Odpustit lidem všechny exekuce by bylo pro stát tím nejvýhodnějším řešením

Exekuce jsou však v České republice více než jen problém. Jsou problémem, který se po dlouhá léta nedaří nijak řešit. Osobní bankrot, mírnější podmínky oddlužení či akce jako Milostivé léto, to všechno jsou nepochybně dobré nápady. Bohužel ale s nulovým efektem. Co kdyby se tedy stát vydal radikálnější cestou a všechny exekuce dlužníkům odpustil? Tento na první pohled poněkud šílený nápad má však své ekonomické ratio.

Exekutorská komora České republiky eviduje k 1.4. 2024 celkem 3.966.125 exekucí. Ke konci roku 2022 to bylo 4.029.280 exekucí, takže i přes všechny legislativní změny, které měly za cíl pomoci dlužníkům, se jedná o vcelku zanedbatelný pokles. Ony 4 miliony exekucí jsou navíc vedeny na 639.579 lidí, což je obrovský počet ekonomicky aktivních lidí. Fakt, že legislativní změny ani Milostivé léto nikam nevedly, pak dokazuje číslo 460.573 nových exekucí za rok 2023, což je oproti roku předchozímu nárůst zhruba o 15.000.

Zejména v posledních letech vynaložil stát nemalé usilí a vytvořil podmínky, které měly dlužníky motivovat, aby svoji situaci řešili. Místo očekávaného poklesu počtu exekucí však číslo naopak narůstá. Většina fyzických osob má navíc exekuce vícečetné a nemalý počet lidí (123.426) jich má dokonce více než deset. Nejhorší situace je v regionech s dlouhodobě nejvyšší nezaměstnaností, s čímž jde často ruku v ruce i nižší míra finanční gramotnosti.

Odborníci se shodují v tom, že většina lidí s mnohačetnými exekucemi nebude za současné situace nikdy schopna své dluhy splatit. Téměř ve všech těchto případech však platí, že většinu celkové dlužné částky, která je exekučně vymáhána, tvoří sankční poplatky, úroky z prodlení a odměny exekutora. Původní dlužná částka je často násobně nižší.

Přestože je pravda, že dluhy se mají platit, stejně tak je pravda, že na českém trhu dlouho působily společnosti, které se přímo zaměřovaly na sociálně nejzranitelnější skupiny obyvatel (důchodce, matky samoživitelky…), kterým půjčovaly nejen za obrovský úrok, ale i za cenu astronomických sankcí v případě nesplácení. Protože lichva byla z našeho právního řádu v 90. letech vyňata, úroky či sankce ve výši desítek či dokonce stovek procent nebyly výjimkou a cílem těchto společností bylo často vydělávat čistě na ničím a nikým neregulovaných sankcích.

I z důvodů, které byly uvedeny výše, se stát v posledních letech snažil dlužníky různě motivovat. Přestože možnosti, které jim dal, v sobě motivační efekt obsahují, systém, ve kterém jsou realizovány, naopak dlužníky odrazuje. Základní nezabavitelná částka dlužníka v tomto roce klesla z 13.638 Kč na 12.705 Kč, což je o více než 6.000 Kč méně než je výše minimální mzdy pro rok 2024 (18.900 Kč). Mladému bezdětnému muži, který navíc splácí tzv. přednostní pohledávky (např. dluh na zdravotním pojištění) tak z čisté mzdy 30.000 Kč po uplatnění srážek zbyde 18.471 Kč, což je pro většinu lidí důvod, proč raději budou pracovat načerno.

Na první pohled skvělým nápadem byl projekt Milostivé léto. V roce 2022 dostali dlužníci možnost zbavit se dluhů jednorázovým uhrazením původní jistiny. Penále, úroky a další poplatky jim byly odpuštěny. Milostivé léto se však týkalo pouze dluhů vůči státu. Téměř žádné soukromé subjekty (přestože měly tu možnost) se k němu nepřipojily. Dalším důvodem, proč Milostivé léto nebylo úspěšné, byl fakt, že většina lidí, kteří žíjí dlouhodobě v exekuci, neměla na to, aby jednorázově zaplatila celý původní dluh. Pro většinu těchto lidí by to znamenalo znovu se zadlužit, což jistě nebylo cílem tohoto jinak dobře myšleného projektu.

Populární (byť pro mnohé kontroverzní) ekonom Radovan Vávra, v jednom ze svých rozhovorů zmínil myšlenku tzv. státního oddlužení. Současný systém podle něj nemá řešení a náklady, které by stát vynaložil na toto státní oddlužení, by se mu v konečném důsledku vrátily a vyplatily. To ostatně potvrzují i data. Sociolog Daniel Prokop, který se problémem exekucí zabývá, poukazuje na to, že lidé v exekuci, kteří pracují načerno, každý rok připraví stát na daních a sociálním pojištění o 5 až 12 miliard korun. Odhady některých ekonomů jdou pak ještě výše.

Státním oddlužením by tak stát nejen získal nemalé prostředky, o které desítky let přicházel, ale zároveň by do ekonomiky vrátil statisíce ekonomicky aktivních lidí, kteří by se tam jinak v dohledné době určitě nevrátili. V neposlední řadě by pak tento krok radikálně omezil šedou ekonomiku, ze které by rázem vystoupily statisíce lidí. Ekonom Vávra přitom není zdaleka sám, kdo si myslí, že stát k tomuto kroku bude muset dříve či později přistoupit.

I současná právní úprava totiž svým způsobem pomalu směřuje k tomu, aby se dlužníci měli možnost většiny svých dluhů zbavit. Již dnes je možné zastavovat tzv. bagatelní exekuce (exekuce s jistinou do 1.500 Kč), stejně jako exekuce bezvýsledné, ve kterých v posledních 6 letech nebylo nic vymoženo. Desetitisíce vedených exekucí navíc obsahují neplatnou rozhodčí doložku. Soudy mají povinnost tyto exekuce zastavovat automaticky, kapacitně na to ale nestačí, takže tyto exekuce jsou dále platné, dokud je nenapadne dlužník.

Z čistě etického hlediska nikdo nepochybuje o tom, že dluhy se mají platit. Na druhou stranu je však spoluviníkem současné situace sám stát, který po mnoho let dovolil pochybným nebankovním společnostem vymáhat úroky a sankce, které často nekolikanásobně převyšovaly původní dlužnou částku. Myšlenka odpuštění všech exekucí je sice kontroverzní, v současné situaci ale má své opodstatnění. Ani titulek tohoto článku konec konců neříká, že jde o řešení nejlepší, pouze o řešení ekonomicky nejvýhodnější.