Piešťany 1987 aneb největší hokejová rvačka v historii

Brendan Shanahan, Theo Fleury či Sergej Fjodorov partřili ve své době k největším hvězdám světového hokeje. Přestože hráli na nejslavnějších stadionech, stejně jako Madison Square Garden si všichni tři dodnes velmi dobře pamatují Zimný štadión Piešťany, malou hokejovou halu s kapacitou 3.500 diváků. Právě zde se totiž nejen tyto vycházející hvězdy světového hokeje v roce 1987 zapsaly do historie tohoto sportu. Bohužel spíše v negativním slova smyslu.

Z vyprávění pamětníků mohu potvrdit, že Mistrovství světa juniorů 1987 si téměř všichni pamatují pouze díky oné neuvěřitelné rvačce mezi hráči Kanady a SSSR. Než se k ní tedy dostaneme, pojďme si v krátkosti připomenout i sportovní stránku celé akce, na kterou se tak trochu zapomnělo. Obrovská rivalita mezi Kanadou a Sovětským svazem se začala psát ihned poté, co sovětští hokejisté v roce 1954 (při své první účasti na tomto šampionátu) ovládli mistrovství světa. Mezi lety 1963 a 1983 pak získali 17 titulů mistrů světa z 20 možných a Kanada náhle viděla, že má problém.

Mistrovství světa juniorů se poprvé oficiálně konalo v roce 1977 a zatímco v posledních 20 letech v něm má navrch Kanada, mezi rokem 1977 a turnajem v Piešťanech na tom byl lépe Sovětský svaz, který vyhrál celkem 5 titulů, zatímco Kanada pouze 2. Mistrovství světa v Piešťanech tak pro Kanadu mělo být další příležitostí, jak ztrátu na svého největšího rivala alespoň trochu stáhnout. A nutno dodat, že z kanadského pohledu šlo ze začátku všechno poměrně dobře.

Turnaje v Piešťanech se zúčastnilo 8 týmů (Kanada, SSSR, USA, ČSSR, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Polsko) a hrálo se systémem každý z každým. Kanada měla již před inkriminovaným zápasem se Sovětským svazem jistou medaili. Vítězství o 5 gólů by znamenalo zlato, jakákoli jiná výhra stříbro. Naproti tomu SSSR na turnaji zaznamenal hned 3 prohry a nemohl tak již pomýšlet na zlato, ani na žádnou jinou medaili. Organizátoři turnaje však nechali střetnutí mezi Kanadou a SSSR na úplný konec turnaje, protože se počítalo, že půjde o zlatý hřeb celého mistrovství, což se i splnilo. Tedy svým způsobem.

Utkání řídil poměrně nezkušený norský rozhodčí Hans Rønning. Kanaďané protestovali proti jeho nominaci už před samotným zápasem, protože měli pocit, že je poškodil již v utkání se Spojenými státy. A svoji nekompetentnost Rønning prokázal i na samém začátku duelu Kanada - SSSR, kdy ponechal bez trestu několik velmi tvrdých zákroků holí na obou stranách, čímž nastavil velmi benevolentní metr. Po několika zákrocích za hranou pravidel pak přilil olej do ohně Theoren Fleury, který v 5. minutě vstřelil první kanadský gól. Na jeho oslavu se sklouzl po ledě, hokejku chytil jako samopal a předstíral, že střílí po sovětské střídačce.

Kanada vedla po první třetině, 3:1, ve druhé pak 4:2. Poté došlo ke srážce mezi sovětským hráčem Šesterikovem a Kanaďanem Sanipassem. Krátce nato sekl sovětský útočník Kostičkin Fleuryho, což se nejdříve obešlo bez pozornosti rozhodčího, další potyčka se však rozhořela poté, co Sanipass toto seknutí svého spoluhráče u Nora Rønninga reklamoval. Jak je patrné ze záznamu utkání, během několika sekund se začali prát všichni hráči, kteří byli tou dobou na ledě, a na pomoc jim záhy přijeli i jejich spoluhráči ze střídačky.

Na ledě se tak vmžiku pralo přes 20 hráčů. Rozhodčí proti takové přesile neměli šanci a po chvíli raději na pokyn organizátorů opustili led. V této bezradné situaci se pořadatelé rozhodli zhasnout v hale světla, ani to ale nepomohlo a hráči se mezi sebou prali ještě dlouhé minuty i potmě. Diváci začali hlasitě pískat a skandovat: „My chceme hokej!“, ale Kanaďané jim nerozuměli a Sověti jejich přání nedbali. Když celá šárvátka asi po 20 minutách ustala, představitelé IIHF okamžitě nařídili zápas ukončit.

Pod vedením prezidenta IIHF se přímo v hale konala mimořádná schůze, na které se rokovalo o tom, jak celou věc vyřešit. Nakonec se jasná většina (8:1) vyslovila pro vyloučení obou týmů z turnaje. Nikoho přitom asi nepřekvapí, že Sověti z vyvolání celého konfliktu obviňovali hráče Kanady a Kanada zase SSSR. Toto patriotické vidění celé věci přitom na obou stranách přetrvává i dnes, téměř po 40 letech, kdy ruští i kanadští hokejoví experti a komentátoři stále jednoznačně viní druhou stranu. Dokládá to ostatně i kniha kanadského novináře Gare Joyce z roku 2006 s příznačným názvem When The Lights Went Out.

Z čistě sportovního hlediska je jasné, že vyloučení obou týmů z turnaje poškodilo více Kanadu, která měla tou dobou už jistou medaili, dokonce mohla pomýšlet i na zlato, zatímco SSSR už byl mimo boje o medailová umístění. Zároveň je třeba přiznat, že na největší rvačce hokejové historie vydělalo Finsko, Švédsko a ČSSR. Finsko se totiž po diskvalifikaci Kanady a SSSR posunulo ze 3. na 1. místo, Švédsko, které bylo na 5. místě, získalo bronz a naši hokejisté si místo bramborové medaile nakonec odvezli medaili stříbrnou.