Článek
Autor hraje na city a sugestivně líčí utrpení politických vězeňkyň, které přišly o své děti, aniž má sebemenší snahu prostudovat si dostupné prameny.
Na počátku celé legendy, týkající se tzv. Dětského hřbitova v Ďáblicích, stojí patrně vyprávění Zdeny Mašínové ml., které ďáblický hrobník ukázal místo pohřbení její matky, přičemž uvedl, že byla do hrobu „pochována spolu s 32 dětmi žen vězněných na Pankráci“. Když pak tuto informaci zveřejnila, drtivá většina novinářů ji nekriticky přejala, aniž by se snažila zjistit, nakolik je pravdivá. Takže srdceryvné články o dětech politických vězeňkyň, pohřbených v šachtových hrobech a majících své pomníčky „u severní zdi“ se od té doby s železnou pravidelností objevují na všemožných serverech a FB profilech. Vše vyvrcholilo románem Petry Klabouchové.
Pro naši společnost (a možná nejen pro naši) je naprosto typické, že ráda přejímá senzační odhalení – sice nepodložená, ale zajímavě znějící (nejnovějším příkladem je Heydrichův zaručeně pravý mercedes – co na tom, že se téměř jistě nejedná o vůz říšského protektora, o čemž svědčí i kriminalistická expertíza, my přece máme pohádky rádi) a věří spíše novinářům než historikům, trávícím dlouhé hodiny v archivech a poctivě porovnávajícím dochované prameny. Proto také mnohem častěji na netu narážíme na články, které berou jako fakt, že oněch 41 pomníčků se 43 jmény patří výhradně dětem politických vězeňkyň, než na ty, které tato tvrzení uvádějí na pravou míru.
Skutečnost je však mnohem prozaičtější – a kdyby šel Anýz důsledněji po zdrojích článku z webu iRozhlas, na který sám odkazuje, musel by svůj blog v mnohém korigovat. Tato stať totiž cituje historika Michala Louče a zmiňuje jeho knihu „Ďáblický hřbitov. Místo paměti druhého a třetího odboje“, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů (vím, že mnozí považují tuto instituci za zbytečnou, nicméně pan Louč v ní působil v době, kdy se jednalo o seriózní vědecké pracoviště – to, že dnes tomu tak není, je věc jiná a sama jsem o tom psala zde: https://medium.seznam.cz/clanek/saskie-hajkova-jak-se-z-ustavu-pro-studium-totalitnich-rezimu-stal-ustav-pro-jejich-aplikaci-86273). Autor prošel všechny dostupné zdroje a archiválie a jeho práci lze označit za přelomovou. Je dostupná zde: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2021/10/Dablicky-hrbitov-net-2021.pdf
Nemá cenu, abych – vzhledem k tomu, že si publikaci M. Louče může každý přečíst na uvedené adrese – rozsáhle citovala podrobnosti. Zjištění o dětském hřbitově najdete na stránkách 28 – 32. Ale snad jen stručně: Oněch 43 jmen nejsou děti politických vězeňkyň z věznice Praha-Pankrác, ale převážně předčasně narozené děti, které zemřely v pražských nemocnicích. Je pravděpodobné, že společné šachtové hroby, do nichž „byly dohromady pohřbívány ostatky dětí i dospělých, které pocházely z porodnic, nemocnic a anatomických ústavů, včetně některých zemřelých ve vězeňských zařízeních“ (viz citované dílo), obsahují i těla potomků vězněných žen, „ohledně jejich počtu a identity však stále panují velké nejasnosti a vycházet ze samotných náhrobků je i zde zavádějící“.
Jaroslava Obermaierová sklidila před časem oprávněnou kritiku za to, že opakovala nesmysly o tzv. Aleji andělů, památníku dětí z Donbasu, které zahynuly během počáteční fáze války na Donbase. Ruská propaganda tvrdí, že jde o oběti zavražděné Ukrajinci. Bohužel stejní lidé, kteří kritizují Obermaierovou, jsou schopni tvrdit podobné hlouposti o dětském hřbitově v Ďáblicích. Byla bych ráda, kdybychom všichni přestali věřit bombastickým titulkům a raději se snažili ověřovat si fakta – je to sice mnohem pracnější, ale výsledek stojí za to.
