Čurda, Gerik a Moravec jako symboly protektorátních zrádců

Jméno Karla Čurdy je dodnes vnímáno jako synonymum zrady. Čurda byl členem paraskupiny Out Distance a do protektorátu byl vysazen spolu s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem 27. března 1942. Zatímco Opálka se aktivně podílel na přípravách atentátu na Heydricha a později spolu s Gabčíkem, Kubišem a ostatními hrdinně zemřel po boji v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, Čurda den po atentátu odjel ke své matce do malé obce nedaleko Třeboně. Přestože od likvidace zastupujícího říšského protektora uplynuly téměř 3 týdny a jako odveta za Heydrichovu smrt byly denně popravovány stovky lidí, gestapo stále nemělo jedinou stopu. Zrada však přišla z míst, ze kterých ji nikdo nečekal.

Poté, co Čurda v novinách denně viděl jména stovek popravených, postupně podlehl tlaku i obavám o svoji rodinu a 16. června 1942 se vydal na pražské gestapo. Zde vyzradil jména i adresy rodin, které ukrývaly parašutisty či s nimi jinak spolupracovaly, což posléze vedlo k odhalení úkrytu jeho bývalých spolubojovníků v kryptě kostela v Resslově ulici. Tím však Čurdova úloha zrádce zdaleka neskončila. Za tyto zásadní informace mu byla vyplacena nemalá finanční odměna a z bývalého elitního vojáka se stal rázem konfident gestapa.

Karel Čurda byl dopaden 19. května 1945. V následném procesu byl odsouzen k trestu smrti a na konci dubna 1947 popraven. Žádat o milost ve svém prohlášení odmítl. Jakkoli lze z lidského hlediska pochopit, že jeho prvotním motivem ke zradě byl strach o vlastní rodinu, škody, které svým jednáním způsobil, jsou nezměrné a stály život několika set českých vlastenců.

Velice podobný, a přesto značně odlišný příběh o zradě je spojen se jménem Viliama Gerika. Gerik byl spolu s nadporučíkem Oldřichem Pechalem a rotným Arnoštem Mikšem členem skupiny Zinc. Ta byla na území protektorátu vysazena společně se zmíněnou skupinou Out Distance. Smůla se však oběma výsadkům lepila na paty od samého začátku. Vinou navigační chyby nebyla skupina Zinc vysazena u moravských Chřibů, ale u slovenské obce Gbely. Po přechodu hranice jim navíc selhala radiová stanice, a tak velitel skupiny (nadporučík Oldřich Pechal) rozhodl, že se skupina rozdělí a Mikš s Gerikem odjedou do Prahy.

Zde Mikš spáchal sebevraždu poté, co se neúspěšně pokusil vyzvednout ukrytý operační materiál a v následné přestřelce s četníky byl raněn. Gerik tedy zůstal sám. Praha pro něj ale byla městem naprosto neznámým, kde navíc jako mladý Slovák působil velice podezřele. Poté, co mu selhaly kontaktní adresy a nepodařilo se mu navázat kontakt s domácím odbojem, se přihlásil na policii, odkud však okamžitě putoval na gestapo. Zde udal jména členů skupin Zinc i Out Distance, stejně jako další důležité informace týkající se kontaktů a radiových stanic na Slovensku.

Stejně jako Karel Čurda dostal i Viliam Gerik za své služby štědrou finanční odměnu a stejně jako Karel Čurda i on dále pokračoval v práci pro gestapo jako konfident. Oba dva nakonec stihl i stejný konec - 29. dubna 1947, tedy ve stejný den jako Karel Čurda, byl Viliam Gerik shledán vinným ze zločinu vojenské zrady a ještě téhož dne popraven.

Dnešní historikové jsou však vůči Viliamu Gerikovi o poznání shovívavější, než vůči Karlu Čurdovi. Eduard Stehlík, vojenský historik a ředitel Památníku Lidice, v této souvislosti uvádí: „Soud nevzal v potaz sebemenší polehčující okolnosti svědčící v Gerikově případě pro mírnější trest (dodnes například nebylo zjištěno, že by svým jednáním způsobil něčí smrt) a uložil mu stejný trest jako Karlu Čurdovi, přestože velikost jejich viny byla nesouměřitelná.“

Český Quisling, jak se Emanuelu Moravcovi často přezdívalo, se pro českou veřejnost v době protektorátu stal možná vůbec největším symbolem zrady a kolaborantství. Zatímco činy Karla Čurdy a Viliama Gerika vešly ve známost spíše až po konci 2. světové války, Emanuel Moravec byl veřejně známou osobou a jeho činnost jako ministra školství a osvěty protektorátní vlády byla na očích všem Čechům po celou dobu trvání Protektorátu Čechy a Morava až do konce války.

Příběh Emanuela Moravce je přitom o to smutnější tím, že stejně jako Karel Čurda a Viliam Gerik byl i Moravec původně vlastencem a vojákem, který bojoval za svobodu Československa. Bývalý legionář a velký obdivovatel T. G. Masaryka byl v roce 1938 jedním z největších odpůrců mnichovského diktátu a s jeho přijetím se nehodlal smířit. Stal se členem Výboru na obranu republiky a byl odhodlán bránit svou vlast se zbraní v ruce. Prezident Beneš se však k radikálním návrhům této skupiny stavěl odmítavě, a Moravec jej proto začal otevřeně nenávidět.

Po vyhlášení protektorátu dostal Moravec, který se tehdy obával o svůj život, překvapivou nabídku od nacistů. Krom vydání jeho knihy ho pozvali na poznávací cestu po Německu, jejímž cílem bylo Moravce „převychovat“, což se podařilo. Moravec se vrátil jako vyměněný a někdejší ctitel prezidenta Masaryka se rázem stal předním propagátorem nacistické ideologie. V den, kdy Heydrich oficiálně převzal funkci zastupujícího říšského protektora (28. 9. 1941), jej Moravec osobně navštívil a přísahal před ním věrnost německé říši. A právě Heydrichova přízeň mu následně pomohla získat post ministra školství a lidové osvěty.

Po Heydrichově smrti Moravcův vliv paradoxně ještě zesílil. Byl to on, kdo inicioval vypsání odměny 10 milionů korun za dopadení atentátníků, zároveň postupně likvidoval své politické konkurenty, občany veřejně nabádal ke spolupráci s Němci a všemožně podrážel nohy naší exilové vládě v Londýně. 5. května 1945, v den vypuknutí Pražského povstání, Moravec odjel na schůzku s K. H. Frankem. Jeho auto se však cestou dostalo pod palbu povstalců, načež mu došel benzín. V ten moment Moravec vytáhl revolver a v autě se zastřelil, čímž unikl prakticky jisté popravě, která by ho po válce čekala.