Dopingovému hříšníkovi Johnsonovi nezbylo než závodit v běhu s koňmi a auty

Kanadský sprinter Ben Johnson v roce 1988 dokázal takřka nemožné. Vyhrál olympijské hry v nejsledovanější atletické disciplíně, sprintu na 100 metrů, překonal vlastní světový rekord a zároveň porazil Carla Lewise, svého odvěkého rivala a jednoho z nejlepších atletů všech dob. Všechna ta sláva však trvala pouhé 3 dny. Miláček Kanady a hvězda světového sportu během pár hodin upadl do hanby a zatracení a jeho jméno je dodnes synonymem podvádění ve sportu.

Ben Johnson se narodil v roce 1961 na Jamajce, v roce 1976 však s rodiči emigroval do Kanady. Jeho první atletický úspěch přišel v roce 1982, kdy vyhrál na stovce a ve štafetě 4×100 m 2 stříbrné medaile na Hrách Commonwealthu. Na Olympijských hrách v Los Angeles v roce 1984, které byly bojkotovány zeměmi tzv. východního bloku (včetně Československa), pak ve stejných disciplínách získal bronz. V témže roce navíc stlačil kanadský rekord na stovce na 10,12 sekund.

V následující sezóně Johnson na stovce poprvé porazil olympijského vítěze Carla Lewise a jen o pár týdnů dříve časem 6,50 sekund překonal i světový rekord na 60 m. Nebylo pochyb o tom, že jeho forma jde stále nahoru. Úspěch přitom zažíval i mimo atletický ovál - v dubnu 1987 mu byl propůjčen Řád Kanady, nejvyšší civilní vyznamenání země, a pozornost celého světa se upínala k nadcházejícímu mistrovství světa, kde se na nejkratší distanci očekával jeho další velký souboj s Carlem Lewisem.

Přestože mistrem světa na 100 m byl Lewis, jako mírný favorit na světový šampionát v Římě v roce 1987 odjížděl Johnson, který předtím Lewise 4× porazil. Ve finále běhu na 100 m pak svojí dominanci potvrdil, když vyhrál v čase 9,83 sekundy. Krom toho, že porazil Lewise a stal se mistrem světa, ve finále překonal světový rekord Calvina Smitha (9,93) o celou desetinu, což byl vskutku nevídaný počin. Už tehdy se však začaly objevovat první pochyby a první nepřímá obvinění z užívání nedovolených látek. Důkazy ovšem chyběly, takže vše se zatím odehrávalo jen na poli spekulací a nepodložených tvrzení.

Den D nastal 24. září 1988. V možná nejsledovanějším závodě celé olympiády Ben Johnson zvítězil v neuvěřitelném čase 9, 79 sekund. Znovu tak překonal vlastní světový rekord. Carl Lewis doběhl druhý za 9,92 a bronz si odnesl Brit Linford Christie. Celý svět začal Johnsona ihned oslavovat jako nejrychlejšího muže planety všech dob, ale za pouhé 2 dny bylo všechno jinak. „Big Ben“ měl totiž pozitivní test na stanozol, ze závodu byl dodatečně diskvalifikován a zlatá medaile tak připadla původně druhému Lewisovi.

Během vyšetřování, které následovalo, Johnson nejdříve zapíral, pak ale přiznal, že steroidy bral s přestávkami již od roku 1981. Oba jeho světové rekordy tak byly vymazány, odebrán mu byl i titul mistra světa z roku 1987 a dostal zákaz závodit na 2 roky. Johnson a jeho trenér poukazovali na to, že nedovolené prostředky v té době brali všichni špičkoví sprinteři (později se ukázalo, že měli do jisté míry pravdu), nebylo jim to ale nic platné.

Po vypršení dvouletého zákazu se Johnson v roce 1991 ve svých 30 letech pokusil o comeback a tato událost přilákala dosud nevyšší návštěvu v historii kanadských halových závodů. Více než 17.000 lidí vidělo, jak Johnson ve sprintu na 50 m doběhl druhý. Následující rok se mu pak podařilo kvalifikovat se na olympijské hry do Barcelony, kde na stovce vypadl v semifinále. V roce 1993 pak v závodě na 50 m zaběhl čas 5,65 sekund, pouhé 4 setiny sekundy za světovým rekordem. Bezprostředně po závodě měl však Johnson znovu pozitivní dopingový test, tentokrát na testosteron, a dostal doživotní zákaz.

Onen zákaz měl však trochu paradoxní vyznění. Neznamenal totiž, že by se Johnson nesměl zúčastnit žádného závodu v Kanadě. Zúčastnit se směl, nikdo proti němu ale nesměl nastoupit. A tak se stalo, že se v roce 1999 zúčastnil běhu na 100 metrů na závodech v Ontariu, kde běžel sám proti chronometru. Stovku tehdy zvládl za rovných 11 sekund, tzn. daleko za časem, kterým by se mohl rovnat světové konkurenci. Možná nejbizarnější věcí na tomto závodě byl nicméně fakt, že Johnson zde sám pro sebe zorganizoval dopingovou kontrolu a světe div se, test byl opět pozitivní. Co na to říct..

Někdejší miláček Kanady, kterému po triumfu na olympiádě telefonoval a gratuloval sám kanadský premiér, svými neustálými pokusy podvádět pochopitelně upadl v nemilost jak sportovního světa, tak i kanadské veřejnosti. Pierre Cadieux, tehdejší kanadský ministr amatérského sportu, si nebral servítky, když Johnsona nazval „národní ostudou“ a doporučil mu, aby se vrátil zpět na Jamajku, odkud pochází. Johnsonova kariéra skončila sice ostudně, pořád byl nicméně svým způsobem celebritou, byť v negativním slova smyslu. Zkoušel to v reklamě, ve filmu, napsal i knihu a čekal ho ještě jeden závod, nejbizarnější ze všech.

Na Ostrově prince Edwarda, který je nejmenší kanadskou provincií, se Johnson v roce 1998 zúčastnil vskutku podivného závodu. Pořád platilo, že v jakémkoli závodě v běhu proti němu nesměl žádný jiný běžec nastoupit. To ovšem neplatilo pro zvířata a automobily, a tak se Johnson postavil na start vedle klusáka (jezdce zapřaženého na vozíku za koně), jednoho neosedlaného plnokrevníka a závodní automobil. Krátký sprint vyhrál s přehledem plnokrevník před klusákem, Ben Johnson doběhl třetí.

Po mnoha letech se ukázalo, že hned 6 z 8 účastníků finále běhu na 100 metrů na Olympijských hrách v Soulu mělo později problém s dopingem. Byl mezi nimi i Carl Lewis, který měl na americké olympijské kvalifikaci v roce 1988 pozitivní test hned na 3 zakázané látky. Hájil se tím, že se mu do těla dostaly omylem, Olympijský výbor Spojených států amerických tento argument přijal a nechal Lewise do Soulu odjet. Přestože to nijak nezmenšuje vinu Bena Johnsona, do jisté míry to podporuje jeho argument, že většina světové špičky tehdy dopovala a on se stal obětním beránkem, který to odnesl za všechny.

Ani po 35 letech od tohoto skandálu bohužel nemůžeme říct, že by doping z atletiky vymizel. Právě naopak. Pokud se podíváme na nejlepší sprintery (v ženské i mužské kategorii) za posledních 30 let, zjistíme, že dobrá polovina čelila trestu či podezření z užívání zakázaných látek, a to včetně mistrů světa či olympijských vítězů (Marion Jones, Justin Gatlin, Tyson Gay…). Případ Bena Johnsona byl sice prvním velkým dopingovým skandálem, bohužel ale zdaleka ne posledním.