Když atletika musela změnit pravidla: Uwe Hohn hodil oštěpem 104 metrů

Historie královny sportu, jak je atletice přezdíváno, pamatuje spoustu skvělých výkonů, kterými atleti v té či oné disciplíně posunuli hranice lidských možností. Těžko bychom ale hledali výkon, který by kromě statistik změnil i samotná pravidla. O jeden takový se postaral východoněmecký sportovec Uwe Hohn, který se stal prvním a dosud jediným atletem, který v hodu oštěpem překonal stometrovou hranici.

Hohn se narodil v Neurupinnu v roce 1962, atletice se věnoval od dětství a v hodu oštěpem zaznamenal první velký úspěch na evropském šampionátu juniorů v roce 1981, který vyhrál výkonem 86,56 metrů, což byl tehdy nový evropský juniorský rekord. O rok později vyhrál zlato na i na ME mezi muži, tentokrát hodem dlouhým 91,34 m. I přes tyto úspěchy však nic nenasvědčovalo tomu, že právě Uwe Hohn bude novým světovým rekordmanem a zároveň se zapíše do historie atletiky jako jediný, kdo kdy pokoří stometrovou hranici.

V roce 1983 se Hohn nezúčastnil mistrovství světa a v následujícím roce nezávodil ani na OH v Los Angeles, protože státy východního bloku (včetně ČSSR) hry bojkotovaly. 8 dní před začátkem her, na které nesměl odjet, se za nezájmu světové sportovní veřejnosti, zúčastnil menšího mítinku v Berlíně a oštěp zde poslal do vzdálenosti 104,80 metrů. O více než 5 metrů tak překonal dosavadní světový rekord Američana Petranoffa a zároveň se stal prvním oštěpařem, který pokořil bájnou stometrovou hranici.

„Bylo to pro mě překvapení. Nečekal jsem, že by to mohlo jít za stovku. I když předchozí hody za devadesát metrů naznačovaly, že bych mohl hodit daleko,“ vzpomínal na svůj hod Hohn v roce 2011 na Zlaté tretře v Ostravě, kam byl pozván jako čestný host.

Ve skutečnosti to byl již světový rekord zmíněného Američana Petranoffa (99,72m), který přiměl představitele IAAF (Mezinárodní asociace atletických federací) zabývat se myšlenkou změny pravidel, respektive změny parametrů oštěpu. Krom samotné délky hodů, která se již před Hohnovým velehodem blížila 100 metrům, byl problém i v tom, že spousta pokusů se starým typem oštěpu byla neplatných, protože tento typ oštěpu se při dopadu ne vždy zapíchnul do země, a právě viditelná stopa v zemi byla nutnou podmínkou pro to, aby pokus mohl být uznán. Na závodech po celém světě tak docházelo ke spoustě sporných či kontroverzních rozhodnutí.

Hohnův velehod měl za následek zrychlené přijetí doposud navrhovaných změn v posunu těžiště oštěpu tak, aby se zkrátila délka hodů a zároveň zlepšila aerodynamika tohoto atletického náčiní. Od dubna 1986 bylo tedy těžiště oštěpu posunuto o 4 centimetry dopředu, což mělo podle výpočtů snížit délku hodů v průměru o 10 %. Všechny dosavadní rekordy (včetně světového rekordu Uwe Hohna) byly zároveň vymazány a v hodu oštěpem se tak v atletice začalo de facto nanovo.

I s novým typem oštěpu začali atleti okamžitě házet kolem 90 metrů a když v roce 1996 Jan Železný překonal vlastní světový rekord a jeho oštěp dolétl na 98,48 metrů, chvíli to vypadalo, že i s novým typem oštěpu je magická stometrová hranice na spadnutí, takže bude možná znovu nutné změnit jeho parametry. To se však naštěstí nestalo, takže světový rekord našeho trojnásobného olympijského vítěze stále platí. Kromě Němce Johannese Vettera ostatně na světové scéně stále není nikdo, kdo by se k výkonu Jana Železného dokázal byť jen přiblížit.

Atletická kariéra Uweho Hohna byla bohužel velice krátká. Zlatá medaile z Her přátelství, které se konaly v době OH v Los Angeles, byla pro Uweho Hohna slabou náplastí za nemožnost odjet na olympiádu, která měla být vrcholem jeho kariéry. V roce 1985 ještě stačil vyhrát jak Evropský, tak i Světový pohár, v roce následujícím byl však nucen svoji slibnou atletickou kariéru v pouhých 24 letech ukončit. Důvodem bylo jednak to, že na nový typ oštěpu se nebyl schopen adaptovat, zejména pak ale četná a vleklá zranění, ze kterých se nedokázal zotavit.

Jistou útěchou mu může být, že po skončení závodní kariéry se dočkal úspěchu i jako trenér. Několik let působil v Austrálii, poté trénoval čínského šampiona Zhao Qingganga a v poslední době dokonce pozdějšího olympijského vítěze z OH v Tokiu Neeraje Chopru. S Janem Železným se Hohn jako závodník bohužel nikdy nepotkal, protože v roce 1986, kdy ukončil kariéru, Jan Železný teprve vstupoval na mezinárodní kolbiště. Alespoň v trenérském souboji však dokázal českého rekordmana porazit, když jeho svěřenec, zmíněný Neeraj Chopra, vybojoval zlato na OH v Tokiu.

I dnes Uwe Hohn věří, že se starým typem oštěpu by bylo možné hodit 110 až 115 metrů a je si jistý, že měl potenciál na to, aby svůj tehdejší rekord překonal. Zároveň však uznává, že změna těžiště, byla správným rozhodnutím, a to i přes to, že měla za následek vymazání jeho jména ze statistik: „Ukazuje se, že to bylo dobré rozhodnutí. I s novými oštěpy se dá házet hodně daleko a věřím, že i stovka je možná.“ Stejně tak se pochopitelně nabízí otázka, co by se stalo, kdyby se starý typ oštěpu dostal do ruky Janu Železnému v době, kdy byl na vrcholu své kariéry. I o tom však dnes můžeme již pouze spekulovat.