Nejhorší útok žraloků v dějinách odnesla posádka převážející atomovou bombu

Křižník amerického námořnictva USS Indianapolis vešel do historie ze dvou důvodů. V červenci 1945 dopravil na ostrov Tinian obohacený uran a další komponenty, ze kterých se skládala atomová bomba Little Boy, která byla o pár týdnů později svržena na Hirošimu. Na zpáteční cestě byl pak zasažen dvěma japonskými torpédy a jeho posádka se stala terčem největšího útoku žraloků v dějinách lidstva.

Těžký křižník USS Indianapolis byl chloubou amerického námořnictva. Na vodu byl poprvé spuštěn již 7. listopadu 1931 a jak před druhou světovou válkou, tak během ní se osvědčil hned v několika misích. Ta nejslavnější však měla teprve přijít. V létě roku 1945 byl právě Indianapolis vybrán k přísně tajnému úkolu nejvyšší možné důležitosti, který se týkal národní bezpečnosti země. Úkol zněl převézt obohacený uran a další komponenty potřebné pro sestrojení atomové bomby, která bude záhy použita proti nepříteli, na ostrov Tinian.

Cesta tam se obešla bez komplikací. 16. července 1945 loď vyplula z Hunters Point Naval Shipyard, loděnice Spojených států amerických na jihovýchodě San Francisca. Do Pearl Harboru navíc Indianapolis dorazil v rekordním čase 74,5 hodin. Přestože převážel nesmírně důležitý náklad, který měl za cíl rozhodnout druhou světovou válku, z Pearl Harboru loď plula bez jakéhokoli doprovodu. Na ostrov Tinian dorazila 26. července 1945.

Po vyložení nákladu se Indianapolis vydal z ostrova Tinian na ostrov Guam, vzdálený necelých 200 kilometrů. Odtud pak vyrazil na Leyte, jeden z filipínských ostrovů, kde posádku čekalo vojenské cvičení, aby nakonec zamířil na Okinawu. Osud tomu chtěl ovšem jinak. Z Guamu na Filipíny se loď vydala 28. července, na ostrov Leyte však nikdy nedorazila.

30. července 1945, 15 minut po půlnoci, byl Indianapolis zasažen dvěma torpédy z japonské ponorky I-58, které velel admirál Močicura Hašimoto. Zásahy způsobily obrovské poškození, Indianopolis se prakticky rozlomil na dvě části a celá loď se potopila za pouhých 12 minut. Zhruba 300 námořníků v ní zůstalo uvězněno a potopilo se s ní. Nikdo z nich nepřežil. Zbývajících 890 skončilo v oceánu. Mnozí z nich byli ranění a k dispozici měli pouze pár záchranných člunů, vest a téměř žádné jídlo ani vodu.

Protože byl navíc konec července, přeživší čelili silné dehydrataci, kterou ještě více umocňovalo žhnoucí slunce, stejně jako podchlazení, kterému byli vystaveni ve vodě v noci. Zároveň se u nich začala projevovat těžká deskvamace kůže, způsobená zejména slanou vodou. Někteří rovněž začali trpět halucinacemi. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Silné výbuchy a pach krve na místo postupně přilákaly až několik set žraloků. Ti se nejdříve soustředili především na mrtvé a zraněné, kteří kladli nejmenší odpor. Teprve potom začali útočit na zbytek přeživších. Protože většina námořníků nebyla ve člunu, ale celým tělem ve vodě, stali se pro žraloky snadným cílem a zejména v noci byli vydáni na milost a nemilost osudu. Ti, kdo přežili, později vzpomínali na zoufalé výkřiky svých kamarádů, které se ve dne i v noci ozývaly v okruhu několika kilometrů.

Odhaduje se, že za oběť útoku žraloků padlo asi 80 - 150 námořníků ze zhruba 890, kteří přežili potopení lodi a ocitli se v oceánu. Nejvíce obětí měl pak na svědomí žralok dlouhoploutvý, pro kterého je typické shlukování se do hejn s ostatními žraloky v případě, že se v okolí objeví větší zdroj potravy. Známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau ostatně právě tento druh považoval za vůbec nejnebezpečnějšího ze všech žraloků a obecně se má za to, že právě žralok dlouhoploutvý má celosvětově na svědomí nejvíce lidských životů, přestože mnohé z jeho obětí nefigurují v žádných statistikách.

Americké námořnictvo nemělo tušení o potopení lodi Indianapolis až do 2. srpna 1945, kdy v 10:25 místního času během rutinního letu zahlédl skupinu trosečníků poručík Wilbur Gwinn. Následně byly na místo svolány veškeré lodě a letadla, které se nacházely poblíž a které mohly být použity pro záchrannou operaci. Jako první byl na místě hlídkový letoun PBY-5A Catalina, pilotovaný poručíkem Robertem Adrianem Marksem.

Marks na místo okamžitě shodil několik záchranných člunů. Když však viděl, že na námořníky útočí žraloci, neváhal a v rozporu s předpisy, které zakazovaly přistání na otevřeném moři, i přes několikametrové vlny s letadlem přistál, naložil všechny, kteří se do malého letounu vešli a další přivázal ke křídlu pomocí šňůry z padáku. Celkem tak zachránil 56 námořníků. Jeho čin mu vynesl Medaili za hrdinství, kterou mu na klopu připnul sám pětihvězdičkový admirál Chester Nimitz, nejvyšší velitel amerického vojenského námořnictva.

Z 890 námořníků, kteří přežili potopení lodi, se podařilo zachránit pouhých 316. Ostatní zemřeli v důsledku hladu, žízně, vyčerpání, podchlazení a útoku žraloků. K dnešnímu dni pak žije už pouze jeden jediný. Není přitom bez zajímavosti, že americká veřejnost se o potopení lodi Indianapolis dozvěděla teprve 15. srpna 1945, tedy více než týden po svržení atomové bomby na Hirošimu a ve stejný den, kdy Japonsko oznámilo kapitulaci.