Antonín Zápotocký: Dobromyslný harmonikář, nebo bezpáteřní zločinec?

Vzpomínám si, jak nám jednou náš učitel dějepisu vyprávěl o československých prezidentech. Naše učebnice bohužel končily 2. světovou válkou, takže považoval za důležité, abychom něco věděli i o období 1945-1989. Jedna z věcí, která mi z jeho výkladu dodnes utkvěla v paměti, bylo tvrzení, že Antonín Zápotocký byl ve skutečnosti mnohem větší křivák (náš kantor tehdy použil mnohem ostřejší slovo) než jeho předchůdce Klement Gottwald. To mě zaujalo, protože to nabouralo široce rozšířenou představu o tom, že Zápotocký byl vskutku lidový prezident, který si na nic nehrál a oproti Klementu Gottwaldovi působil mnohem lidštějším dojmem.

Antonín Zápotocký (1884-1957) se narodil do rodiny krejčího, sám se vyučil kameníkem a podílel se mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. První světovou válku prožil jako voják na frontě a po jejím skončení se v tehdejší Československé sociální demokracii stal jedním z hlavních představitelů její levicové frakce (ze které později vznikla KSČ) a pouhý rok po vzniku KSČ se stal jejím generálním tajemníkem. V roce 1939 byl během pokusu o emigraci do SSSR spolu se svou manželkou zatčen a až do konce války internován v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Již během minulého režimu se šířily zvěsti o tom, že Zápotocký měl v Sachsenhausenu působit jako tzv. kápo a týrat zde holandské vězně. Nizozemská vláda měla dokonce požádat Československo o jeho vydání k trestnímu stíhání. Těmito nařčeními se podrobně zabýval historik Michal Stehlík, který v roce 2021 zjistil, že nizozemská vláda nikdy o Zápotockého vydání ani trestní stíhání neusilovala a nenašel se ani jediný důkaz o zmíněném týrání vězňů, kterého měl být Zápotocký účasten.

Ihned po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký zapojil do práce. Na jeho přání mu bylo umožněno pracovat v odborech, rychle však stoupal i stranickou hierarchií - ještě v roce 1945 se stal členem předsednictva ÚV KSČ, poslancem, o rok později předsedou Národního shromáždění, v roce 1948 předsedou vlády a po Gottwaldově smrti v roce 1953 nakonec i prezidentem. Tím pak byl až do své smrti v roce 1957.

Přestože vlna největších poúnorových politických procesů a represí spadá do období 1948-53, kdy Zápotocký ještě nebyl prezidentem, z titulu svých funkcí nese lví podíl na všech poúnorových nezákonnostech. Osobně se podílel na zatčení svého „kamaráda“ Rudolfa Slánského, vůči kterému ve skutečnosti cítil zášť. Intenzita perzekucí se za Zápotockého sice rapidně snížila, rozhodně se však nezastavila. Za Gottwalda bylo z politických důvodů popraveno 189 osob, za Zápotockého jich bylo „pouze“ 47.

Stejně tak šetřil i milostmi. Známý je případ Josefa Brykse, brigádního generála in memoriam a letce RAF, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 10 letům těžkého žaláře. Z jáchymovského lágru napsal tehdy již nemocný Bryks Zápotockému dopis, ve kterém ho nežádal o milost, pouze o soupravu náhradního prádla pro těžkou práci v bahnitých dolech. Zápotocký se dopisem vůbec nezabýval a Josef Bryks zde o 2 roky později zemřel. Milost naopak udělil československým hokejistům, kteří byli v roce 1950 odsouzeni za údajný pokus o emigraci.

Možná největším zločinem Antonína Zápotockého (alespoň v očích široké veřejnosti) byla měnová reforma, která byla provedena 1. června 1953 a která obrovsky znehodnotila úspory obyvatel tehdejšího Československa. Konkrétně v poměru 5:1 pro ty, kteří měli peníze v bance a 50:1 pro ty, kteří měli své úspory doma. Byl to přitom právě Antonín Zápotocký, který pouhé 2 dny před provedením „loupeže století“ v rozhlase veřejně popřel, že by se reforma chystala. Nepokoje, které následovaly, byly potlačeny a mnozí protestující byli odsouzeni v dalších politických procesech.

Zápotockého dogmatismus stejně jako jeho tvrdost a nekompromisnost jako politika a straníka prudce kontrastovaly s tím, jak se choval ve volném čase a jak ho vnímala široká veřejnost. Podle mnohých svědectví chodil i jako prezident často pěšky po Praze, dával se do řeči s obyčejnými lidmi a diskutoval s nimi o tom, co je trápí. Na rozdíl od Klementa Gottwalda a jeho manželky, která se marně snažila vyrovnat se své předchůdkyni Haně Benešové, se manželé Zápotočtí nad hradní personál nijak nepovyšovali. V prezidentské vile žili velmi skromně, přičemž Marie Zápotocká zde dokonce chovala slepice.

Úsměv i rozpaky u mnohých lidí pak první dáma vyvolávala tím, že na veřejnosti svého muže často oslovovala „táto“. Od nátury spořivý Zápotocký prý také rád chodil po Pražském hradě a zhasínal všude, pokud se mu zdálo, že se v dané místnosti svítí zbytečně. Místo luxusních dovolených, které by spíše odpovídaly důležitosti úřadu, který zastával, jezdil s manželkou celý život na obyčejné odborářské rekreace, kde údajně, často v podnapilém stavu, bavil přátele hrou na harmoniku.

Kapitolou samou o sobě je pak Zápotockého umělecká činnost. Za mlada skládal básně a po druhé světové válce napsal několik románů (Vstanou noví bojovníci, Rudá záře nad Kladnem..), které byly za jeho života masivně vydávány a později i zfilmovány. Celý život měl vřelý vztah k výtvarnému umění a i jako prezident často navštěvoval vernisáže, kterých občas zvládnul obejít i několik za den.

Antonín Zápotocký měl svým způsobem štěstí i smůlu v tom, že jako prezident nastoupil po Klementu Gottwaldovi. Ze srovnání se svým předchůdcem tak Zápotocký může vycházet jako ten lepší, ale je nutné si uvědomit, že represe i politické procesy, které započaly za Gottwalda, pokračovaly i za Zápotockého, byť v menší míře. Dnes bych nesouhlasil s hodnocením našeho učitele, který Zápotockého považoval za mnohem horšího člověka i prezidenta než Gottwalda, zároveň je však třeba mít se na pozoru, pokud jde o image Zápotockého jako dobráckého lidumila. Spolu s Klementem Gottwaldem nepochybně tvoří dvojici největších zločinců mezi našimi státníky.