Světlana: 13 trestů smrti v největším případu protikomunistického odboje

Odbojová skupina Světlana, která působila v letech 1948 - 1950, byla zřejmě největší protikomunistickou odbojovou organizací, která u nás po únoru 1948 vznikla. Její boj s komunistickým režimem skončil tragicky a ohledně skutečného pozadí jejího vzniku i samotné činnosti dodnes zůstává spousta nezodpovězených otázek.

Zakladatelem Světlany byl Josef Vávra-Stařík (nar. 1902), bývalý učitel, partyzán a dodnes tak trochu rozporuplná postava našich moderních dějin. Někteří badatelé (např. Jaroslav Pospíšil) mají za to, že Vávra-Stařík byl agentem Státní bezpečnosti, jiní ho naopak považují za statečného odbojáře, který padl za oběť komunistického režimu pro svoji ilegální činnost. Tak či tak byl Josef Vávra již během války členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky a po válce se stal jedním ze zakladatelů Partkolu, organizace, jež měla za cíl pomáhat bývalým politickým vězňům a jejich rodinám.

Vávra-Stařík si svojí činností během války i po osvobození získal nemalý kredit a podle všech možných svědectví se mezi občany na moravsko-slovenském pomezí těšil velké úctě a oblibě. Jeho rostoucí vliv a popularita však nebyly po chuti představitelům Ústředního výboru Sdružení českých partyzánů, který tehdy řídili Rudolf Slánský a Augustin Schramm. Právě druhý jmenovaný je dodnes jednou ze záhadných postav naší novodobé historie. Josef Vávra-Stařík každopádně věděl, že se nad ním začínají stahovat mraky, a krátce po únoru 1948 uprchnul před hrozícím zatčením do Francie.

Právě odtud na dálku inicioval vznik Světlany. V Československu byl faktickým velitelem Světlany Antonín Slabík (alias major Vlárský), který byl za války stejně jako Vávra-Stařík členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Celá organizace působila především na Moravě, za svojí krátkou existenci dokázala vytvořit několik podskupin (Světlana-Jarmila, Světlana-Makyta, Světlana-Zlín, Světlana-Jeseník) a ve svých řadách měla více než 400 členů a sympatizantů. Hlavními cíli Světlany bylo tisknutí a rozšiřování protirežimních letáků, rozšiřování členské základny, šíření protikomunistických nálad a pomoc režimem perzekvovaným rodinám.

Přestože se Světlana z velké části skládala z bývalých partyzánů, její akce byly až na pár vyjímek zcela nenásilného charakteru. Pro poúnorový režim však představovala velké nebezpečí, což je patrné i z dobového tisku, který o ní referoval jako o jako o protistátní organizaci, kterou založil „fašistický dobrodruh, kolaborant, konfident gestapa a válečný štváč“ Josef Vávra-Stařík a její členové byli označeni za „darmošlapy, podvodníky, zloděje a zrádce.“ Světlana si velmi rychle získávala nové členy a sympatizanty, kteří chtěli proti komunistickému režimu bojovat, ale právě to se jí stalo osudným.

Rychle rostoucí počet nových členů měl za následek, že se StB celou organizaci podařilo poměrně rychle infiltrovat. První členové Světlany byli zatčeni již v březnu 1949, StB však Světlanu záměrně nechala ještě nějaký čas operovat. Během této doby se komunistům podařilo do jejích řad nasadit další a další agenty StB, s jejichž pomocí pak celou tuto skupinu doslova rozmetali. Ve veřejných procesech bylo následně souzeno téměř 300 lidí, padlo 13 trestů smrti (4 z nich byly později změněny na doživotí či 25 let vězení) a 14 doživotních trestů.

Odplata se přitom nevyhnula ani Josefu Vávrovi-Staříkovi, přestože se nacházel v zahraničí. Komunisté do jeho okolí nasadili své agenty, kteří Vávru ve Vídni unesli a v kufru auta tajně převezli do ČSR, kde byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen k smrti za domnělý podíl na vraždě zmíněného majora Augustina Schramma. Podle vyšetřovatelů StB Schramma zavraždil studentský vůdce Miloslav Choc (popraven 19. února 1949), architektem této vraždy však měl být právě Vávra-Stařík. Ten však i po brutálních výsleších jakýkoli podíl na vraždě Schramma odmítal.

Jednou ze zvláštností celého příběhu Světlany je fakt, že ani historikové dnes nemají jasno v tom, jaký postoj by k ní měli zaujmout. Podle některých z nich byla Světlana ve skutečnosti řízena StB od samého začátku a o veškeré její činnosti tehdejší režim dopředu věděl. I samotný Josef Vávra-Stařík podle některých badatelů (např. Jaroslava Pospíšila) odešel do exilu z přímého pověření KSČ. Faktem zůstává, že Vávra-Stařík i Augustin Schramm dodnes zůstávají tak trochu tajemnými postavami našich novodobých dějin.

Jména Schramma i Vávry-Staříka bývají často skloňována v souvislosti se smrtí Jana Masaryka. Podle jedné z verzí byl Masaryk shozen z římsy své pracovny členy partyzánského komanda, které měl vést právě Schramm. O dva měsíce později byl Schramm zavražděn, údajně proto, aby o Masarykově smrti nemohl promluvit. Podobný osud přitom stihl i Vávru-Staříka, který měl být podle stejné teorie rovněž členem zmiňovaného komanda. Přestože byl ve vazbě od listopadu 1949 a k smrti byl odsouzen už v listopadu 1948, komunisté s jeho popravou nepospíchali a využili ho ještě jako tzv. univerzálního svědka v několika procesech (mj. v procesu s Miladou Horákovou).

Nejen v tomto procesu se Vávra-Stařík osvědčil a když se začal projednávat jeho další osud, byla to kupodivu sama StB, která usilovala o to, aby nakonec popraven nebyl. Ministerstvo spravedlnosti, generální prokuratura a Kancelář prezidenta republiky však prosadili opak, a tak byl Josef Vávra-Stařík nakonec 27. srpna 1953 v Praze na Pankráci oběšen. Mohlo to být proto, že stejně jako Augustin Schramm věděl příliš mnoho? To je jen jedna z mnoha otázek, na které ani dnes neznáme odpověď, a zároveň jeden z mnoha důvodů, proč by si Světlana a události s ní spojené určitě zasloužily hlubší historický výzkum.