodli poznat Mdinu – tzv. „tiché město“ ve vnitrozemí. Jde vlastně o bývalé hlavní město Malty – La Vallettu si zvolili za metropoli až maltézští rytíři (rytíři špitálu svatého Jana v Jeruzalémě - johanité), jejichž důležitým úkolem po přesídlení z Rhodosu na Maltu byl boj proti muslimským pirátům. Mdina je na kopci a je zdaleka viditelná. Hned vedle ní je město Rabat – údajně také hezké, ale na ně nám už bohužel čas nezbyl. K dopravě do Mdiny jsme využili autobus, ale už nám přece jen trochu vadilo, že do města, vzdáleného od našeho ubytování cca 11 km, jedeme skoro 50 minut.

Do Mdiny se vstupuje historickou branou z 18. století, kterou dobře znají fanoušci seriálu „Hra o trůny“.

Když touto branou projdete, rázem se ocitnete ve středověku. Ve městečku žije jen asi 250 obyvatel a narazit zde na auto je vzácnost. Do sytosti si tu ovšem užijete malebné úzké uličky, kterými se můžete jen tak toulat. Během procházky určitě dojdete ke katedrále sv. Pavla. Ten je na Maltě obecně velmi důležitým světcem, protože zde ztroskotal (ale přežil), takže je mu zasvěcena řada místních kostelů, jmenuje se po něm záliv i ostrovy (ale to bych předbíhala). Vedle katedrály je pěkné muzeum s řadou liturgických předmětů, obrazů a také sbírkou rytin Albrechta Dürera. Také samotná katedrála je velmi pěkně vyzdobená, nicméně záleží na každém, zda chce obětovat pár euro vstupného. Vstupné se bohužel platí i do muzeí v paláci Falson, která jsme tím pádem oželeli.

Jak jsem psala, Mdina je maličká, takže zákonitě dojdete na náměstí Bastion Square s hradbami, odkud je velmi hezký výhled na pobřeží. Kousíček od tohoto náměstí jsou „ikonické“ modré dveře, nad nimiž kvete bugenvilea – místo známé všem konzumentům Instagramu (mezi něž já osobně nepatřím). Vtipné ovšem je, že nedaleko odtud je ještě mnohem hezčí „photopoint“ - lavička, nad níž kvete tatáž rostlina, ale znatelně mohutnější.

Cesta zpět do Qawry byla o něco rychlejší díky využití „expresní“ autobusové linky. Pak nás čekalo zchlazení v moři u pláže Bugibba, večeře v indické restauraci a alespoň nakouknutí na párty, která se v ten večer konala na střeše našeho hotelu.

Třetí den jsme přemýšleli, kam tentokrát. Jednou z alternativ byla Popeye Village (vesnice Pepka námořníka), která na Maltě zůstala jako turistická atrakce po natáčení muzikálu, v němž hrál hlavní roli Robin Williams. Ale hodnocení na netu se většinou vyjadřovala v tom smyslu, že za ty prachy to nestojí, a muzikál jsme ostatně ani neviděli, takže jsme se shodli, že tohle místo vynecháme. Co jsem si ovšem jako vystudovaná historička nemohla nechat ujít, byly megalitické chrámy – a dcera zase žadonila, že by ráda viděla Blue Grotto, Modrou jeskyni, která je – jak jsme zjistili – nedaleko. Ovšem když jsme se podívali do dopravní aplikace, zjistili jsme, že ač jsme od Modré jeskyně pouhých cca 20 km, bude cesta autobusem trvat téměř dvě hodiny. Problém je v tom, že autobusy jezdí sice často, ale oklikami a staví v každé vesnici. To nám přišlo jako opravdu zbytečná ztráta času, takže jsme zvolili řešení, které je doporučováno v různých praktických tipech – aplikaci Bolt. Pro mě, třiapadesátiletého boomera, který byl doteď zvyklý maximálně na telefonické objednání taxíku, to byla, přiznám se, neuvěřitelná zkušenost – auta byla na místě obvykle do pěti minut, vždy se našlo nějaké s přijatelnou cenou a řidiči neměli problém brát hotovost.

K Modré jeskyni, ležící na opačné straně ostrova, jsme se tímto způsobem dostali za půl hodiny. Nejprve jsme se kochali vyhlídkou na tyto impozantní útesy, vytvářející jeskynní komplex (a když jsme viděli lodičky, které vplouvají dovnitř, bylo nám jasné, že tam chceme taky), ale zaujalo nás ještě něco jiného: Ač bylo skoro poledne, na obzoru začal vybuchovat ohňostroj. S těmito denními ohňostroji jsem se pak setkala ještě několikrát, ale přiznám se, že se mi nepodařilo zjistit, oč jde – proč je Malťané pořádají (navíc za vedra a sucha, které tam panovalo). Pokud to někdo víte, budu ráda, když mi to vysvětlíte.

Po kávě (no jo, jsme kofeinoví závisláci) jsme absolvovali prohlídku jeskyní na motorové lodičce. Za tento cca dvacetiminutový zážitek se platí 10 euro na osobu (pozor – berou jen hotovost, pokud neměli nějaký momentální problém s terminálem), ale nelitovali jsme; barva vody v jeskyních je opravdu nádherná a hraje různými odstíny modré. Třešničkou na dortu pak bylo koupání v průzračné vodě.

Posledním plánovaným bodem programu toho dne byla návštěva jednoho z největších pokladů Malty a památky UNESCO – megalitických chrámů, konkrétně komplexu Hagar Qim a Mjandra. Zajímavé je, že není známo, která kultura je vlastně postavila, ale ví se, že jsou starší než egyptské pyramidy. Aby nebyly vystaveny rozmarům počasí, jsou kryty jakousi střechou nebo spíš stanem. Vzdálenost mezi nimi je jen asi půl kilometru (i když cesta pod rozpáleným sluncem je bohužel dosti náročná) a platí do nich společná vstupenka. Vy se možná budete opájet pocitem, že stojíte u jedněch z nejstarších staveb na zemi, obrovských kamenných monolitů, jakýchsi „maltských Stonehenge“, zatímco vaše pubertální dítě bude vrčet něco o hromadě kamení, která je mu ukradená…

A pak už nás čekala jen jízda Boltem zpět do Qawry. Pravda, při pohledu na rozveseleného řidiče jsem si vzpomněla na rastafariány, ale doufala jsem, že můj pocit, že za jeho dobrou náladou nemusí být jen krásné slunečné počasí, je opravdu jen pocit. Neodpustili jsme si podvečerní koupání a těšili se, co přinese další den.