Na nádor, který postihl Denisu z MasterChefa, je současná medicína krátká

Senátor a kandidát na prezidenta USA John McCain, syn současného amerického prezidenta Beau Biden, zpěvák skupiny The Wanted Tom Parker nebo nedávno zesnulá Denisa Cziglová, známá svým účinkováním v soutěži MasterChef. To je jen hrstka těch, které postihla jedna z nejhorších možných diagnóz - nádor zvaný glioblastom.

Současná medicína rozlišuje více než 150 různých typů intrakraniálních nádorů, zjednodušeně řečeno nádorů mozku. Glioblastoma multiforme, který je z nich nejhorší a nejmalignější, se čistě ze statistického hlediska nemusí jevit jako příliš častý (ročně jsou evidovány 3 - 4 nové případy na 100.000 obyvatel), ve skutečnosti však glioblastomy tvoří zhruba 15 % všech nádorů mozku a jsou tak nejčastějším typem mozkového nádoru vůbec.

Ze statistik vyplývá, že nádory centrálního nervového systému jsou celosvětově 10. nejčastější příčinou smrti a až 90 % z těchto nádorů tvoří právě nádory mozku. Jedním ze společných rysů všech nádorů mozku je bohužel fakt, že jejich příčina je neznámá, což platí i pro zákeřný glioblastom. V posledních letech sice proběhly studie, které zkoumaly mj. vliv záření z mobilních telefonů, wi-fi routerů a jiných zařízení na vznik intrakraniálních nádorů, žádná příčinná souvislost však dosud nebyla spolehlivě prokázána.

Protože nejsou známy příčiny, není v současné době možná ani žádná účinná prevence. Jako rizikové faktory se sice uvádí například některé poměrně vzácné genetické choroby (neurofibromatóza, Syndrom Li-Fraumeni…), popř. v minulosti prodělaná léčba ozařováním, avšak u drtivé většiny mediálně známých i neznámých pacientů zůstává příčina vzniku glioblastomu naprosto nejasná.

Mezi nejčastější příznaky glioblastomu, jakož i ostatních nádorů mozku, patří záchvaty, nevolnost, poruchy paměti, ochrnutí různých částí těla či náhlé změny v chování. Většina těchto příznaků se velmi podobá příznakům cévní mozkové příhody. U dětí se glioblastom vyskytuje velmi vzácně, jinak ale postihuje lidi všech věkových skupin, přestože průměrný věk v době diagnózy je 62 let a zhruba 80 % pacientů je starších 50 let. Z neznámých důvodů se o něco častěji (v poměru 1,42:1) vyskytuje u mužů.

Přes veškeré léčebné postupy, které má dnes onkologie k dispozici, je průměrná doba přežití pacienta pouhých 10 - 15 měsíců od diagnózy, přičemž pouze 5 až 10 % pacientů přežije déle než 5 let, zatímco neléčení pacienti umírají během 6 měsíců. Glioblastom je zkrátka nádor, se kterým si současná věda neví rady. Profesor Vladimír Beneš, náš přední neurochirurg, v této souvislosti poukázal na to, že od druhé světové války se doba přežití pacientů s glioblastomem za každé desetiletí zvýšila v průměru o pouhý jeden měsíc.

Zatímco je možné řici, že u většiny ostatních nádorů včasná diagnóza zvyšuje možnost přežití, u glioblastomu to neplatí. Jinými slovy s glioblastomem není dost dobře možné přijít k lékaři včas. Profesor Beneš k tomu říká: „Jde o velmi specifický nádor nervové tkáně, o kterém se dá říci, že je v podstatě neléčitelný. Je úplně lhostejné, jestli ho najdeme brzy nebo pozdě, jestli ho najdeme 5milimetrový nebo 5centimetrový. Můžeme ho vyoperovat, ale nádor prakticky vždycky recidivuje v místě, kde byl. A to znovu a znovu. Prognóza je zde vždycky chmurná.“

Dalším atributem, který tento nádor odlišuje od většiny ostatních zhoubných nádorů, je fakt, že glioblastom jen zřídka kdy zakládá metastázy. Jeho hlavní nebezpečí však spočívá v rychlém růstu a ve zmíněné vysoké míře recidivy, kdy se nádor i po úspěšném odstranění téměř vždy dříve či později objeví znovu.

Je několik důvodů, které boj lékařů s glioblastomem komplikují. Buňky tohoto nádoru jsou velmi odolné vůči konvenční léčbě a právě konvenční léčba (ozařování, chemoterapie) může zároveň mozek poškodit. Řada léků navíc jen těžko překonává tzv. hematoencefalickou bariéru, která odděluje vnitřní prostředí mozku od cévního systému.

I přes chmurnou prognózu, které pacienti s glioblastomem od samého začátku čelí, se léčebný postup většinou skládá z chirurgického zákroku (pokud je možný), radioterapie a následné chemoterapie. Pokud je nádor operabilní, cílem neurochirurga je maximální možná resekce. Průměrný glioblastom obsahuje asi 100 miliard buněk. Toto číslo lze resekcí většinou snížit až na 1 miliardu (tj. o 99%). Přestože se neurochirurgovi často podaří odstranit celý nádor (tak, že na následné magnetické rezonanci po něm nejsou stopy), buňky glioblastomu mají nesmírnou schopnost infiltrace a většinou ihned zakládají mikroskopická ložiska, ze kterých nádor dříve či později znovu vyroste.

Po operaci většinou nastává druhá fáze léčby, která se skládá z ozařování (radioterapie). Ozařování je zaměřeno především na případné zbytky nádoru a na oblast dutiny po resekci. Pokud to klinický stav pacienta umožňuje, je mu již v této fázi zároveň podáváno cytostatikum temozolomid. Po skončení ozařování se pak pokračuje chemoterapií. Poté je pacient pravidelně kontrolován pomocí magnetické rezonance. Pokud se nádor objeví znovu (což se stane téměř vždy), lékaři musí zvážit, zda je možná další operace či další ozařování. Při opětovné recividě je pak většinou možná jen paliativní péče.

Přestože onkologové a neurochirurgové mají dnes k dispozici vynálezy, o kterých se jejich předchůdcům ani nesnilo (CT, magentická rezonance…), mnohem cílenější a efektivnější radioterapii i lepší cytostatika, na zákeřný glioblastom je prozatím veškerá věda krátká. Zatímco u leukémie se míra přežití v posledních 50 letech zvýšila o desítky procent, zhoubné nádory mozku pro současnou lékařskou vědu představují stále těžký oříšek. Medicína jde však kupředu mílovými kroky, zatímco glioblastom stojí na místě. Není pochyb o tom, že i na něj se lidstvu dříve nebo později podaří vyzrát. Zbývá jen doufat, že se tak stane co nejdříve.