Básník Karel Šebek: přežil třicet pokusů o sebevraždu, poté záhadně zmizel

Karel Šebek se narodil 3. dubna 1941. Různé zdroje (Národní knihovna, Slovník české literatury) uvádějí jako místo jeho narození buď Jilemnici nebo Vrchlabí. Jisté je, že celé dětství prožil právě v Jilemnici. Jeho strýcem byl Jaroslav Havlíček (1896-1943), jeden z nejvýznamnějších představitelů české psychologické prózy, jeho bratrancem pak básník, překladatel a psycholog Zbyněk Havlíček. Právě druhý jmenovaný měl na Šebkovo pozdější směřování obzvlášť velký vliv.

Po absolvování jedenáctileté školy a sanitářského kurzu nastoupil Karel Šebek na místo sanitáře v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. Jak se ovšem záhy ukázalo, tato práce se mu stala svým způsobem osudnou. Díky ní totiž přišel do kontaktu se schizofreniky i jinak duševně nemocnými lidmi, kteří v ústavu pobývali. Jejich fantazie Šebka velice inspirovaly, a to zejména k tomu, že na sobě začal zkoušet účinky různých typů léků a drog.

Právě do této doby se datuje i první z mnoha Šebkových pokusů o sebevraždu. Jednoho dne se spolu s několika dalšími chovanci pokusil přejít státní hranici. Plán se pochopitelně nezdařil, Šebek se rozhodl vzít si život a z ošetřovatele se tak stal přes noc pacientem. Psal se rok 1960. Po ukončení léčby a propuštění z ústavu prošel řadou nekvalifikovaných zaměstnání (nejdéle se živil jako topič). V té době ho jeho bratranec Zbyněk Havlíček seznámil se Surrealistickou skupinou, což byl další z osudových momentů v životě Karla Šebka.

Surrealismem byl naprosto okouzlen a na psacím stroji začal od té doby opisovat různé surrealistické knihy, jak českých, tak i zahraničních autorů (Nezval, Breton, Éluard…). Celkem jich opsal zhruba dvě stě. Zároveň se začal věnovat i vlastní tvorbě, která mu byla původně naordinována v rámci arteterapie, postupně se však pro Šebka stala životním posláním, posedlostí a drogou, bez které nemohl žít.

Po smrti svého bratrance Zbyňka Havlíčka, který zemřel v roce 1969, se Šebek stále častěji ocital ve stavu úzkostné toxické psychózy. V té době již také opět převážně pobýval v léčebnách, a to jak psychiatrických (Bohnice, Sadská, Kosmonosy), tak protialkoholních (Lojovice, U Apolináře). I přes stavy, ve kterých se nacházel, však dokázal téměř neustále psát. Podobně jako tzv. prokletí básníci (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud…) pod vlivem drog žil i tvořil. Do tohoto období se zároveň datují Šebkovy četné pokusy o sebevraždu, kterých je evidováno na třicet.

Povaha některých z nich je pak často podobně neuvěřitelná jako samotný fakt, že všechny tyto pokusy přežil. Při jednom z nich kráčel na železniční trati proti rozjeté lokomotivě. Výsledkem bylo, že se na 5 minut ocitnul ve stavu klinické smrti. Ale přežil. Při jiném pokusu vyskočil v Praze v Lublaňské ulici ze 4. patra. Místo na zem však dopadl na zaparkovaného trabanta, kterého zcela zdemoloval, zatímco on sám vyvázl jen z lehkým zraněním.

O moc větší „štestí“ pak neměl ani při jiných metodách sebevraždy. Pokusil se předávkovat léky, včas mu ale vypumpovali žaludek. Při pokusu o oběšení se mu pak přetrhlo lano. Jeho přítel a kolega Pavel Řezníček ho v této souvislosti nazval „posledním žijícím fextem“ (nezranitelnou a nesmrtelnou bytostí). Krédo Karla Šebka ostatně znělo: „Život je choroba, kterou je nutné přežít.“

Pokud Šebkův život a způsoby, jakými se z něj sám sebe pokoušel sprovodit, působily bizarně, tu největší záhadu si nechal nakonec. Poté, co byl v dubnu 1995 dočasně propuštěn z dobřanské léčebny, se vydal do Prahy, kde obešel několik kamarádů s žádostí o půjčení peněz. Většina z nich ho však odmítla. Později uvedli, že Šebek se choval velmi podivně až agresivně a žádal je o cokoli, co by bylo možné zpeněžit. Naposledy byl viděn 11. dubna 1995 na nádraží, odkud měl odjet zpět do Dobřan. To se však nestalo a Karel Šebek jako by se od té doby propadl do země.

Ohledně básníkova záhadného zmizení se okamžitě objevilo několik hypotéz. Podle jedné z nich mohl uprchnout do Paříže, kde měl několik přátel, podle jiné chtěl svým zmizením zabít alespoň svoji vlastní identitu poté, co všechny jeho pokusy sprovodit se ze světa ztroskotaly. Kde a jak mohl po svém zmizení přežívat, není jasné, lze však předpokládat, že pokud by spáchal sebevraždu (tentokrát již úspěšně), popř. zemřel v důsledku jakékoli příčiny, jeho tělo by bylo jistě nalezeno a identifikováno. Nic takového se však dodnes nestalo.

Po jeho záhadném zmizení o Karlu Šebkovi roky nikdo neslyšel. Vše se změnilo v lednu 2002. V pražské Galerii Ungula se začátkem 2002 konala výstava Aleše Krejči. 22. ledna 2002 zde někdo do návštěvní knihy napsal: „Je to pěkné, ale měl bys malovat jako Aleš Krejča a ne jako František Muzika. Karel Šebek.“ Přestože se samozřejmě mohlo jednat o vtip, Šebkovi přátelé, kteří tento zápis viděli, se shodli, že rukopis skutečně patří zmizelému básníkovi.

Druhé svědectví, které se v souvislosti s Karlem Šebkem objevilo, pochází od česko-francouzského surrealistického básníka a esejisty Petra Krále. Ten před několika lety seděl v benátské taverně, když v tom do ní vešel Karel Šebek. Král si byl okamžitě jistý, že se jednalo o Šebka a i sám Šebek Krále poznal, protože se prý okamžitě otočil a odešel. Král se okamžitě vydal za ním, Šebek se mu ale po chvilce ztratil v přilehlých uličkách.

Krom těchto dvou svědectví, od kterých již uplynula spousta let, dodnes neexistuje žádná další indicie ohledně života či smrti Karla Šebka. Je možné, že ještě žije? Dnes by mu bylo 83 let.