Akt hrdinství, nebo frustrace? Před 55 lety se upálil Jan Palach

Bylo to zhruba týden před 16. lednem 1969, kdy tehdejší Československá televize odvysílala reportáž o několika mladých Američanech, kteří se upálili na protest proti válce ve Vietnamu. V reportáži bylo připomenuto i sebeupálení Thich Quang Duca, vietnamského buddhistického mnicha, který takto protestoval proti perzekuci buddhistů ze strany prezidenta Ngo Dinh Diema. Fotografie hořícího mnicha tehdy obletěla celý svět a vedla ke zvýšenému mezinárodnímu tlaku na Diemův režim. Jen málokdo z tehdejších diváků mohl tušit, že podobné obrázky budou brzy k vidění i v československých ulicích. Ostatně sám Palach po převozu do nemocnice uvedl, že právě forma protestu buddhistických mnichů ve Vietnamu ho k jeho činu inspirovala.

Dodnes se v novinách i na internetu objevují články, ve kterých se píše, že Jan Palach se upálil na protest proti sovětské okupaci. Není to pravda. Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla ranou pro drtivou většinu občanů tehdejšího Československa, včetně Jana Palacha. Motivem činu mladého studenta však nebyla samotná okupace, ale letargie, pasivita a defétismus, do kterých podle něj náš národ postupně upadl. O tom, že nešlo pouze o demonstrativní sebevraždu, ostatně svědčí i fakt, že Palach v dopisech, které napsal v den svého činu, jasně uvedl požadavky, k jejichž splnění chtěl svojí obětí dopomoci. Prvním bylo okamžité zrušení cenzury, druhým pak zákaz rozšiřování „Zpráv“, propagandistické tiskoviny, kterou vydávala sovětská okupační moc.

Palach v dopise mluvil za údajnou skupinu dobrovolníků, kteří ho budou následovat, pokud uvedené požadavky nebudou splněny do 21. ledna a pokud československý lid nevystoupí s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou). Přestože to byli zejména politici, kteří se mohli nejvíce přičinit o splnění těchto požadavků, Palach se neobrací na vládní garnituru, ale na veřejnost. Byli to především lidé, kteří podle něj upadli do letargie, a proto bylo zapotřebí probudit zejména je.

V onen den, 16. ledna 1969, odeslal Palach zmíněné dopisy zástupcům studentstva a Svazu spisovatelů, koupil si několik litrů benzínu a kolem 14:30 se jimi na rampě Národního muzea polil a zapálil. Jakmile začal hořet, stačil ještě uběhnout pár desítek metrů než upadl na zem, kde k němu přiběhlo několik lidí, kteří se ho svými kabáty pokoušeli uhasit. S těžkými popáleninami byl za několik minut sanitkou odvezen do nemocnice v Legerově ulici. Bezprostředně po činu byl při vědomí a komunikoval s ošetřujícím personálem. Během následujících tří dnů se však jeho stav postupně zhoršoval, střídavě upadal do bezvědomí a nakonec zemřel 19. ledna v 15:30.

Již v září 1968 se v Polsku na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa upálil Ryszard Siwiec. Přestože se tak stalo na varšavském Stadionu Desetiletí před zraky přibližně sta tisíc diváků, širší veřejnost (natož ta zahraniční) se o jeho činu dozvěděla teprve po pádu komunismu v roce 1989. Palach pak zcela jistě nevěděl ani o sebeupálení ukrajinského disidenta Vasila Makucha, ke kterému došlo v listopadu 1968. Makuch, podobně jako Siwiec, tímto činem protestoval proti okupaci Československa.

Čtyři dny po Palachovi se v Plzni upálil mladý dělník Josef Hlavatý. Jeho čin se však obešel bez většího zájmu veřejnosti a i dnes je trochu neprávem opomíjen. Byly to nicméně sebevraždy Palacha i Hlavatého, jež přiměly prezidenta Svobodu k jeho slavnému apelu směrem k československé veřejnosti:

Ani naléhavá slova tehdy stále ještě poměrně oblíbeného prezidenta ovšem dalším sebevraždám stejným způsobem zabránit nepomohla. 25. 2. 1969, v den 21. výročí tzv. Vítězného února, se na Václavském náměstí upálil Jan Zajíc, 4. dubna 1969 v Jihlavě Evžen Plocek a 11. dubna v Košicích teprve osmnáctiletý slovenský voják Michal Lefčík. V období mezi smrtí Jana Palacha a Michala Lefčíka bylo v Československu evidováno na 30 pokusů o sebevraždu z politických důvodů.

Zatímco zprávy o sebeupálení Ryszarda Siwiece a Vasila Makucha se na veřejnost dostaly až po dlouhých 20 letech, v tehdejším Československu i přes okupaci pořád ještě panovaly o něco liberálnejší poměry než v Polsku či SSSR. Kromě mimořádného ohlasu u nás se tak o Palachově činu dozvěděl i okolní svět. I v zemích socialistického bloku pak jeho čin dokonce nalezl další následovníky. Pouhý den po Palachově smrti se v Budapešti upálil mladý student Sándor Bauer a v dubnu téhož roku se v Rize pokusil upálit student matematiky Elijahu Rips. Druhý jmenovaný však nakonec vyvázl jen s lehkými popáleninami.

Naproti tomu se Palachův čin paradoxně nesetkal s přílišným pochopením u některých skalních antikomunistů. Josef Mašín, někdejší člen dodnes kontroverzní odbojové skupiny bratří Mašínů, v roce 2012 k činu Jana Palacha řekl: „Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů.“ Palach byl podle Mašína labilní mladý muž, který trpěl depresí, a jeho čin nic smysluplného nepřinesl.

Ani dnes, 55 let od sebeupálení Jana Palacha, není jednoduché význam jeho činu zhodnotit. Rozhodně se mu podařilo národ šokovat, probudit, na několik dní semknout a jeho pohřeb lze právem nazvat celonárodním protestem proti okupační moci. Na druhou stranu, čistě z faktického hlediska, se žádný z jeho požadavků nepodařilo splnit. Pevné semknutí celého národa, kterého svým činem docílil, začalo postupně povolovat, přičemž možná poslední naděje na změnu k lepšímu vzala za své přijetím tzv. pendrekového zákona, který (k velkému zklamání veřejnosti) podepsal jak prezident Svoboda, tak Alexander Dubček. Československo se tak na dlouhých 20 let ponořilo do normalizační šedi.

Souhrou okolností to však bylo právě 20. výročí činu Jana Palacha, které během tzv. Palachova týdne odstartovalo sérii občanských nepokojů, jež nakonec vyústily v listopadové události roku 1989 a následnou změnu režimu. Palachův odkaz se tedy po dlouhých 20 letech dočkal alespoň symbolického naplnění.