Oko za oko a zub za zub? Pro a proti trestu smrti

Trest smrti byl jako nejvyšší možný trest praktikován napříč kulturami po celá tisíciletí. Přestože v České republice (respektive v Československu) byl zrušen v roce 1990, na světě je stále více než 50 zemí, které ho dosud používají. Jedná se přitom jak o země nedemokratické, tak i (viděno tedy alespoň naší optikou) ty demokratické. Je tedy možné považovat nejvyšší trest za přežitek, nebo má i v současné době stále své nezastupitelné místo?

Ve starověkém Řecku byl trest smrti ukládán za širokou škálu zločinů. V době, kdy zde platil tzv. Drakónův zákoník, se smrtí trestala nejen vražda, ale třeba i krádež nebo žhářství. Podobně tomu bylo i ve starověkém Římě. Příchod křesťanství pak znamenal, že trest smrti byl kodifikován přímo v Bibli („Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“). Zatímco podle Starého zákona lze trest smrti kromě vraždy uložit i za únos, cizoložství, homosexualitu či falešné proroctví, Nový zákon se k trestu smrti staví odmítavě a klade důraz spíše na odpuštění.

Podobně jako v Bibli je v muslimských zemích trest smrti zakotven v Koránu, jakož i v islámském právu šaría. Obecně se dá říci, že hrdelní trest měl své nezastupitelné místo ve všech rozvinutých kulturách během celého středověku až do 19. či 20. století. Jedním z důvodů byl i fakt, že propracovaný a funkční vězeňský systém neexistoval prakticky nikde na světě až do 19. století, takže orgány, které v různých zemích měly tu moc rozhodovat o vině a trestu, často ani neměly alternativu, pokud šlo o to, co si s odsouzeným počít. Trest smrti byl tedy často i nejjednodušším způsobem, jak potrestat viníka a zároveň se zbavit problému, kam ho umístit.

Zatímco historie či formy trestu smrti by vydaly na samostatný článek, smyslem tohoto pojednání je spíše nástin současné situace. Během celého 20. století lze obecně pozorovat výrazný trend směrem ke zrušení trestu smrti. První evropskou zemí, kde byl trest smrti zrušen, se v roce 1865 stalo San Marino. Začátkem 20. století následovalo Norsko, Švédsko, Dánsko a Itálie a tento trend s výjimkami pokračoval až do 90. let, kdy trest smrti zrušily všechny státy bývalého východního bloku. Právě v 90. letech navíc Evropská unie do svých stanov zakotvila podmínku, která výslovně říká, že trest smrti nesmí být součástí právního řádu členských zemí. Jedinou evropskou zemí, ve které trest smrti stále existuje, je Bělorusko.

Poněkud zajímavější (a zároveň složitější) je současná situace ve Spojených státech, kde je nyní trest smrti stále uzákoněn ve 27 státech. Ve většině z nich jsou však exekuce buď dočasně pozastaveny nebo nevykonávány vůbec. Přestože v celách smrti je v USA zhruba 2.500 odsouzených, doba mezi odsouzením a vykonáním rozsudku se neustále protahuje a někteří vězni tak čekají na popravu přes 30 let. Trest smrti má stále velice silnou podporu mezi republikány (80 %), zatímco u demokratů je podpora tohoto institutu o poznání nižší (50 %).

Nejčastějším argumentem příznivců trestu smrti je názor, že smrt za smrt je (např. za trestný čin vraždy) jedinou adekvátní a spravedlivou odplatou. Hrdelní trest navíc spolehlivě zabraňuje recidivě, působí jako odstrašující prostředek a vyplatí se i finančně, protože náklady spojené s popravou jsou výrazně nižší než náklady spojené s doživotním vězněním zločinců. V neposlední řadě se pak (alespoň v ČR) často zmiňuje podpora trestu smrti ze strany veřejnosti. V roce 2013 bylo ČR pro jeho existenci 62 % občanů, v roce 2019 pak 50 % pro nebo spíše pro, zatímco 41 % proti nebo spíše proti.

Jelikož je trest smrti nevratný, nese s sebou určité riziko justičního omylu. Někteří odpůrci rovněž uvádějí, že zabití odsouzeného není trestem v pravém slova smyslu. Poukazují přitom na to, že trest (například pro vraha) by měl spíše spočívat v jeho izolaci a nápravě. Zpochybňován pak bývá i odstrašující účinek, který by měl trest smrti mít. Neprokázalo se totiž, že by v zemích, kde je uplatňován, klesl počet vražd či jiných závažných trestných činů. Zejména ve Spojených státech je rovněž napadán argument, že se jedná o výrazně levnější variantu, než je doživotní vězení, protože (jak bylo uvedeno) odsouzení v USA čekají v cele smrti i 30 let. Součet nákladů s tím spojených je tak často srovnatelný s náklady na doživotní žalář.

Trest smrti je i v dnešní době složitou společenskou otázkou. Přestože v posledních desetiletích na většině míst světa sílí hlasy, které volají po jeho zrušení, nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se tak mělo plošně stát. Kromě zemí nedemokratických (Severní Korea, Irán…) ho stále používají i země velmi vyspělé a demokratické (USA, Japonsko…), takže není možné říci, že by šlo o institut typický pouze pro diktátorské či autokratické režimy.

Je otázkou, zda zejména evropské země, které trest smrti postupně zrušily, zároveň nezamířily k opačnému extrému, pokud jde o tresty odnětí svobody. Příkladem může být Anders Breivik, který v roce 2011 zabil celkem 77 lidí, za což byl následně odsouzen k 21 letům vězení. Nad přiměřeností takového trestu samozřejmě visí otazník, zvláště když uvážíme, že podmínky, ve kterých byl Breivik vězněn, připomínaly spíše horší hotel než vězení pro masového vraha. Není to ovšem pouze Norsko, ale i ostatní země EU, ve kterých jsou tresty za násilné trestné činy často až směšně nízké. Dokud tomu tak bude, těžko se můžeme divit hlasům volajícím po obnovení trestu smrti.