Maratonec se svezl autem aneb největší podvodníci v historii OH

Podvádění ve sportu není zdaleka záležitostí pouze posledních pár dekád. Podvádělo se již na antických olympijských hrách, stejně jako o více než 2000 let později, kdy byla tradice olympijských her obnovena. I přes vznešené ideály olympismu a slib, který každý olympionik dává, se v průběhu let našla spousta těch, kteří se rozhodli jít svému štěstí tak trochu naproti. A mnozí z nich k tomu zvolili opravdu neortodoxní metody.

Jeden z nejbizarnějších podvodů v historii olympijských her se stal již na hrách v St. Louis v roce 1904. Mezi běžci, kteří se zde zúčastnili maratonu, byl i domácí borec Frederick Lorz. Zatímco na právě probíhajících hrách v Paříži se maratonu v kategorii mužů zúčastní 81 běžců, na hrách v St. Louis jich v roce 1904 bylo pouze 32, přičemž celý závod dokončilo jen 14 z nich. Vítězem byl nejdříve vyhlášen zmíněný Američan Lorz, jeho radost však netrvala příliš dlouho, protože za pár okamžiků byl diskvalifikován.

V momentě, kdy Alice Rooseveltová, dcera tehdejšího amerického prezidenta, Lorzovi dala na krk vavřínový věnec a chystala se mu předat zlatou medaili, začali někteří diváci najednou křičet, že Lorz je podvodník. Jak se záhy ukázalo, Lorz ze závodu původně odstoupil po uběhnutí necelých 15 kilometrů, protože ho postihly křeče. Jeho manažer ho naložil do auta a chtěl ho odvézt na stadion, ale jeho auto se po necelých 18 kilometrech (které kopírovaly trasu závodu) porouchalo. V ten moment Lorz vystoupil, znovu se zapojil do závodu a na prvním místě doklusal do cíle.

Lorz se po konfrontaci s organizátory závodu přímo na místě přiznal a vše se snažil vysvětlit tak, že se z jeho strany jednalo o vtip. Nebylo mu to ale nic platné, protože za tento „vtip“ dostal doživotní zákaz závodění. Ten mu byl v následujícím roce výrazně zkrácen na 6 měsíců, čehož Lorz ihned využil a ještě téhož roku vyhrál (tentokrát naprosto v souladu s pravidly) Bostonský maraton. I v následujících letech si připsal několik menších běžeckých úspěchů, v roce 1910 se oženil a postupně se stal otcem 3 dětí. O 4 roky později však v pouhých 29 letech zemřel na zápal plic.

Podobně bizarní (byť mnohem sofistikovanější) podvod byl k vidění na OH v Montrealu v roce 1976. Sovětský moderní pětibojař Boris Oniščenko byl ve svých 38 letech jednou z hvězd tohoto sportu. Na předchozí olympiádě v Mnichově získal zlato v týmové soutěži, stříbro z individuálu a z mistrovství světa si za celou svoji kariéru odvezl celkem 11 medailí, včetně pěti zlatých. Velmi ale toužil po olympijském zlatu z individuální soutěže a dobře věděl, že v 38 letech jsou OH v Montrealu jeho poslední šancí.

Na samotných hrách byl po první disciplíně tým SSSR na 4. místě, ale šerm, který následoval, byl Oniščenkovou parádní disciplínou. A roli favorita zpočátku potvrzoval, protože prvního soupeře, Adriana Parkera, porazil bez nejmenších problémů. Dalším na řadě byl kapitán britského týmu Jim Fox. Ten si ale u rozhodčích stěžoval, protože světelná tabule Oniščenkovi připisovala jeden zásah za druhým, a to i v momentě, kdy se Brita evidentně vůbec nedotknul. Po prozkoumání Oniščenkova kordu ho rozhodčí označili za vadný a sovětskému reprezentantovi odečetli několik bodů. S tím se však britská výprava nespokojila a celý podvod tak záhy vyšel na světlo.

Po důkladném prozkoumání Oniščenkova kordu se ukázalo, že Sovět měl v rukojeti svého náčiní schované malé tlačítko, které po stisknutí vyslalo elektrický impuls a zajistilo závodníkovi falešný zásah. Oniščenko byl obratem diskvalifikován, sovětská výprava se od jeho podvodu oficiálně distancovala a podle legendy mu po návratu do vlasti vyčinil sám Leonid Iljič Brežněv. Tak či tak se Oniščenko postaral o jeden z největších skandálů novodobé historie olympijských her. Britští novináři poté příznačně změnili jeho jméno na „Disonishenko“ (angl. dishonest = nečestný).

Závod ve sprintu na 100 metrů je dodnes vůbec nejsledovanější disciplínou olympijských her. Nejinak tomu bylo na hrách v Soulu v roce 1988, na kterých se mělo na nejkratší běžecké distanci rozhodnout, kdo je nejrychlejším mužem planety. Rok před začátkem her sesadil Ben Johnson Carla Lewise z trůnu světového šampiona, když vyhrál MS v Římě v čase 9,83 sekundy. Tímto časem zároveň překonal světový rekord a na OH do Soulu tak přes všechnu Lewisovu slávu odjížděl jako mírný favorit.

A roli favorita potvrdil i v samotném finále, které vyhrál, navíc opět v novém světovém rekordu (9,79). Lewis doběhl druhý s propastnou ztrátou 13 setin. Radost vítěze však netrvala příliš dlouho, protože „Big Ben“, jak se Johnsonovi přezdívalo, měl krátce po závodě pozitivní test na stanozol. Byl tedy dodatečně diskvalifikován a vítězem se stal původně druhý Lewis. Zatímco první den Johnsona oslavoval celý sportovní svět jako nového krále sprintu a nejrychlešího muže všech dob, o 24 hodin později Kanaďana čekalo opovržení a pád na samotné dno.

Finále běhu na 100 metrů na OH v Soulu bývá někdy označováno jako „nejšpinavější závod historie“, protože pouze 2 sprinteři z finálové osmičky (Calvin Smith a Robson da Silva) zůstali po zbytek kariéry čistí. U zbylých šesti atletů (včetně Carla Lewise) se dříve či později vynořil dopingový škraloup. A to samé se bohužel stalo i dlouhé řadě sprinterů, kteří přišli po nich. Marion Jonesová, Tim Montgomery, Justin Gatlin, Asafa Powell nebo Tyson Gay tvoří jen zlomek těch, kteří bohužel pokračovali v tom, co v roce 1988 započal Ben Johnson.