Zabila je lavina. Konec spekulací o Ďatlovově výpravě

Na přelomu ledna a února 1959 přišlo během expedice ve Sverdlovské oblasti na Uralu o život všech jejích 9 členů. Okolnosti, za kterých se tak stalo, jsou však dodnes obestřeny záhadou a přes oficiální i neoficiální vyšetřovací verze se celou událost nepodařilo přesvědčivě vysvětlit. Mezi možnými a často skloňovanými příčinami přitom nechybí paranormální jevy, KGB, tajné testy jaderných zbraní či dokonce Sněžný muž.

Celá výprava se původně skládala z 10 členů (8 mužů a 2 žen), z nichž 9 tou dobou studovalo na Uralském polytechnickém institutu. Desátý člen, Jurij Judin, se od skupiny po 3 dnech ze zdravotních důvodů oddělil, čímž si zachránil život. Třiadvacetiletý Igor Ďatlov, který výpravu vedl, byl podobně jako jeho kolegové sice velmi mladý, ale velmi inteligentní a zkušený horal. Cílem expedice byl vrchol hory Otorten ve Sverdlovské oblasti a jako počátek výpravy lze označit 25. leden 1959, kdy celá skupina přijela vlakem do města Ivděl. Odtud pak na korbě nákladního auta přejeli do osady Vižaj, která je nejbližším obydleným místem v okolí hory Otorten.

Skupina si od začátku expedice vedla deník, který se zachoval, takže máme informace o tom, kudy zhruba vedly jejich kroky. Kromě deníku pak členové výpravy po celou dobu pořizovali fotografie, které se rovněž dochovaly. Z fotografií a deníkových záznamů víme, že 31. ledna se všichni dostali k hranici horské oblasti, kde založili základní tábor. Zde rovněž nechali část svých zásob a vybavení, které si plánovali vyzvednout na zpáteční cestě.

Následujícího dne (1. února) se pak skupina vydala směrem k hoře Otorten. Vinou sněhové vánice a ledové mlhy však ztratili orientaci a místo na Otorten začali stoupat na Cholat Sjachyl, sousední vrchol, jehož název v jazyce místního kmene Mansijců znamená „Mrtvá hora.“ Svoji chybu si uvědomili a utábořili se v průsmyku, který tehdy ještě neměl jméno, ale dnes se nazývá Ďatlovův průsmyk. Z deníku, který si výprava vedla, vyplývá, že zde chtěli přečkat špatné počasí. Tímto zápisem však bohužel deník končí. O tom, co následovalo, se po desítky let vedou spekulace.

Ještě před začátkem výpravy se Igor Ďatlov dohodnul se sportovním klubem, jehož byl členem, že pošle telegram, jakmile se jeho skupina dostane zpět do osady Vižaj. Předpokládalo se, že by to nemělo být později než 12. února. Jurij Judin, který se od výpravy oddělil 28. ledna, nicméně uvedl, že mu Ďatlov řekl, že to možná bude o pár dní později, což byl důvod, proč nikoho zpočátku nenapadlo, že by skupina mohla být v nebezpečí, když do 12. února žádná zpráva nepřišla. Teprve o týden později byla na naléhání příbuzných vyslána první záchranná skupina, která se skládala z dobrovolníků, načež se do pátrání zapojila i armáda a policie.

26. února byl nalezen jejich stan. Byl rozříznutý a pokrytý sněhem. Byly v něm nalezeny osobní věci členů expedice, včetně jejich bot. V okolí stanu bylo objeveno 9 párů stop lidí, kteří byli buď bosí nebo měli na nohou pouze ponožky. Stopy vedly k nedalekému lesu, kde členové záchranné skupiny objevili malé ohniště a těla Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka. Oba byli bez bot a jejich těla byla částečně ohořelá. Odřeniny na jejich kůži a polámané větve velké borovice, pod kterou byli nalezeni, vedly k předpokladu, že se na ni snažili vyšplhat. O několik dní později byla nedaleko tohoto místa nalezena i těla Igora Ďatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina.

Pitva prvních pěti těl neodhalila nic neobvyklého a u všech bylo jako příčina smrti uvedeno podchlazení. Vše se ovšem změnilo nálezem zbývajících čtyř těl. Ta byla objevena pod dvoumetrovou vrstvou sněhu teprve za 2 měsíce. Thibeaux-Brignolles měl rozdrcenou lebku, zatímco Ludmila Dubininová a Semjon Zolotarjov měli zlomená žebra a rozsáhlá vnitřní zranění. Soudní patolog později uvedl, že oba museli být vystaveni extrémní síle, kterou nemohl vyvinout žádný člověk. Při bližším ohledání bylo navíc zjištěno, Zolotarjovovi chyběly oči, zatímco Dubininové chyběly oči, rty i jazyk.

Příčina neznámá

Přestože teploty se v noci, během které horalové zemřeli, pohybovaly kolem 30 stupňů pod bodem mrazu, všichni byli oděni jen velmi spoře, často pouze v ponožkách či úplně bosí. Někteří měli nohy ovázané roztrhaným oblečením, které patřilo jejich kamarádům, z čehož lze usuzovat, že ti, kdo přežili déle, použili oblečení svých tehdy již mrtvých přátel. Případ byl koncem 50. let oficiálně uzavřen s nepříliš uspokojivým tvrzením, že minimálně 3 oběti zemřely v důsledku obrovské přírodní síly, se kterou se nedokázaly popasovat.

Právě oficiální zpráva však obsahovala některá fakta, která jsou dodnes předmětem sporů, polemik, různých konspiračních teorií a nezodpovězených otázek. Zejména není jasné, co přimělo horaly opustit stan, navíc bez jakéhokoli adekvátního oblečení. Jejich stan, jak bylo zjištěno později, byl navíc rozříznut zevnitř. Původ ani podstata tajemné síly, která způsobila rozsáhlá zranění některých členů skupiny, rovněž nebyly nijak vysvětleny.

V roce 2019 bylo na nátlak příbuzných a veřejnosti vyšetřování smrti členů Ďatlovovy výpravy obnoveno. Andrej Kurjakov, vedoucí úřadu prokurátora pro Sverdlovskou oblast, uvedl, že existuje zhruba 75 teorií o tom, co mohlo smrt devíti mladých lidí způsobit. Krom jiného se zmiňovala lavina, vražda spáchaná vězni z nedalekého gulagu, zásah tajných služeb, testování jaderných zbraní v oblasti, zavraždění horalů místním kmenem Mansijců, ale i UFO nebo Sněžný muž. Vyšetřovatelé nicméně jasně uvedli, že se nebudou zabývat nesmysly ani konspiračními teoriemi. Nakonec dospěli k závěru, že skupinu ze stanu vyhnala lavina. K úmrtí v důsledku podchlazení pak došlo proto, že přeživší nebyli ve tmě a špatných viditelnostních podmínkách schopni najít stan.

Tento závěr však nebyl příbuznými obětí ani veřejností přijat. Zatímco lavina a následné podchlazení by vysvětlovaly úmrtí prvních pěti obětí, vyšetřovatelé nijak neobjasnili rozsáhlá zranění zbývajících členů výpravy. Ke stejnému závěru nicméně ve stejné době dospěli i švýcarští vědci, kteří nezávisle na ruské prokuratuře uvedli, že i zdánlivě malá lavina může způsobit rozsáhlá zranění, přesně jako tomu bylo v případě zbývajících členů skupiny. Johan Gaume, vedoucí týmu, který se studiem lavin zabýval, nicméně uznává, že ani tento závěr veřejnost zřejmě neuspokojí: „Lidé nechtějí, aby to byla lavina. To je příliš normální.“

Po 65 letech se tedy zdá, že případ Ďatlovovy výpravy je uzavřen jen pro ruskou prokuraturu. Veřejnost, ruská i světová, se s oficiálními výsledky vyšetřování neztotožnila, o čemž svědčí filmy i knihy, které o celé události vznikly a stále vznikají, stejně jako neustálý tlak na to, aby bylo vyšetřování celého případu ještě jednou otevřeno.