Záhadná smrt populárního Jana Masaryka: Vražda, nebo sebevražda?

Jen nemnoho českých a československých politiků se za svého života těšilo takové oblibě jako Jan Masaryk. Syn prvního československého prezidenta byl složitou osobností, ale na rozdíl od svého otce, ke kterému mnozí vzhlíželi s až téměř náboženskou úctou, působil mnohem více lidově, a to i ve svých veřejných vystoupeních. Byl to skvělý řečník, zábavný společník, měl velké charisma a snadno si získával popularitu napříč společenskými vrstvami.

Přestože po mnichovské zradě ještě koncem roku 1938 opustil Československo, zůstal během celé války mimořádně aktivní. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí exilové vlády v Londýně, ve svých přednáškách v Anglii i USA neúnavně hájil postavení Československa na mezinárodní scéně, zatímco lidem v okupované vlasti pravidelně dodával sebevědomí skrze české vysílání BBC. Několik desítek relací zvaných „Volá Londýn“, ve kterých Masaryk našim babičkám a dědům vléval krev do žil v časech nejtěžších, přispělo k tomu, že ho při jeho návratu do svobodné vlasti davy lidí oslavovaly jako hrdinu.

Zdálo se evidentní, že kredit, který si Masaryk vydobyl svojí aktivitou během války, bude chtít zúročit a v politice zůstane. Postupně navázal na svoji exilovou funkci a stal se ministrem zahraničí v obou vládách Zdeňka Fierlingera a poté překvapivě také v obou vládách Klementa Gottwalda. Zejména jeho angažmá v Gottwaldově komunistické vládě si mnozí z jeho přátel a přívrženců nedokázali vysvětlit.

Masaryk mohl po svém návratu do vlasti dobře pozorovat deziluzi způsobenou zradou našich západních spojenců v Mnichově a zpočátku přijal i to, že příklon k Sovětskému svazu je nevyhnutelný. Velkou ranou pro něj ovšem byl Stalinův nesouhlas s tím, aby se Československo účastnilo Marshallova plánu. O necelé 2 měsíce později (v září 1947) navíc propukla tzv. „krčmaňská aféra“, během které se Masaryk stal jedním ze 3 adresátů krabiček s výbušninami. Později se ukázalo, že za tímto neúspěšným pokusem o atentát stáli komunisté, ale ani tyto události Masaryka nepřiměly k tomu, aby z Gottwaldovy vlády odešel.

Nejen jeho kolegy z demokratických stran, ale i některé komunisty překvapilo, že se Masaryk 20. února 1948 nepřipojil k demisi nekomunistických ministrů a ve vládě zůstal. Pro komunisty byl Masaryk ideový protipól, jeden ze symbolů jimi tolik nenáviděné první republiky, a navíc syn prezidenta, který pro ně byl ztělesněním starých pořádků. Na druhou stranu ale Masaryk tím, že se nepřipojil k demisi demokratických ministrů, Gottwaldovu vládu de facto zlegitimizoval a i pro samotné komunisty bylo (alespoň ze začátku) výhodné mít tohoto mimořádně populárního politika na své straně.

Pokud se na celou věc podíváme z pohledu samotného Masaryka, tak o pohnutkách, které ho vedly k tomu, že komunisty podržel a ve vládě zůstal, můžeme pouze spekulovat. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí slib, že nikdy neopustí prezidenta Beneše, který dal Masaryk svému otci krátce před jeho smrtí v roce 1937. Právě tento motiv ve svých pamětech potvrzuje i Masarykova dlouholetá přítelkyně Marcia Davenportová. Krom toho si Masaryk poněkud naivně myslel, že mu dá jeho účast ve vládě alespoň malou možnost udržet komunisty v demokratických mantinelech.

Masarykovo tělo bylo nalezeno ráno 10. března 1948 pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Poslední, kdo viděl ministra živého (pokud nepočítáme případného vraha), byl jeho komorník Bohumil Příhoda, který mu kolem 20. hodiny přinesl večeři. Příhoda vypověděl, že mu Masaryk poděkoval, popřál dobrou noc a připomněl mu, že se uvidí ráno v půl deváté. Ani po 75 letech bohužel přesně nevíme, co se dělo v intervalu několika hodin, které následovaly po odchodu Bohumila Příhody a předcházely nálezu Masarykova těla příštího rána. Existují 3 možné verze: vražda, sebevražda a nešťastná náhoda.

Hned několik svědků vypovědělo, že oné noci slyšeli přijíždět i odjíždět automobily. Někteří dokonce uvedli, že v jednom z nich seděl Vladimír Clementis a sovětský diplomat Valerian Zorin, jehož jméno se v souvislosti s možnou vraždou Jana Masaryka objevovalo od samého začátku. Jiný argument svědčící pro vraždu s účastí sovětské NKVD spočívá v analýze cigaretových nedopalků, která potvrdila, že tyto nedopalky pocházely od 3 různých osob, přičemž jedny z cigaret byly prokazatelně vyrobeny v SSSR. Za Masarykovými nehty se navíc našly stopy omítky, z čehož lze usuzovat, že nechtěl spadnout ani skočit, ale za každou cenu se udržet zdi. Tomu by ostatně odpovídala i poloha dopadu těla (čelem ke zdi).

Pokud jde o možné pachatele, tak většinu jmen, která se v souvislosti s vraždou objevují, spojuje fakt, že se jedná buď přímo o agenty NKVD nebo o osoby patřící do represivních složek tehdejšího SSSR, popř. komunistického Československa. Jednou z těch hlavních je určitě major Augustin Schramm, agent NKVD, který měl být podle jedné verze velitelem komanda, které Jana Masaryka zavraždilo. Sám Schramm byl o 2 měsíce později zastřelen jiným agentem NKVD, protože zkrátka věděl příliš mnoho. Za jeho vraždu byl tehdy nespravedlivě odsouzen a následně popraven studentský vůdce Miroslav Choc. Podobně byl zlikvidován i člen policejní ochranky Václav Sedm, který Schrammovi údajně předal klíče od Masarykova bytu a kterého krátce na to přejelo auto.

Krom toho jsou tu však i pachatelé, kteří se „přiznali“. Bývalá plukovnice KGB Jelizaveta Paršinovová v roce 2001 v pořadu České televize uvedla, že generál NKVD M.I. Bělkin se jí v jejím bytě přiznal, že Jana Masaryka vyhodil z okna on a jeho kolega Bondarenko. Věrohodnost tohoto tvrzení se ovšem bohužel nepodařilo prokázat. Badatelka Václava Jandečková, která má zásluhu na tom, že byl případ úmrtí Jana Masaryka před pár lety znovu otevřen, naopak poukazuje na detailní výpověď Jana Bydžovského. Bydžovský, který tou dobou pracoval na Ministerstvu zahraničí, se v 50. letech k vraždě Jana Masaryka několikrát přiznal, ale své přiznání poté vždy odvolal a žádný spolehlivý důkaz jeho účasti na Masarykově vraždě bohužel neexistuje.

Jako hlavní argument pro sebevraždu bývá většinou uváděn Masarykův psychický stav. Masaryk trpěl už od mládí depresemi, které ještě více zesílily díky únorovému převratu a jeho roli v něm. Proti sebevraždě naopak mluví jeho naprosto normální chování večer před smrtí, absence dopisu na rozloučenou či prokázaný únik stolice, který značí strach, jež je u sebevrahů značně nestandardní. Psychiatr Cyril Höschl v dokumentu Krok do prázdna Jana Masaryka aneb dokonalý zločin mj. poukazuje na fakt, že sebevrah, tím spíše pak vrcholný politik, pro sebevraždu navíc většinou nezvolí jako oděv pyžamo.

Od roku 1948 proběhlo celkem 5 vyšetřování smrti Jana Masaryka. 2 ještě za minulého režimu (v roce 1948 a 1968) a 3 mezi léty 1993 a 2021. Výsledky těchto vyšetřování se různí. Poslední z nich, které skončilo v roce 2023 a mělo tedy k dispozici všechna předchozí data, dospělo k závěru, že nelze spolehlivě prokázat ani jednu ze 3 verzí (vražda, sebevražda, nešťastná náhoda). Ani díky moderním technologiím a kriminalistickým postupům tedy dnes nejsme pravdě o nic blíž. Spousta historiků se domnívá, že odpověď na tuto záhadu se skrývá v ruských archivech. Ty ovšem v této otázce už dlouhá léta spolehlivě mlčí.