Článek
V úterý 22.srpna 1939 se ve vůdcově Orlím hnízdě na Obersalzbergu v Alpách shromáždili nejvyšší velitelé německé armády. Adolf Hitler, stojící sedmým rokem v čele Německa, na tomto setkání potvrdil, že je rozhodnut v nejbližší době zaútočit na Polsko. Generální štáb již řadu měsíců předtím rozpracovával důvěrný plán, který dostal krycí název Fall Weiß. Termín začátku akce byl stanoven na sobotní ráno 26.srpna.
Tentokrát německá generalita sdílela vůdcův optimismus. Postavení Německa se změnilo. Před rokem Hitler plánoval útok na Československo. Tehdy ho někteří generálové měli za nebezpečného šílence. Ale jen do doby, než zabral bez jediného výstřelu Sudety. Nyní svým velitelům opakoval: „Chamberlain a Daladier jsou malí červíčci, poznal jsem je v Mnichově. Anglie a Francie proti Německu otevřeně nevystoupí. Musíme udeřit!“
Hitler si byl jistý, že to opět vyjde. Jeho nový ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop právě pobýval v Moskvě. O den později v noci z 23. na 24.srpna podepsal v Kremlu za přítomnosti Stalina smlouvu o neútočení se Sovětským svazem. Obě strany se v ní zavázaly, že v případě válečného aktu třetí strany proti Německu či Sovětskému svazu neposkytnou této třetí síle pomoc. Smlouva měla tajný dodatek, ve kterém si obě velmoci rozdělily sféry vlivu.
Hitler také poslal důvěrnou zprávu do Itálie. Informoval Mussoliniho o svém plánu zaútočit na Polsko a žádal ho, aby vstoupil do války na jeho straně. Podle něho nastal ten správný okamžik, protože on i „duce“ jsou ještě mladí, plni síly a musí konečně udělat ve světě pořádek.
Ve čtvrtek odpoledne 24.srpna se Hitler vrátil z Berchtesgadenu do Berlína. Ve stejný den večer dorazil z Moskvy do německého hlavního města také Ribbentrop. V noci si vůdce nechal referovat o jednání se Stalinem a Molotovem. Zatím šlo vše podle plánu.
V průběhu pátečního dopoledne 25.srpna však byl Hitler čím dál víc nervóznější. Domýšlel si, jak mohou reagovat vlády Velké Británie a Francie na jeho pakt se Stalinem. Kalkuloval s krizí v těchto zemích, což by mu jistě usnadnilo situaci. Také netrpělivě čekal na odpověď z Itálie. Bylo poledne a stále se nic nedělo. Nejpozději do patnácté hodiny musí vydat rozkaz armádním velitelům, aby se válečná mašinérie dala do pohybu a následujícího dne vzala Polsko útokem.
Po poledni přijal britského velvyslance sira Hendersona. Když se nic nedozvěděl o náladě v Anglii, začal si stěžovat na útisk německé menšiny v Polsku. Hovořil o neslýchaném teroru, jemuž jsou jeho krajané vystaveni. Zopakoval, že pokud Poláci nepřestanou se svými provokacemi, tak rázně zakročí. Zároveň ale ujistil Hendersona o vřelém vztahu k Anglii. Diplomat váhavě odpověděl, že jeho země nemůže ponechat Polsko svému osudu a pak se rozloučil.
O půl třetí volal italský velvyslanec. Omlouval se, že z Říma ještě nedošla odpověď. Přestože byla několikrát urgovaná.
Hitler však už nemohl dál čekat. Do patnácté hodiny musel vydat rozkaz. Tedy pokud měly ráno začít válečné operace. Musel říci ano nebo ne. Pustí se Anglie a Francie kvůli Polsku do války? Byl přesvědčen, že ne. Za chvíli stál před Hitlerem jeho pobočník. Hitler řekl: „Nařizuji vojenský útok proti Polsku 26.srpna 1939, ve čtyři hodiny třicet minut. Za několik minut začaly klapat dálnopisy a zvonit telefony. Válečný stroj se dal do pohybu.
O půl šesté večer přijal Hitler francouzského vyslance Roberta Coulondra. Setkání mělo podobný průběh jako odpolední schůzka s britským diplomatem. Hitler si stěžoval na polské násilnosti a ujistil zástupce Francie, že vůči jeho zemi nechová Německo žádné nepřátelské úmysly. Audience skončila těsně před osmnáctou hodinou.
A pár minut poté vůdce téměř zkolaboval. Přišly totiž v rychlém sledu dvě zprávy, které nacistického diktátora dokonale vykolejily. Seděl sklesle, zcela ovládán těžce potlačovaným vztekem.
Mussolini mu nechal vzkázat, že Itálie zatím do války nepůjde. Není na ni připravena. Ledaže by Německo svému spojenci dodalo ihned větší množství materiálu a surovin. Následoval nekonečný seznam, k jehož dopravě by bylo potřeba několik tisíc plně naložených nákladních vlaků.
Druhá zpráva přišla z Anglie. V Londýně právě podepsali polský velvyslanec hrabě Edward Raczynski a britský ministr zahraničí lord Halifax smlouvu o vzájemné pomoci mezi oběma státy. Ta mimo jiné zavazovala Velkou Británii pomoci Polsku v případě jeho napadení Německem.
Dosud sebevědomý Hitler dostal strach. Nečekal, že Anglie dá světu takový signál. Nechal si zavolat náčelníka hlavního štábu Alfreda Jodla. Za několik minut zazvonil telefon na stole prvního důstojníka operačního oddělení. Dotaz zněl, jestli je možné pohyby vojsk ještě zadržet a zda je možné před svítáním vrátit armádu do výchozích pozic. Po vzrušených telefonátech s náčelníkem spojovacích vojsk bylo rozhodnuto útok na Polsko odvolat.
Spojovací specialisté se té noci opravdu museli činit. Nebylo jednoduché zastavit nastupující armády v celé šíři fronty. Například motorizovaný pluk na východním Slovensku mohl být uprostřed noci zastaven jenom tak, že pověřený důstojník přistál malým letadlem vedle čela kolony, která se blížila k hranici.
Přes obrovskou snahu se však nepodařilo zastavit malé diverzní jednotky, jejichž akce měly hlavnímu útoku předcházet. Proto došlo k několika místním konfliktům s Poláky.
K největšímu střetu došlo v Mostech u Jablunkova. Tato obec leží ve Slezsku při hranici se Slovenskem. Pozornost záškodníků se zaměřila na dva strategické jednokolejné tunely a místní železniční stanici.
Akcí k obsazení tunelů a stanice byla pověřena německá vojenská kontrarozvědka Abwehr. Pod jejím velením se boje zúčastnila i místní sabotážní skupina tvořená dobrovolníky z řad německé menšiny. Záškodnickou akci měl navíc podporovat i oddíl Hlinkovy gardy z Čadce.
Poté, co byl útok na Polsko odvolán, údernou skupinu hledal v mlze lehký pozorovací letoun. Bez úspěchu. Diverzanti se tak dostali ke strategickému místu.
Ve tři hodiny ráno se začala ozývat střelba. Tunely bráněné polskými vojáky se však obsadit nepodařilo. Čas ubíhal a přišlo svítání. Očekávaný příchod německé armády se nekonal. Nakonec diverzní skupina ustoupila a vrátila se zpět na Slovensko.
Celá akce si vyžádala jen dva zraněné záškodníky. Ještě týž den se delegace německých důstojníků Polákům omluvila a celý incident svedla na soukromou akci šíleného horlivce.
Železniční stanice v Mostech u Jablunkova.
26.srpna 1939 tedy válka nezačala. Co se dělo v následujících dnech? Pokračovala intenzivní diplomatická jednání. Hitler potřeboval zjistit, jak velké je odhodlání Velké Británie a Francie přijít Polsku na pomoc. Válku na dvou frontách nehodlal riskovat. Velvyslanec Henderson opět přicestoval do Berlína. Během těchto dnů Hitler nalezl ztracenou rovnováhu a možná se mu také dostalo z dobře informovaných zdrojů odpovědi na svoji otázku. Natolik ho uspokojila, že dal znovu armádě rozkaz k útoku na Polsko. Prvního září v časných ranních hodinách válka skutečně začala.
Polský prezident Ignacy Mościcki povolal národ do zbraně.
Polsko se bránilo zuby nehty a očekávalo pomoc západních spojenců. Ti sice vyhlásili 3.září Německu válku, ale do žádných větších akcí se nepouštěli. Francouzští vojáci obsadili pevnosti Maginotovy obranné linie, kde vyčkávali v bojové pohotovosti až do května následujícího roku. Výjimkou byla pouze omezená ofenzíva v Sársku. Po počátečním nesmělém postupu se však při prvních komplikacích nepočetné francouzské jednotky rychle stáhly zpět.
Poláci hrdinně bojovali, bránili se, ale přesile lépe vybavené německé armády nakonec podlehli. Varšava kapitulovala 28.září. Východní část země obsadila Rudá armáda. Boje o Polsko definitivně skončily 6.října 1939
Důstojníci Wehrmachtu a Rudé armády si potřásli pravicí.
Zdroje:
Roman Cílek: Muž, jehož řemeslem byl zločin, 1995
