Český Rambo Štěpán Gavenda: „Vím, že dostanu špagát, ale třískat mě tu nikdo nebude“

Štěpán Gavenda (1920 - 1954) byl jedním z nejodvážnějších a zároveň nejnezdolnějších hrdinů tzv. třetího odboje v Československu. Jeho příběh ne náhodou připomíná příběh filmového Ramba, což je i důvod, proč si mnoho let po své smrti vysloužil přezdívku „Český Rambo“ či „Rambo z Vizovic“.

Štěpán Gavenda se narodil v roce 1920 ve Vizovicích na Zlínsku. Vyučil se strojním zámečníkem, ale během svého krátkého života vystřídal spoustu zaměstnání, příčemž v žádném z nich příliš dlouho nevydržel. Jeho výbušná povaha a touha po dobrodružství ho přivedly do konfliktu se zákonem už jako mladistvého, kdy strávil nějaký čas v polepšovně. V roce 1942 byl zatčen při pokusu o překročení hranic a německým soudem odsouzen k 7 měsícům vězení. Po propuštění se stal členem partyzánské skupiny Kovařík a aktivně se podílel na několika ozbrojených akcích proti nacistům.

Po únoru 1948 odešel do Německa, kde se živil pašováním cigaret, převáděním uprchlíků a doručováním vzkazů rodinám, které zůstaly za železnou oponou. Během 15 měsíců podnikl do své vlasti zhruba 30 ilegálních cest, při kterých převedl za hranice více než 60 lidí. První husarský kousek se mu podařil již v dubnu 1948, kdy byl udán, zatčen a předveden na stanici SNB, ze které utekl. Po útěku však nezamířil do zahraničí, ale do městské věznice, do které se vloupal a ze které se mu podařilo vysvobodit svého kamaráda s manželkou i tchýní. Všem čtyřem se poté podařilo dostat se bezpečně do Německa.

V ilegálních cestách do své vlasti pak pokračoval i nadále až do 31. července (podle některých zdrojů 1. srpna) 1949, kdy byl zrazen dvojitým agentem Oldřichem Miholou a v Praze na Wilsonově nádraží zatčen StB. Po zatčení byl vězněn v nechvalně známém Domečku, ve kterém StB prováděla své brutální výslechy. Ihned po příjezdu měl být zmlácen Františkem Perglem, obávaným a sadistickým správcem celého vězení. Přestože byl Gavenda svázán, podařilo se mu popadnout židli, se kterou Pergla několikrát přetáhl přes hlavu tak, že tento zvrácený dozorce několik dní vůbec nevycházel na veřejnost. Sám Gavenda na to konto prohlásil: „Vím, že dostanu špagát, ale nikdo mě tu třískat nebude.“

Síla, drzost a odvaha, kterou Gavenda svým estébáckým mučitelům v hradčanském Domečku předvedl, měly za následek to, že ho hned druhý den raději převezli na jiné místo. 23. června 1950 byl pak Štěpán Gavenda odsouzen Státním soudem k trestu smrti. Rozsudek byl však později díky milosti prezidenta Gottwalda změněn na doživotí. Zbytek života tak měl strávit ve věznici v Leopoldově, ale ani zde příběh Štěpána Gavendy zdaleka nekončí. Z Leopoldova, který byl považován za místo, ze kterého je není možné uniknout, se Gavendovi a 5 dalším vězňům podařilo utéct tunelem, který si sami vykopali během práce ve sklepech.

Útěk byl původně naplánován na Štědrý den roku 1951. Protože byl však Gavenda na Vánoce umístěn do korekce, jeho spoluvězni se na něj rozhodli počkat a společně tak za velmi dramatických okolností utekli 2. ledna 1952. Akce se zdařila a Gavendovi se opět podařilo dostat se do Německa. Zatímco doma si tímto skutkem o několik desetiletí později vysloužil přezdívku „Rambo z Vizovic“, zejména Američanům v Západním Berlíně se jeho kousky jevily jako vysoce nepravděpodobné, takže pro něj bylo paradoxně těžší získat si u zahraničních zpravodajců důvěru. Jestli však Štěpán Gavenda něco neznal, byl to strach.

I přes obrovské riziko téměř jistého trestu smrti v případě dopadení se Gavenda v říjnu 1952 znovu vydal na další ilegální cestu do Československa. Na cestě zpět byl však kousek od hranic dopaden sovětskou hlídkou a později předán československým úřadům. Ty ho 15. dubna 1954 jako „nenapravitelného a všeho schopného zločince“ odsoudily k trestu smrti, který byl 28. června téhož roku vykonán.

Nejen z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ani dnes, více než 70 let po jeho popravě, není jméno této významné postavy třetího odboje v širším povědomí české veřejnosti. To ovšem určitě není chyba Štěpána Gavendy.