Major Zeman: skvělá detektivka, nebo pouze komunistická propaganda?

Když se Česká televize v roce 1999 poprvé po deseti letech od sametové revoluce rozhodla znovu odvysílat seriál Třicet případů majora Zemana, vzbudila tím velkou odezvu. Pozitivní i negativní. Tak či tak po tomto seriálu záhy skočily i televize komerční, které od té doby toto dodnes kontroverzní dílo opakují téměř nepřetržitě. Ať se to tedy některým z nás nemusí líbit, Honza Zeman je s námi pořád, stačí jen nalézt ten správný kanál, na kterém zrovna je. Jedná se však pouze o produkt normalizační propagandy, nebo jde i po umělecké stránce o skvělý seriál?

Celý seriál vzniknul k 30. výročí založení SNB (Sboru národní bezpečnosti) a na jeho tvorbě se přímo podílelo Ministerstvo vnitra. Natáčení navíc probíhalo mezi léty 1974-1979, tedy v době tuhé normalizace. Již z těchto skutečností je nepochybné, že o propagandu zde nouze nebude. Způsob, jakým minulý režim vnímal a interpretoval historii naší země, se ovšem v průběhu let vlády jedné strany značně měnil. Začátek 50. let se velmi lišil od let šedesátých, která s sebou přinesla krátký závan svobody a demokracie, jež byl následně ubit normalizační šedí let sedmdesátých.

Právě ona normalizační interpretace dějin celým seriálem silně prostupuje, což platí i pro díly, které většina diváků jako zpolitizované nevnímá. Dobrým příkladem může být Studna, nejslavnější a nejpopulárnější díl celého seriálu, který se na serveru CSFD těší hodnocení 87,2 % a v celé historii české i československé seriálové tvorby tak jen těžko hledá konkurenci. Tento vskutku hororový (a nepochybně skvělý) díl většině diváků utkvěl v paměti díky legendární postavě podivně se kymácejícího starého Brůny a sugestivnímu příběhu o rodinné tragédii, ke které opravdu došlo.

I z vlastní zkušenosti vím, že diváci Studnu vnímají jako jeden z nejméně propagandistických dílů. Já si myslím opak, protože ideologií to zde jen čiší. Děj se odehrává v roce 1969 a hned na začátku vidíme, že Jan Zeman, někdejší náčelník pražské kriminálky, byl v důsledku událostí pražského jara degradován, takže teď slouží na žižkovském oddělení VB. Je zde zmíněna i dodnes nevysvětlená smrt Jana Masaryka, ze které je v seriálu nepřáteli režimu nespravedlivě obviňována STB.

Pro diváka je vyvrcholením celého dílu sugestivní popis souboje otce a syna ve studni, celý díl ale ve skutečnosti končí opětovným odsouzením demokratizačního procesu pražského jara, když Zeman říká pomocníkovi VB Maštalířovi: „Jo, kamaráde. Dá nám to asi ještě dost práce, než uklidíme ten…ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích. No ale snad to dokážeme, ne?“ Na úplném závěru je pak přímo řečeno, že Dubček padl, Stejskal, který vystřídal Zemana na pozici šéfa pražské kriminálky, musí na „kádrovku“ a Zeman se tak díky nastupující normalizaci dočká satisfakce.

Zmíněná Studna je však jen jedním z mnoha příkladů všudypřítomnosti ideologie prakticky v celém seriálu. Bestie, která je u diváků druhým nejpopulárnějším dílem (86 % na CSFD), je stejně jako studna inspirována skutečným příběhem. V tomto případě se jedná o příběh masového vraha Huberta Pilčíka. I tento díl je po umělecké stránce nepochybně skvěle natočený, nebyl by to ovšem Major Zeman, aby se i zde nebyla veřejně odsouzena alespoň jedna skupina obyvatel, která se přímo či nepřímo postavila poúnorovému režimu. V tomto případě se jedná o lidi, kteří se rozhodli dobrovolně opustit republiku.

Odsudek nad nimi zde vyřkne Zemanův nadřízený Kalina: „Utíkají. Naše republika jim teď po únoru [1948] nevoní. Nedivím se. Ale copak o to, ať si táhnou, ale napojují se na různé špionážní centrály a berou s sebou zlato a majetek.“ Zároveň je zde v divákovi vytvářen dojem, že lidé, kteří se po únoru 1948 rozhodli odejít za hranice, se rekrutují zejména z řad kapitalistů z první republiky: „Dovedete si představit, kolik je u nás lidí pořád ještě bohatých, posedlých zuřivou touhou dostat se ven?“

Zatímco v případě Studny či Bestie je propaganda na první pohled skryta pod napínavým a mistrně zpracovaným příběhem, seriál obsahuje i několik dílů (Klauni, Štvanice), které jsou ryze politické (nebo spíše zpolitizované) a ve kterých je historie vykládána ve shodě s normalizačním narativem 70. let. V 60. letech začal mj. proces rehabilitací řady obětí politických procesů let padesátých. Napravování (byť jen symbolickému) starých křivd však nastupující normalizace učinila přítrž, což je dobře patrné právě ve 25. epizodě s názvem Štvanice.

Právě v tomto dílu umírá Zemanův nadřízený Kalina, který, jak se dozvídáme, je „uštván“ událostmi spojenými s rehabilitačními procesy. Trapnost a absurditu celé situace ještě více podtrhují slova doktora Veselého, který o umírajícím Kalinovi prohlásí: „Přežil Španělsko, přežil koncentrák…Ty nekonečný dny a noci, kdy jsme po válce při kafi a cigaretách zakládali sbor.. Ale tohle nepřežije.“ Demokratické prvky socialismu tedy představují pro zdraví kovaného stalinisty 50. let mnohem větší hrozbu než španělská občanská válka a roky strávené v koncentračním táboře.

Jak je tedy možné, že se tento propagandistický seriál stále těší divácké oblibě? Odpověď je jednoduchá. Nespornou ideologickou patinu je zde vyvažuje (spíše však převažuje) mistrné zpracování a vynikající herecké výkony těch nejlepších herců, kteří i z těch nejvíce zpolitizovaných dílů dělají alespoň průměrnou podívanou. V případě Studny, Bestie, Kvadratury ženy a několika dalších epizod se přitom jedná o podívanou nadprůměrnou. Tehdejší režim do produkce seriálu investoval obrovské prostředky a tato investice se evidentně vyplatila.

Téměř všechny epizody seriálu jsou navíc založeny na skutečnosti, tedy více či méně známých zločinech, které se opravdu staly. Spousta detailů byla pochopitelně z různých důvodů pozměněna, přesto však celková kvalita zpracování spolu s hereckými výkony působí velice přesvědčivým dojmem. Při scéně, kdy se Stella Zázvorková v epizodě Bestie utopí v bažinách, divák nepochybuje, že se skutečně jedná o šumavské bažiny, přestože to jsou ve skutečnosti „bažiny“ barrandovské.

V seriálech typu Ulice či Ordinace v růžové zahradě si filmaři s interiéry či exteriéry velkou hlavu nedělají. Scéna, která se má odehrávat v bytě jedné z hlavních postav, zde typicky vypadá tak, že dva lidé sedí na pohovce v evidentně naprosto vybíleném bytě, před nimi je jeden stůl a na bíle zdi za nimi visí jeden obraz. V kontrastu s tímto amatérismem a neumětelstvím působí interiéry a exteriéry i takové politické agitky, jakou Major Zeman z části je, jako potěcha pro oko.

Na otázku z nadpisu tohoto článku se tedy dá diplomaticky odpovědět, že Major Zeman je tak trochu obojím. V případě některých dílů se jedná o čirou, nebál bych se říci přímo odpornou, propagandu normalizačního režimu, v případě několika jiných dílů jde o skvělou detektivku. Zbylé díly jsou pak směsicí obojího. A přestože se to některým z nás nemusí líbit, 26. díl s názvem Studna si dodnes pamatují celé generace diváků, zatímco 26. díl seriálu Ulice si (díky bohu) nepamatuje nikdo.