Případ Babice aneb když komunisté neváhali oběsit i ochrnutého

Večer 2. července 1951 měli funkcionáři MNV v babické škole poradu. Kolem půl jedenácté večer do budovy náhle vtrhli dva maskovaní útočníci a 3 ze 4 přítomných (předsedu, místopředsedu a pokladníka MNV) zastřelili. Čtvrtého funkcionáře, Františka Bláhu, postřelili. Po činu se pachatelé ukryli v poli u Bolíkovic. Odtud název 10. epizody seriálu 30 případů majora Zemana („Vrah se skrývá v poli“), která se touto událostí zabývá. Přesné pozadí celého případu, který se stal nakonec tragédií pro stovky lidí, však dodnes není zcela jasné.

Na obec Babice, ve které se celá událost odehrála, zaměřil tehdejší režim svou pozornost již dlouhé měsíce před událostmi roku 1951. Obyvatelstvo této vesnice na Třebíčsku tvořili především sedláci, kteří vesměs odmítali kolektivizaci. Krom toho se navíc jednalo o region značně religiózní. Ve volbách v roce 1946, které jinak na celé čáře vyhrála KSČ, ostatně nejen v Babicích, ale i v okolních obcích většinou zvítězili lidovci. Už to byly dva dostatečně silné důvody, proč se Babice ocitly v hledáčku StB již krátce po únoru 1948.

Samotný babický příběh se pak začíná psát v únorových dnech roku 1951, kdy Ladislav Malý, hlavní aktér a dodnes tajemná postava celého případu, navštívil svého bývalého spolužáka pátera Jana Bulu. Malý Bulovi nejdříve řekl, že slouží u SNB v Břeclavi, hned druhý den však svůj příběh změnil a tvrdil, že by vycvičen jako tajný agent ve Vídni a že má za cíl osvobodit a bezpečně do zahraničí převést pražského arcibiskupa Josefa Berana. Později svůj příběh změnil potřetí, když Bulovi tvrdil, že Berana se svými společníky ve skutečnosti již unesl, chystá se ho převést přes hranice, ale arcibiskup by se prý právě Bulovi před odchodem rád vyzpovídal.

Pátera Bulu před Malým posléze varoval farář z Jaroměřic nad Rokytnou Jan Podveský. Když Bula Malému koncem dubna 1951 definitivně odmítnul pomoci, Malý to se stejnou historkou zkusil na faráře v Babicích Václava Drbolu. Ani zde sice nepochodil, tou dobou se však již dostal do styku s několika sedláky z Babic a okolí, zejména s Antonínem Plichtou starším a Antonínem Mityskou. Plichta i Mityska se již dříve podíleli na několika sabotážích i jiných menších protirežimních akcích.

Otázka, zda byl Ladislav Malý skutečně západním agentem nebo zda ho do případu nastrčila sama StB, nebyla dodnes spolehlivě zodpovězena. Je však vysoce pravděpodobné, že osudného červencového večera v babické škole střílel skutečně on spolu s Ladislavem Mityskou, zatímco bratři Antonín a Stanislav Plichtovi hlídali venku. Místo útěku za hranice pak všichni čtyři odešli do Cidliny a nakonec se ukryli v žitném poli u Bolíkovic (pouhé 2 kilometry od místa činu), kde je hned následující den objevilo letadlo SNB.

Následovala divoká přestřelka, při které podle některých tvrzení Ladislav Malý začal překvapivě střílet na svoje spolubojovníky. Tato verze však dodnes nebyla spolehlivě potvrzena. Faktem zůstává, že zastřeleni byli Ladislav Malý a Antonín Plichta mladší. Antonín Mityska, druhý střelec z babické školy, utrpěl pouze lehká zranění, zatímco 19letý Stanislav Plichta byl raněn těžce střelou, která mu vážně poškodila páteř, v důsledku čehož trvale ochrnul.

Záhady ohledně Ladislava Malého, o jehož skutečné roli v babickém případu se dodnes vedou spekulace, přitom neustaly ani po jeho smrti. Spíše naopak. Postarala se o to zejména Ludmila Vondráčková, dcera Antonína Plichty staršího, která po revoluci v roce 1989 tvrdila, že v roce 1954 (tj. 3 roky po jeho údajné smrti) viděla Ladislava Malého u benzinové pumpy v Litoměřicích. V momentě, kdy ji Malý uviděl, prý okamžitě zmizel. Toto svědectví však dnes není považováno za příliš spolehlivé a pravděpodobnější se zdá být verze, podle které Malý skutečně zahynul při přestřelce v poli u Bolíkovic.

Komunistická justice si v následném procesu připsala hned několik smutných prvenství. Jedním z nich byla rychlost, s jakou dokázala případ vyšetřit, zorganizovat soudní proces a vynést a vykonat rozsudky. Soud se totiž rozběhl již pouhých 10 dní po činu, trval necelé 2 dny a vynesl 7 trestů smrti, které byly vykonány do 14 dnů po vynesení rozsudku. Přestože verdikt vynesl soud, o vině a trestu se ve skutečnosti rozhodovalo 10. července 1951 na ÚV KSČ. Čtveřice Gottwald, Zápotocký, Slánský a Široký tehdy posvětila 7 rozsudků smrti z 8 navrhovaných. Páter Bula, kterému byl rovněž navrhován nejvyšší trest, byl odsouzen k smrti až v procesu následném, který se konal o pár měsíců později.

Komunisté však střelbu v babické škole neváhali využít k tomu, aby si vyřídili účty jak s církví, tak se vzpurnými sedláky z tohoto regionu. Rok po procesu s Miladou Horákovou a rok před procesem s Rudolfem Slánským tak ze střelby v babické škole dokázali vyrobit další monstrproces, ve kterém bylo nakonec odsouzeno 107 osob. 11 z nich k trestu smrti a většina ostatních k dlouholetým trestům vězení. Mezi popravenými byli i 3 duchovní (Jan Bula, Václav Drbola, František Pařil), kteří (stejně jako většina ostatních odsouzených) neměli se střelbou v babické škole nic společného.

Ještě jedno smutné prvenství si pak komunisté připsali popravou Stanislava Plichty, který spolu se svým bratrem během střelby ve škole hlídal venku. Jak již bylo uvedeno, tehdy 19letý Plichta při následné přestřelce v poli utrpěl vážné zranění páteře, v jehož důsledku ochrnul na spodní polovinu těla. I přesto byl odsouzen k trestu smrti, k šibenici donesen na nosítkách a popraven. Jeho poslední slova zněla: „Nedá se to ještě nějak zařídit? Věšejí žebráka! Žebráka věšejí, maminko! Věšejí mrzáka!“