Temná stránka Lyndona Johnsona. Nechal Kennedyho zabít jeho víceprezident?

V dějinách lidstva není událost, o které by existovalo více konspiračních teorií než o atentátu na J. F. Kennedyho, ke kterému došlo 22. listopadu 1963. O tom, co se onoho osudného dne v Dallasu stalo, či nestalo bylo k dnešnímu datu napsáno více než 2000 knih. Pouze 29 % dospělých Američanů v roce 2023 uvedlo, že věří oficiální verzi, tj. že vrah prezidenta, Lee Harvey Oswald, jednal sám a na vlastní pěst, zatímco více než 65 % je přesvědčeno o tom, že musel být součástí rozsáhlejšího spiknutí. Pětina obyvatel USA se pak domnívá, že hlavou tohoto spiknutí byl Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson, přičemž důvodů k takovému závěru existuje více než dost.

Jako prezident se Lyndon Johnson z dnešního pohledu zasadil o několik velmi důležitých a nepochybně pozitivních věcí. Jeho Civil Rights Act z roku 1964 učinil přítrž do té doby všudypřítomné rasové segregaci, díky programům Medicare a Medicaid, které byly součástí Johnsonovy „války s chudobou“, získaly miliony nízkopříjmových občanů přístup k důstojné zdravotní péči a k podobné a velmi výrazné změně k lepšímu došlo i na poli vzdělání, které bylo do té doby dostupné pouze privilegované vrstvě bílých a bohatých Američanů.

Ve stínu všech těchto převratných a pozitivních počinů se však za Lyndonem Johnsonem táhla dlouhá řada obvinění z nějrůznějších zločinů, a to již od momentu, kdy vstoupil do vrcholné politky. V roce 1948 se Johnson ucházel o křeslo v americkém Senátu. Byl úspěšný, volby však byly zfalšované, protože Johnson zvítězil o pouhých 87 hlasů z 988.295 a jak se později ukázalo, v okrsku Jim Wells County bylo do volební urny dodatečně přidáno 200 hlasů pro kandidáta Johnsona, přičemž všechny tyto lístky byly vyplněny stejným perem, stejným člověkem a obsahovaly jména lidí, z nichž mnozí potvrdili, že ten den vůbec nevolili.

V roce 1964 vydal J. Evetts Haley knihu s názvem A Texan Looks at Lyndon, ve které autor vykresluje nejrůznější zločiny, kterých se měl Johnson dopusit, od korupce epických rozměrů až po vraždy nepohodlných svědků. V roce 1968 pak vyšla kniha The Dark Side of Lyndon Baines Johnson, ve které Joachim Joesten zřejmě jako první z mnoha obviňuje Johnsona z přímého podílu na vraždě prezidenta Kennedyho. Historiků a badatelů, kteří dospěli ke stejnému názoru, však bylo mnohem více, např. Jim Marrs, Ralph D. Thomas, J. Gary Shaw, Walt Brown, Barr McClellan, Phillip F. Nelson a mnozí jiní. Obvinění se kupila a přicházela ze všech stran.

Nebylo a není žádným tajemstvím, že mezi Kennedym a Johnsonem panovala velká nevraživost. Když Kennedy před volbami v roce 1960 Johnsonovi nabídnul, aby se stal víceprezidentem, mnoho zasvěcených bylo překvapeno Kennedyho nabídkou stejně jako tím, že ji Johnson přijal. Šlo však o sňatek z rozumu. Kennedy potřeboval získat podporu ve vlivném Texasu, ze kterého Johnson pocházel, stejně jako v dalších jižních státech. I samotný Johnson si byl ostatně vědom, že v Kennedyho týmu není díky prezidentově přízni ani svým schopnostem, ale čistě z taktických důvodů. Poté, co v prezidentských volbách Kennedy uspěl, věděl, že s Johnsonem pro svoji případnou kandidaturu v roce 1964 už počítat nebude.

Tuto domněnku ostatně potvrdila i Kennedyho osobní sekretářka Evelyn Lincoln, která ve své knize Kennedy and Johnson uvádí, že ji Kennedy 3 dny před svou smrtí potvrdil, že za Johnsona si už pro svůj další případný mandát hledá náhradu: „Ještě nevím, kdo to bude, ale nebude to Lyndon,“ nechal se prezident údajně slyšet. Právě strach z toho, že přijde o funkci víceprezidenta, což by zároveň mohlo znamenat, že se na povrch dostanou korupční i jiné skandály, do kterých byl zapojen, měl být hlavním motivem, proč se Johnson chtěl Kennedyho zbavit.

Madeleine Brown, Johnsonova dlouholetá milenka, až do své smrti tvrdila, že pouhý den před atentátem na Kennedyho se v dallaském sídle ropného magnáta Clinta Murchisona sešli šéf FBI J. Edgar Hoover, Richard Nixon, Goerge Brown, R. L. Thorton, H. L. Hunt a Lyndon Johnson. Poslední jmenovaný ji bezprostředně po schůzce měl říct: „Po zítřejším dni mě ti zatracení Kennedyové už nikdy neponíží. To není hrozba, to je slib.“ Na Silvestra roku 1963 ji pak Johnson údajně řekl, že smrt prezidenta zosnovali ropní magnáti z Texasu ve spolupráci s rozvědkou a že on sám se celou akci nesnažil překazit, protože Kennedyho nenáviděl a sám chtěl být prezidentem.

V 6. patře knižního skladu, ze kterého se na Kennedyho střílelo, se krom otisků Lee Harvey Oswalda, jenž je většinou zdrojů uváděn jako Kennedyho vrah, našel ještě jeden otisk, který se nepodařilo identifikovat. Nathan Darby, certifikovaný expert v oboru, tento otisk později přiřadil k Malcolmu Wallacovi. Wallace byl v roce 1951 uznán vinným z vraždy 1. stupně. Místo trestu smrti, který toho roku v Texasu dostali všichni odsouzení za stejný zločin, byl však Wallace po intervenci John Cofera, osobního právníka L. Johnsona, odsouzen pouze k pětileté podmínce. Tímto si Johnson Wallace zavázal a Wallace měl pro něj od té doby provést spoustu černé práce včetně několika vražd.

Barr McClellan ve své knize Blood, Money & Power tvrdí, že právě Malcolm Wallace byl tím, kdo ze 6. patra zastřelil prezidenta Kennedyho. K totožnému závěru dospěl ve své knize The Man Who Killed Kennedy: The Case Against LBJ i Roger Stone, někdejší kontroverzní poradce Donalda Trumpa. Stone má dokonce za to, že Lyndon Johnson měl kromě smrti prezidenta Kennedyho na svědomí ještě nejméně 6 dalších vražd. Více světla by do celého problému mohlo přinést tolik očekávané zveřejnění všech utajovaných dokumentů týkajících se atentátu na J. F. Kennedyho. Všechny tyto dokumenty však i přes sliby Donalda Trumpa dosud zveřejněny nebyly.