Jediná medaile. Krize české atletiky, nebo smutná realita?

Svatá Lucie, Uganda, Grenada, Bahrajn… To všechno jsou země, které se v počtu medailí z atletických soutěží umístily před Českou republikou. Ve všech čtyřech případech se jedná o země s nulovou atletickou tradicí či historií, zatímco my se můžeme pochlubit Emilem Zátopkem, Janem Železným, Tomášem Dvořákem, Romanem Šebrlem nebo Barborou Špotákovou. Jak si tedy vysvětlit, že OH v Paříži byly pro českou atletiku největším propadákem v historii naší země?

Bilance

Jakousi předzvěstí neúspěchu českých atletů na olympiádě bylo už jejich vystoupení na ME v atletice v Římě, které se konalo v červnu. Evropského šampionátu se zúčastnilo 53 českých atletů, ale medaili získal jen jeden jediný (Jakub Vadlejch). Konkurence na mistrovství Evropy se ovšem nedá srovnávat s konkurencí na olympiádě. Spousta špičkových atletů navíc šampionát starého kontinentu vynechala a soustředila se na závody pod pěti kruhy. Vzhledem k nelichotivé bilanci českých atletů na ME tak bylo jasné, že na olympiádě ve Francii to logicky nemůže být lepší. Spíše naopak.

Olympijských her v Paříži se zúčastnilo 30 českých atletů, tedy o 23 méně než v případě evropského šampionátu, a nutno dodat, že očekávání nebyla veliká. Jediným, u koho se předpokládalo, že by mohl (a měl) získat jednu z medailí, byl oštěpař Jakub Vadlejch, čerstvý mistr Evropy. Soutěž oštěpařů se však vyvíjela způsobem, který asi nikdo nečekal, zvláště pokud jde o vítěze, Aršada Nadíma z Pákistánu, který zvítězil v novém olympijském rekordu 92,97 m. Vadlejcha však zastoupila jeho kolegyně ze stejné disciplíny Nikola Ogrodníková, která podobně nečekaně vybojovala bronz poté, co tak tak postoupila z kvalifikace.

Z výsledků ostatních českých atletů lze za úspěch považovat 5. místo Amálie Švábíkové ve skoku o tyči. Výsledky všech ostatních jsou zklamáním. Nejzkušenější člen naší výpravy, koulař Tomáš Staněk, si vedl překvapivě dobře v kvalifikaci, ve které zaznamenal druhý nejdelší vrh ze všech, ve finále ale výrazně zaostal a skončil na 10. místě. Desátý skončil i dálkař Radek Juška, jehož pouť olympijskou soutěží kopírovala (průběhem i umístěním) pouť Tomáše Staňka.

Příčiny

Jediná bronzová medaile tedy znamená vůbec nejhorší výsledek české atletiky na olympijských hrách v historii naší země. Jaké má ale tento neúspěch příčiny? Začněme u samotných atletů. Jen pár jmen (Ogrodníková, Švábíková, Maňasová) výsledkově příjemně překvapilo, jiní (Hrubá, Sasínek Mäki…) doslova vyhořeli. Jeden z hlavních důvodů jejich podprůměrných výkonů spočívá v samotném systému nominací, který vůbec nezohledňuje aktuální formu, nýbrž umožňuje, aby si atlet zajistil místo v týmu na základě výkonů z minulosti.

Není proto překvapením, že většina našich atletů v této sezóně vůbec nesplnila výkonnostní limit ve své disciplíně a na OH se dostala čistě díky bodům z minulé sezóny. Vzhledem k tomu, že tito atleti by se na hry se svojí aktuální formou nikdy nedostali, nebylo překvapením, že prakticky všichni skončili hluboko v poli poražených. Nabízí se tedy otázka, zda nezměnit současný systém nominací tak, aby na největší akce mohli odletět pouze ti, kteří na to výkonnostně mají.

Kritériem úspěchu či neúspěchu však není pouze to, zda daný atlet ve své disciplíně získal medaili. V některých disciplínách (100 m, 200 m, 5000 m…) to ostatně ani není reálné. Hodnotí se však to, jestli ze sebe sportovec vydal maximum, když celou sezónu směřoval k olympijským hrám. Ideálně by si zde měl atlet alespoň vylepšit osobní rekord nebo své sezónní maximum. To se podařilo například sprinterce Karolíně Maňasové, která sice vypadla v semifinále, jako první Češka od roku 1972 však na stovce dokázala postoupit z rozběhu, ve kterém si navíc vylepšila osobní rekord na 11,11 sekund.

Ujíždí nám vlak

To, co se podařilo Karolíně Maňasové, se bohužel ani zdaleka nepodařilo mnohým jiným, často daleko zkušenějším. Zmíněný dálkař Radek Juška překvapil v kvalifikaci druhým nejdelším pokusem, který už ale nedokázal zopakovat, takže se nedostal do užšího finále, přičemž jeho nejdelší skok 783 cm by v této sezóně ve světovém měřítku stačil až na 159. místo. Podobně na tom byl i výškař Jan Štefela, který až na poslední pokus zdolal základní výšku 217 cm a ve finále skončil hned na té následující (222 cm). Tento výkon by v roce 2024 na světě stačil na 88. místo.

Dalším důvodem, který tak úplně nesouvisí s výkonností našich atletů, je větší a větší světová konkurence. Atletika nadále zůstává globálním sportem se vším všudy. Mimo jiné i proto, že se jedná o sport poměrně levný. I v zemích s nulovou atletickou tradicí se tak stále častěji objevují skvělí běžci, výškaři či oštěpaři. A seznam zemí, se kterými je v tomto smyslu potřeba počítat, se neustále rozrůstá. Větší konkurence s sebou nese i hodnotnější výkony, takže výkon, který by dříve stačil na finále, dnes už často nestačí ani na semifinále, a přestože by Jakub Vadlejch ještě na předchozích hrách v Tokiu za 88,50 metrů bral zlato, v Paříži to nestačilo ani na bronz.

Právě rapidně rostoucí světová konkurence bude pro českou atletiku do budoucna tou největší výzvou. Atleti ze zemí, které jsme donedávna považovali za zcela neatletické, často dokážou krátkou nebo žádnou atletickou tradici kompenzovat lepšími genetickými predispozicemi a pokud se těchto talentů včas ujme dobrý trenér, nebudou brzy v ničem pozadu oproti zemím atleticky vyspělejším. Právě naše dlouhá a úspěšná atletická tradice nám naopak dává naději, že se již brzy objeví další nástupci Emila Zátopka, Jana Železného či Báry Špotákové.

Zdroje: