„Hledám dobře stavěného muže na porážku.“ Příběh německého kanibala dodnes děsí

Zatímco Spojené státy měly svého Jeffreyho Dahmera a Rusko Andreje Čikatila, případ Armina Meiwese, který před 20 lety otřásl nejen Německem, se všem známým případům vražd spojených s kanibalismem naprosto vymyká. Meiwesova oběť se totiž, ač to může znít neuvěřitelně, nechala zabít a sníst zcela dobrovolně. Dokonce se za tímto účelem sama přihlásila na inzerát, který Meiwes umístil na internetové fórum.

Armin Meiwes se narodil v Essenu 1. prosince 1961. Byl jediným dítětem své matky Waltrudy, zatímco jeho otec již měl dva starší syny z předchozího vztahu. Meiwes později uvedl, že fantazie týkající se kanibalismu u něj započaly již v dětském věku, konkrétně v souvislosti s Pohádkou o perníkové chaloupce. O pár let později, když mu bylo asi 12 let, jeho zaujetí pokračovalo a zesílilo po přečtení románu Robinson Crusoe. Jak známo, hrdina tohoto příběhu zachrání Pátka před místními kanibaly, načež se z obou mužů stanou přátelé.

V tomto věku ještě sám Meiwes nevěděl, zda se jedná pouze o podivnou fantazii, nebo zda je to touha, která ho již neopustí a kterou se jednou rozhodne uskutečnit. V osmi letech navíc Meiwesův otec odešel od rodiny a Armin tak dál žil pouze s matkou, se kterou ho pojilo velmi silné pouto. V posledních měsících jejího života se o ni denně staral až do její smrti v roce 1999. Každodenní péčí o nemocnou matku Meiwes trávil prakticky veškerý volný čas a neměl tedy tolik prostoru přemýšlet o své touze po lidském mase. Smrtí matky se však vše změnilo a Armin Meiwes se svoji touhu rozhodl zrealizovat.

V uskutečnění svého plánu pomohla Meiwesovi nejen jeho práce počítačového technika, ale i internet, který se na přelomu milénia rozvíjel obrovským tempem. Na rozdíl od Jeffreyho Dahmera nebyl Meiwes vrah. Chtěl pouze ochutnat lidské maso. A tak ho napadlo podat si jednoduše inzerát a zjistit, zda by někdo neměl zájem nechat se zabít a sníst zcela dobrovolně. Inzerát umístil na server Canibal Café, kde se sdružovali lidé s podobnou „zálibou“. Inzerát zněl následovně: „Hledám pohledného, dobře stavěného mladého muže (18 až 25 let) na porážku.“

Když se nikdo v této věkové kategorii neozval, Meiwes zvýšil rozpětí na 18 - 30 let, načež ho kontaktoval první zájemce. Muž se s Meiwesem sešel, ale když došlo na věc, změnil názor a rozhodl se vycouvat. Na inzerát poté odpovědělo více lidí, ale u všech se opakoval stejný scénář - jakmile zjistili, že to Meiwes myslí opravdu vážně, polekali se a odmítli. V březnu 2001 se však Meiwesovi ozval 43letý berlínský inženýr Bernd Brandes.

Brandes trpěl extrémním typem progresivního masochismu a jeho hlavním přáním bylo nechat si uříznout penis a poté zmizet ze světa bez jediné stopy. V konverzaci s Meiwesem působil věrohodně, a přestože nesplňoval Meiwesovu ideální představu ohledně věku, Meiwes neváhal a s Brandesem si plácnul. Vše předem prodiskutovali a v osudný den, 9. března 2001, se sešli v Meiwesově domě ve Wüstefeldu.

Meiwes vše, co se zde odehrálo, natáčel na kameru. Celkem se jedná asi o 4 hodiny materiálu, který se nedostal na veřejnost, ale vyšetřovatelé ho měli od začátku k dispozici. Brandes nejdříve spolykal asi 20 prášků na spaní, které zapil lahví sirupu proti kašli. To mělo za cíl zpomalení jeho dechu a navození silné únavy. Brandes původně chtěl, aby mu Meiwes penis ukousnul. To se ovšem nepodařilo, a tak Meiwes nakonec Brandesovi penis uříznul kuchyňským nožem a usmažil ho se solí, pepřem a česnekem.

Meiwes poté Brandesovi, který velmi silně krvácel, napustil horkou vanu, do které Brandes ulehl, zatímco Meiwes si ve vedlejším pokoji četl. Brandes střídavě upadal do bezvědomí a Meiwes se na něj chodil v pravidelných intervalech dívat. Nakonec, po několika hodinách, Brandesovi, který stále ještě nebyl mrtvý, podřízl hrdlo. Jeho tělo poté pověsil na řeznický hák a následně rozřezal, uložil do mrazáku a v následujících několika měsících postupně pojídal.

Bernd Brandes tak Arminu Meiwesovi splnil jeho celoživotní touhu. Jeho smrtí však Meiwesovo bažení po lidském mase neskončilo a již za pár týdnů začal hledat dalšího dobrovolníka. A znovu se zdálo, že má štestí, protože ho záhy kontaktoval 23letý student medicíny, který si všimnul jeho inzerátu. Mladík byl v šoku, když se mu Meiwes chlubil, že jednoho člověka již zabil a snědl. Nejprve tomu nevěřil, ale když mu Meiwes ukázal i fotografie lidského masa, mladý student neváhal a zkontaktoval policii.

Před soudem Meiwes nijak nezapíral. Vše ostatně sám zdokumentoval na videu, takže vyšetřovatelé, přestože to pro ně byl případ značně neobvyklý, měli celkem snadnou práci. Protože se však dnes kanibalismus jako takový ve vyspělých společnostech v podstatě nevyskytuje, nebyl v Německu ani trestným činem a vzhledem k tomu, že navíc Meiwes svou oběť zabil s jejím výslovným souhlasem, nebyl souzen za vraždu, ale pouze za zabití. Nakonec tak dostal trest v délce 8,5 let.

Ani jedna strana nebyla s rozsudkem spokojena a v roce 2005 nařídil německý soud obnovu celého procesu. Státní zástupce v něm uspěl s argumentem, že Meiwes vraždil čistě za účelem uspokojení vlastní sexuální potřeby, ne pouze proto, že o to byl obětí požádán, jak tvrdil. Meiwesův čin byl tedy překvalifikován na vraždu a Meiwes byl tak soudem ve Frankfurtu odsouzen na doživotí.

Celý případ vyvolal nejen v Německu, ale i jinde ve světě velkou odezvu. Známá německá skupina Rammstein vydala v roce 2004 píseň Mein Teil (v doslovném překladu „Můj díl“, v neměckém slangu však ve skutečnosti znamená „Můj penis“). Americký zpěvák Marilyn Manson nazval své šesté studiové album Eat Me, Drink Me, Meiwesem se inspiroval i Ozzy Osbourne, když jednu z písní svého alba Ordinary Man nazval Eat Me a mnozí jiní. Jak se ostatně zpívá v jedné z písní Jaromíra Nohavici: „Někteří lidé mají vážně divné chuťě…“