Horší než Mengele. Jednotka 731 jako místo největších válečných zvěrstev

Zatímco rozsah nacistických zločinů je dnes již poměrně dobře zdokumentován a veřejnosti znám, válečné zločiny Japonské císařské armády ze stejné doby zdaleka tak dobře známy nejsou. Přitom to, co se dělo v tzv. Jednotce 731, svým rozsahem i mírou sadismu v mnohém převyšuje zvěrstva, kterých se dopouštěl Josef Mengele a jeho kolegové z koncentračních táborů v Osvětimi či Mauthausenu. Možná nejsmutnější na celé této události je potom skutečnost, že tyto ohavné zločiny se nakonec pokusili zamést pod koberec jak sami Japonci, tak i Američané, kteří proti Japoncům bojovali.

Jednotka 731 vznikla dekretem císaře Hirohita v roce 1936 a operovala po celou dobu 2. čínsko-japonské války (1937 - 1945). Jejím hlavním cílem byl chemický a biologický výzkum pro potřeby japonské císařské armády v právě probíhajícím konfliktu. Tento „výzkum“ ovšem ve skutečnosti zahrnoval naprosto otřesné pokusy na živých lidech, kteří zde byli vězněni. Šlo jak o muže, tak i o ženy a malé děti, většinou Číňany, Korejce, Mongoly a Rusy.

Mezi nejčastější experimenty, kterým zde byli vězni podrobeni, patřily nákazy různými nemocemi, amputace končetin bez jakékoli anestezie, vyoperovaní různých orgánů (mozku, plic, jater…) rovněž bez anestezie nebo záměrná dehydratace či vyhladovění obětí, u kterých se následně sledovalo, za jak dlouho zemřou. Několik stovek vězňů bylo také přivazováno ke kůlům a používáno jako cíl pro testování účinků granátů, plamenometů a jiných zbraní. Výjimkou nebylo ani upalování či pohřbívání vězňů zaživa. Možná vůbec nejhorší (a bohužel i jednou z nejčastějších) praktik pak bylo provádění vivisekcí, tj. pitvání lidí zaživa bez jakékoli anestezie. Oběťmi vivisekcí byli muži, ženy (často těhotné) i malé děti.

Celkový počet obětí těchto ohavných experimentů v Jednotce 731 je bohužel možné pouze odhadovat. Obecně se však má za to, že jen záměrná otrava zdrojů vody bakteriemi břišního tyfu měla za následek více než 500.000 obětí z řad čínských civilistů. K tomu je samozřejmě nutné připočítat tisíce a tisíce obětí výše zmíněných nelidských experimentů. Doktor Okawa Fukumatsu například tvrdil, že během svého působení v Jednotce 731 sám provedl vivisekci na více než tisícovce vězňů a obecně pokládal celkový počet obětí za silně podhodnocený.

Při výčtu zločinů, kterých se personál Jednotky 731 na vězních dopouštěl, je pochopitelně těžké ubránit se srovnání s nacistickými koncentračními tábory v Evropě. Jednotka 731 se zde však trochu vymyká tím, že neexistuje ani jeden jediný případ vězně určeného na pokusy, který by z ní vyvázl živý. Průměrná délka přežití zde byla pouhé 2 měsíce a více méně záležela pouze na typu experimentu, kterému byl ten či onen vězeň podroben. Někteří zemřeli ihned, jiní vydrželi týdny i měsíce. Nakonec ale nepřežil vůbec nikdo, což je při celkovém počtu minimálně desítek tisíc lidí určených na experimenty vskutku děsivá statistika.

Vězni sem byli přiváženi zpravidla v noci ve vozidlech bez oken. Většina z nich tedy vůbec netušila, kde přesně se nacházejí. Po příjezdu následovala krátká vstupní prohlídka a jakmile byl dotyčný shledán způsobilým k použití na experimenty, místo jména mu bylo přiděleno třímístné číslo, které nosil až do své smrti. Na rozdíl od některých koncentračních táborů v Evropě vězni většinou nemuseli pracovat. Účel zařízení, ve kterém se ocitli, to ostatně ani dost dobře neumožňoval. Většina vězňů byla poměrně rychle po příjezdu použita na některý z experimentů, který (pokud ho vůbec přežili) jim většinou přivodil tak rozsáhlá zranění, že se pak už pouze čekalo a počítalo, za jak dlouho zemřou.

Celý zrůdný projekt pochopitelně fungoval v režimu utajení a po celou dobu své existence se Jednotka 731 těšila velmi štedré finanční podpoře ze strany japonské vlády. Ta doufala, že tyto poznatky umožní Zemi vycházejícího slunce získat na poli vědy a medicíny náskok před nepřítelem. Činnost celé jednotky pokračovala až do srpna 1945, kdy už Japonsko vědělo, že válku nemůže vyhrát. V té době přišel z nejvyšších míst rozkaz zahladit všechny stopy, což v praxi znamenalo povraždit všechny zbývající vězně, jejich těla spálit a celý komplex pokud možno srovnat se zemí. Tak se i stalo.

Samostatnou a naprosto ostudnou kapitolou je pak potrestání těch, kteří byli za všechny tyto zločiny zodpovědní. Američané, v jejichž zajetí se někteří z hlavních zločinců z Jednotky 731 ocitli, všem prostřednictvím slavného generála Douglase MacArthura tajně udělili imunitu výměnou za informace o jejich „výzkumu“. Pod hrozbou vydání do SSSR a slibem beztrestnosti Japonci ochotně souhlasili. A tak se stalo, že se velitel celého komplexu Širo Išii po válce přestěhoval do USA, kde se zapojil do amerického programu vývoje biologických zbraní, zatímco jeho kolega a pravá ruka, doktor Masadži Kitano, udělal kariéru v největší japonské farmaceutické společnosti.

Jediné tresty, které snad stojí za zmínku, stihly „výzkumníky“ vydané do Sovětského svazu, kde byli v roce 1949 souzeni v tzv. Chabarovském procesu. Všech 12 obviněných bylo shledáno vinnými a odsouzeno k trestům od 2 do 25 let v sibiřských gulazích. I zde však svou roli sehrála politika. V roce 1956 oba státy po dlouhém vyjednávání podepsaly sovětsko-japonskou deklaraci, kterou 11 let po válce oficiálně ukončily válečný stav a zároveň navázaly diplomatické styky. Jedním z důsledků této dohody pak byla i repatriace všech odsouzených z Chabarovského procesu zpět do Japonska, kde většinou v poklidu dožili.

Zatímco Německo se ke svojí nacistické minulosti postavilo čelem, japonská vláda dlouhá léta popírala nejen zločiny Jednotky 731, ale i její samotnou existenci. Historik Saburo Ienaga byl v roce 1983 vyzván japonským Ministerstvem školství, aby ze své učebnice odstranil zmínku o tom, že Jednotka 731 prováděla experimenty na lidech. V roce 2002 pak Tokijský městský soud ústy soudce Kojiho Iwaty poprvé jasně prohlásil, že Japonsko v rámci biologického výzkumu provádělo pokusy na čínských civilistech a teprve v roce 2018 Japonský národní archiv zveřejnil jména všech 3.607 členů Jednotky 731. Cesta z pekla ke světlu je holt (slovy básníka) občas dlouhá a trudná.