Článek
Čtvrtým vrcholným politikem na konferenci byl italský vůdce Benito Mussolini, který hrál roli prostředníka a pomohl schůzku svolat. Po podepsání dokumentu čtyři aktéři pózovali fotografům, aby se pak jejich tváře objevily na titulních stranách světových listů.
Neville Chamberlain přiletěl domů a užíval si slávy. Vždyť přece zachoval světu mír a odvrátil hrozící válečnou katastrofu. Mával listinou a zástupy křičely nadšením.
Édouard Daladier byl střízlivější politik. Věděl, že rovnováha sil na kontinentě byla narušena. Přesto podepsal. Snad proto, že francouzským mužům se nechtělo znovu krvácet ve špinavých zákopech. Když ho lidé vítali jako mírotvorce, pronesl soukromě na jejich adresu poznámku o hlouposti.
Proč vlastně britský premiér vyvinul tak velké úsilí při řešení československého problému? Co ho přimělo třikrát za sebou cestovat do Německa za Hitlerem? Chtěl se zapsat do dějin? Co o něm vlastně víme?
V době mnichovských událostí mu táhlo na sedmdesát. Pocházel z bohaté rodiny a politikou se zabýval od mládí. Do britského parlamentu se dostal v roce 1918. V průběhu let byl ministrem pošt, výrazně reformním ministrem zdravotnictví a úspěšným ministrem financí. Přestože náležel ke konzervativcům, provedl celou řadu úspěšných sociálních opatření. Ve vnitřní politice byl velmi ceněným a oblíbeným politikem. Britským premiérem se stal v roce 1937. K dokonalosti mu chyběl už jenom úspěch ve světové politice.
A Eduard Daladier? Ten byl oproti Chamberlainovi mladší. Bylo mu 54 let. Do francouzského parlamentu se dostal již v roce 1919 a od roku 1924 zastával různé ministerské funkce. Byl to levicový politik a stal se vůdcem Radikálně socialistické strany. Premiérem nebyl poprvé. Francouzskou vládu již vedl letech 1933 a 1934. Potřetí se stal předsedou vlády v dubnu 1938.
Benito Mussolini dělal v Mnichově prostředníka. Přestože kdysi jako levicový novinář napsal pochvalnou studii o Janu Husovi a v roce 1926 mu byl udělen Československý řád Bílého lva, na podzim 1938 mu o nás nešlo. V bavorské metropoli italský vůdce pouze pomáhal Adolfu Hitlerovi přesvědčit západní politiky o mírumilovnosti nacistického Německa.
Mussolini, Hitler a Daladier
Dominantní postavou mnichovské konference byl samozřejmě její hostitel Adolf Hitler. Říšský kancléř, který uchopil v Německu moc v roce 1933, pokračoval ve svém boji o světovládu promyšlenými kroky. Poté co si vzal v roce 1936 zpátky Porýní, na jaře 1938 obsadil rodné Rakousko. Těmito svévolnými kroky vyzkoušel reakci západních mocností. A zjistil, že je velice chabá. Vlády Velké Británie a Francie reagovaly pouze formálními protesty. Nyní se mu otevřela cesta k ovládnutí Československa. Již Bismarck prý řekl, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Hitler to věděl a v dubnu 1938 nechal podrobně rozpracovat plán vojenského útoku na naší zemi.
Část německých generálů však nesdílela vůdcovo válečnické nadšení. Vážné pochybnosti o plánovaném dobrodružství měla řada vysokých důstojníků, včetně několika členů generálního štábu. Vojáky neděsilo osamělé Československo, ale Hitlerova proklamovaná ochota riskovat konflikt i s Francií, případně s Anglií.
Hitler měl poměrně jednoduchý plán. V Československu byla silná německá národnostní menšina. A toho Hitler hodlal náležitě využít. Byl v kontaktu s vůdcem Sudetoněmecké strany Konrádem Henleinem. Nařídil mu vyvolávat neklid v pohraničí a nepřistupovat na žádné nabídky ze strany vlády. Zároveň chtěl nadále pro své cíle využívat krátkozrakosti západních politiků.
Československé vedení v čele s prezidentem Benešem a premiérem Hodžou v té době zkoušelo všechno možné, aby republiku uchránilo od konfrontace. Postupně přicházelo s dalšími vstřícnými návrhy. Ty šly až na samou hranu celistvosti republiky. Sudetoněmecký vůdce měl ale jasné zadání z Berlína. Na nic nepřistoupit a jenom provokovat.
Představitelé sudetských Němců začali přesvědčovat svět o svém údajném utrpení v Československu. Nutno říci, že nacistická propaganda vítězila. Evropa hleděla na naše národnostní menšiny s lítostí a za nic na světě nechtěla jít do války kvůli zemi, ve které jsou pošlapávána lidská práva.
Přesně v tomto duchu začal jednat i britský premiér Chamberlain. Navíc si uvědomoval, že Velká Británie není na válku připravena. Sešel se s francouzským kolegou Daladierem. Ani on netoužil po válce s Německem, ale zároveň cítil Hitlerovu rostoucí sílu.
V první polovině září se konal v Norimberku sjezd NSDAP. Německý vůdce pronesl jeden ze svých uřvaných projevů, ve kterém dal jasně najevo, že své soukmenovce hodlá osvobodit z českého područí silou. Následně vypuklo v Sudetech ozbrojené povstání, které však bylo armádou rychle potlačeno. Předáci Sudetoněmecké strany utekli do Německa.
Českoslovenští vojáci v Krásné Lípě v říjnu 1938
Za této situace se britský premiér rozhodl jednat a odvrátit hrozící válku. 15.září přicestoval do Německa, kde ho Hitler přivítal na Berghofu. Vůdce žádal připojení československého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek, upozornil jen na potřebu porady s Francií.
Devatenáctého září pak vlády Velké Británie a Francie vyzvaly československou vládu, aby odstoupila Německu pohraniční oblasti s více než padesáti procenty německého obyvatelstva. Dvacátého září naše vláda tento požadavek odmítla. Nazítří po půlnoci však vzbudili prezidenta Beneše k přijetí vyslanců západních mocností a ti ultimativně žádali jménem svých vlád, aby československá vláda své stanovisko změnila. Prezident svolal vládu a ta vyslovila souhlas s odstoupením území.
Vzápětí se však začala valit republikou vlna demonstrací žádajících nekapitulovat. O den později toto hnutí vyvrcholilo generální stávkou. Hodžova vláda padla a nahradila ji úřednická vláda v čele s generálem Janem Syrovým.
Ve stejný den navštívil Německo podruhé Chamberlain. Když dorazil do Godesbergu, Hitler již věděl o událostech v Praze. Rozzuřený německý vůdce se ukázal britskému premiérovi v úplně jiném světle než poprvé. Sehrál hysterický výstup a požadoval mnohem více. Chtěl nejen okamžité odstoupení požadovaných území, ale i zohlednění polských a maďarských územních nároků. Chamberlainovi na chvíli poklesla brada. Uražen Hitlerovým chováním, jednání přerušil.
Naší vládě bylo potom ze strany západních mocností sděleno, že už nám nemohou radit nemobilizovat. Beneš okamžitě začal jednat. Povolal občany do zbraně. Mobilizace byla vyhlášena 23.září. Lidé se nechtěli vzdát. Den poté Francie dokonce provedla částečnou mobilizaci. Velká Británie uvedla do pohotovosti své loďstvo. Válka byla na spadnutí.
V noci na 26. září 1938 pronesl Adolf Hitler v berlínském Sportovním paláci velmi emotivní projev. Ječel na shromážděné členy NSDAP, že Sudety dostane do 1. října a je mu úplně jedno jak. Pokud je Beneš nevydá, vypukne válka. Ještě týž den odpoledne pak nechal Berlínem projet motorizovanou divizi, která směřovala k československým hranicím. V hlavním městě Německa však nevyvolala nadšení, ani bojovnou náladu. Vojáky nikdo nezdravil a nepomohla ani osobní přítomnost vůdce na balkoně kancléřství.
Čím více hnal Hitler Německo do války, tím více vzrůstala šance na převrat v samotném Berlíně. Jádro generálské opozice se utvořilo kolem generála Ludwiga Becka, bývalého náčelníka generálního štábu. Ten již v červenci 1938 navrhoval, aby v případě, že Hitler bude směřovat k válce, všichni velící generálové hromadně odstoupili. Jeho nástupce v generálním štábu generál Franz Halder pokládal Hitlera za mocichtivého blázna bez morálky. Podobně se v soukromí vyjadřoval o vůdci i velitel pozemní armády generál Walter von Brauchitsch. Do řad spiklenců patřil také náčelník Abwehru, admirál Wilhelm Canaris. Někdejší Hitlerův ministr financí Hjalmar Schacht byl ochoten převzít řízení dočasné popřevratové vlády. Zlomovým bodem spiknutí mělo být vypovězení či zahájení války.
A právě v tuto chvíli, kdy šlo skutečně o všechno, nenapravitelný usmiřovatel z Londýna opět ožil. Neville Chamberlain vyvinul neskutečné úsilí, aby odvrátil Hitlera od útoku. Po konzultacích s Daladierem vyslal 26.září do Berlína svého poradce Wilsona k dalšímu jednání s Hitlerem. 28. září v dopise upozornil německého vůdce, že vše podstatné může dostat bez války. Zároveň požádal Benita Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání. Také Francie pro toto jednání intervenovala. Na Mussoliniho výzvu dal potom Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie v Mnichově.
Budova „Vůdcova domu“ v Mnichově – dějiště osudné konference
Konference se uskutečnila 29. září v reprezentativní budově „Vůdcova domu“. Stavba pompézní budovy byla dokončena rok předtím. Zde tedy byla podepsána dohoda o odstoupení našeho pohraničí. Zástupci Československa nebyli na jednání vůbec připuštěni. Teprve po půlnoci zavolali naše diplomaty do Chamberlainova pokoje v hotelu Regina, aby je seznámili s textem mnichovské dohody. Britský ministerský předseda stručně shrnul právě vzniklou dohodu a dal ji přečíst Čechům. Ti na několika místech požádali o vysvětlení. Chamberlain zíval a naznačoval, že chce mít celou záležitost již za sebou. Francouzský premiér Daladier zarytě mlčel, obličej měl rudý a potil se. Samozřejmě věděl, co dohoda znamená pro Československo a také pro Francii. Naši zástupci se zeptali, jestli se čeká odpověď československé vlády. Na to jim bylo řečeno, že se odpověď již neočekává, že považují za samozřejmé, že naše vláda výsledky konference přijme.
Nemýlili se. 30. září 1938 československá vláda mnichovský diktát skutečně přijala. Velké masové demonstrace se již nekonaly. Prvního září začali němečtí vojáci obsazovat naše pohraničí.
Édouard Daladier byl v Paříži přivítán s ovacemi. Když o rok později Německo přepadlo Polsko, Francie vyhlásila Německu válku. Daladier však neudělal nic, aby zemi mobilizoval. Teprve v březnu 1940 odešel z premiérského postu. Nedlouho poté byla Francie Německem napadena a rychle poražena. Od roku 1943 byl Daladier Němci internován. Po válce se znovu aktivně účastnil politického života. Byl členem Národního shromáždění v letech 1945 až 1958. Zemřel v roce 1970.
Neville Chamberlain po okupaci českých zemí 15. března 1939 pochopil, že skočil Hitlerovi na špek. Přesto tvrdil, že nemohl jednat jinak, neboť Británie nebyla na válku připravena a on ji podpisem v Mnichově poskytl drahocenný čas na dozbrojení. Když po napadení Polska jeho vláda vyhlásila Německu válku, do žádných větších akcí se nepustil. Chamberlainova politika usmiřování definitivně skončila až po napadení Francie. Tehdy byl nucen odstoupit a předat vládu razantnímu Winstonovi Churchillovi. V listopadu téhož roku zemřel na rakovinu žaludku, která mu byla diagnostikována několik měsíců předtím. Ještě zažil bombardování své země německými letadly.
Mnichovská konference byla vrcholem krátkozraké politiky usmiřování agresora. Pokud by představitelé západních mocností zaujali pevný postoj a jasně deklarovali svůj zájem vojensky bránit Československo, žádná válka by tehdy pravděpodobně nevypukla. Přes své běsnění si Hitler uvědomoval, že válečné dobrodružství na dvou frontách by neustál. A pokud by přece jenom v záchvatu šílenství vydal rozkaz k útoku, pravděpodobně by ho vlastní generálové zbavili moci.
Zdroje:
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa, 2012.
