Alois Rašín se zasloužil o stát

Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš jistě mají zásluhu o stát. Mají ji zákonem stvrzenu. V pořádku, tak je to správné. Domnívám se ale, že Alois Rašín přispěl ke vzniku a fungování republiky také a rozhodně ne malou měrou. Tím samozřejmě nechci říci, že bychom měli přijímat další zákon.

Také mi nevadí, že je v Česku v současnosti po Rašínovi pojmenováno pouze jedno nábřeží, jedna třída a osmnáct ulic. Kvalitu člověka nelze posuzovat počtem po něm pojmenovaných míst. Myslím si, že kdyby šetrný hospodář Rašín mohl nahlédnout do budoucnosti a viděl kolik úsilí a finančních prostředků jsme ve dvacátém století vynaložili na přejmenování ulic a náměstí, asi by se zhrozil. Možná by hned v roce 1918 navrhl, aby nové ulice nesly jména raději jen po květinách a stromech a rozhodně ne po politicích.

Alois Rašín se narodil 18.října 1867 v Nechanicích v rodině pekaře. Vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity a již v mládí měl pověst cílevědomého, ale i poněkud konfliktního člověka. Nebylo divu, že se jako student ocitl u soudu při známém procesu s Omladinou. Zde se dostal do názorově pestré společnosti. Jedním z jeho spoluviníků byl například i básník, anarchista a ještě později komunista Stanislav Kostka Neumann.

Rašín politicky náležel k nacionalistické pravici. Původně byl ve straně mladočechů, později ve straně státoprávní. Za války se zapojil do odboje a byl odsouzen za velezradu k trestu smrti. Jeho život skutečně visel na vlásku a kdyby císař František Josef I. stačil podepsat rozsudek, šibenice by ho jistě neminula. Starý mocnář však záhy zemřel a následník Karel mu udělil amnestii.

Patřil k politikům, kteří na podzim v roce 1918 uskutečnili převrat. V nové republice mu připadla funkce ministra financí. Jeho zásluhou úspěšně proběhla odluka od staré měny a byl položen základ novému měnovému systému. Rašín byl stoupencem silné koruny. Jako první u nás v poválečné době prováděl politiku „utahování opasků“. Pro řadu lidí byl ale vidřiduchem, který nehleděl na bídu prostých lidí.

Ministru financí se vyčítalo ledacos. Necitlivý přístup k lidem, přílišné zaujetí vlastní vizí. Samotnému Rašínovi však šlo především o blaho republiky. Byl sice tvrdým, ale zároveň i čestným a neúplatným člověkem. Alois Rašín nebyl z těch, kteří kážou vodu a pijí víno. Svojí osobní skromností byl pověstný. Chodil v záplatovaných oblecích a žil velice střídmě. A především mu byla cizí korupce. Nekryl korupční jednání jiných politiků, nechránil zloděje, nepomáhal jim z titulu své funkce k beztrestnosti. Naopak takové jednání vždy odsuzoval. Díky jeho finanční politice zůstala naše nová měna pevná a stala se stabilním prvkem ekonomiky země. V situaci, kdy okolní země ochromil zmatek a nezkrotná inflace, se jednalo o malý zázrak.

Každý úspěch však něco stojí. Republika se díky silné koruně potýkala s vysokou nezaměstnaností a omezeným vývozem zboží. Aloise Rašína však stála jeho nesmiřitelná politika deflace nakonec život.

Tragický hrdina skutečně oplýval uměním nadělat si spoustu nepřátel. Nešetřil nikoho. Silná koruna a vyrovnaný státní rozpočet mu byly vším. Neváhal označit dělníky za zloděje, když si odnášeli z továren, co se jim zlíbilo. Zatímco socialističtí předáci vzletnými slovy opěvovali dělný lid, pekařův syn nemohl některým hrdinům práce přijít na jméno. Bída ho málo dojímala, důležitější byla prosperita. Největší bouře nevole se strhla, když se pustil do legionářů. Dosud nedotknutelní osvoboditelé národa byli jeho ústy kritizováni za to, že chtějí žít jen ze zásluh. Práce pro národ se neplatí, říkal.

To si ovšem Rašín dovolil příliš. Jeho komentář zapůsobil jako píchnutí do vosího hnízda. Policejní prezident Richard Bienert obdržel znepokojivé signály ohledně jeho bezpečí. Proto nasadil koncem roku 1922 před ministrův dům uniformované policisty. Hrdý Rašín však ostrahu odmítl. Prozíravý policejní představitel přesto ponechal na místě tajné policisty. Nebylo to však nic platné. Pátého ledna 1923 ráno před devátou, když Rašín nastupoval do ministerského vozu před svým domem, devatenáctiletý mladík zkřehlý mrazem namířil revolver a vystřelil. Práskly dvě rány a ministr klesl jako podťatý k zemi. Jedna z kulek bohužel zasáhla páteř a míchu, což ve svém důsledku znamenalo okamžité ochrnutí a brzkou smrt. Pachatel byl dopaden záhy. Jednalo se o bývalého komunistu, kterému nebyli ani bolševici dost revoluční na to, aby zatočili s buržoazií. Proto stranu nedlouho předtím opustil. Josef Šoupal podle vlastních slov neprovedl atentát z důvodu osobní averze k ministru financí, chtěl prý pouze zabít to, co Rašín představoval – tedy vládu velkokapitálu. Vyšetřování neprokázalo, že by byl napojen na nějakou politickou sílu. V souvislosti s atentátem byli vyšetřováni a nakonec odsouzeni k několikaměsíčním trestům čtyři jeho známí, kterým svěřil, že chystá atentát.

Šoupal byl nakonec poslán do žaláře na osmnáct let, protože ještě nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý. Ve vězení si kvůli špatnému chování pobyl ještě o dva roky více. V roce 1947 si nechal změnit jméno a říkal si Ilja Pravda. Také chtěl vstoupit do komunistické strany, ale byl odmítnut.

Ministr Rašín bojoval se smrtí dlouhých šest týdnů. Jeho vůle po životě byla obdivuhodná. I největší kritici museli smeknout před jeho statečnou povahou. Zemřel v obrovských bolestech 18.února 1923.

Zdroje:

Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986

Antonín Klimek, Vítejte v první republice,2003

ČÚZK

cz.wikipedie