Článek
Pojďme se tedy ohlédnout zpět. V roce 1956 byla zřizována armádní sportovní družstva pro aktivní sportovce, kterým nadešel čas vojenské služby. Těmto družstvům byl dán název Dukla podle místa krvavých bojů našich vojáků za druhé světové války. Hokejové mužstvo bylo umístěno do Olomouce.
Nebyla to však dobrá volba. V hanácké metropoli totiž ve stejné soutěži, tedy ve druhé lize, působila místní Moravia a fanoušci logicky hleděli na nový tým s nevraživostí. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a když se naskytla možnost přestěhovat armádní družstvo do Jihlavy, velení na tuto nabídku nakonec kývlo.
Vojáci získali na Vysočině skutečně domácí prostředí a postoupili hned v první sezóně do nejvyšší soutěže. Horácký zimní stadion býval pravidelně vyprodán a Jihlavané vzali Duklu za svou. Další šťastnou volbou bylo převelení Jaroslava Pitnera k mužstvu v říjnu 1958. Hokejová Jihlava v něm získala prvotřídního trenéra, který během několika dalších let dokázal vybudovat mužstvo, které mohlo pomýšlet i na titul mistra republiky.
Poprvé se to povedlo na jaře roku 1967, kdy Dukla přerušila dlouhou vládu hokejistů z Brna. Nadšení Jihlavané zaplnili náměstí a pak nesli na ramenou vítěze ligy až na stadion. V následujících letech pak získali dalších šest titulů. Tato první slavná éra Dukly je spojena se jmény bratří Jaroslava a Jiřího Holíků, Jana Klapáče, Jana Suchého, Jana Hrbatého, Josefa Augusty, Ladislava Šmída, Míly Podhorského, Stanislava Neveselého a dalších.
A právě se jménem Neveselého, který začínal v šedesátých letech v mužstvu jako obránce, je spojeno další slavné období. Stanislav Neveselý se stal po ukončení hráčské kariéry nejdříve asistentem a v osmdesátých letech hlavním trenérem. Jeho tým vládl naší nejvyšší soutěži v letech 1982 až 1985 a toto postavení potvrdil ziskem čtyř titulů. Tato etapa je mimo jiné spojena se jmény Jiřího Králíka, Milana Chalupy, Oldřicha Válka, Radka Svobody, Jiřího Šejby, Jiřího Lály, Vincenta Lukáče, Igora Liby a nezapomenutelnou trojicí útočníků Petra Rosola, Vladimíra Kameše a Petra Klímy.
Poslední dvanáctý titul pak získali Jihlavané v roce 1991 pod vedením trenérů Jaroslava Holíka a Josefa Augusty, když ve finále porazili Litvínov. Na tomto triumfu měli největší podíl hráči Bedřich Ščerban, Libor Dolana, Petr Vlk, Patrik Augusta, Aleš Polcar, Richard Šmehlík a další.
Postupem času však Jihlava ve změněných podmínkách a bez silného sponzora pomalu, ale jistě klesala ke dnu. Z nejvyšší soutěže pak sestoupila v roce 1999 po napínavé baráži se Znojmem. Naštěstí se však v Jihlavě vždy našlo dost obětavých lidí, kteří měli a mají dost vůle udržet hokej při životě a vrátit Jihlavu zpět do nejvyšší soutěže. Není možné v této souvislosti znovu nevzpomenout současného šéfa klubu Bedřicha Ščerbana a bývalého úspěšného hráče a pak trenéra Petra Vlka.
Jihlava se poprvé dokázala vrátit v roce 2004 a podruhé v roce 2017. Nyní se o návrat pokouší znovu. A zde je třeba zmínit další obrovskou legendu jihlavského hokeje. Současný kapitán Tomáš Čachotský byl u všech návratů a i teď ve svých třiačtyřiceti letech je určitě největší osobností současného jihlavského týmu.
Nynější mužstvo pod vedením trenéra Viktora Ujčíka již ukázalo svoji sílu, když z šestého místa v základní části první ligy dokázalo v play-off porazit nejprve Třebíč a poté favorizované týmy Vsetína a Zlína. V brance dodává týmu jistotu spolehlivý Adam Beran, v obraně Jan Strejček, Patriks Ozols, Vlastimil Bilčík a v útoku jsou nejvíce vidět mladí hráči Matouš Menšík, Marcel Štefančík, Richard Cachnín, Maxim Burkov a zkušený matador Tomáš Harkabus. Jihlava sehrála sérii zápasů účelně a takticky s důrazem na zajištěnou obranu. Vytknout by se snad dala častá a někdy vyloženě zbytečná vyloučení, zejména ve čtvrtém zápase se Vsetínem. Každopádně celkové vítězství v Maxa lize je již nyní velkým úspěchem týmu z Vysočiny bez ohledu na nadcházející baráž.
Horácký zimní stadion. Na jeho místě dnes vyrůstá Horácká aréna.
A na závěr ještě malé zamyšlení, které se v souvislosti s historií mužstva z Vysočiny přímo nabízí a mělo by zaznít. Jihlavské Dukle bylo často vyčítáno, že své slávy a titulů dosáhla za pomoci nejlepších hráčů z jiných mužstev, kteří byli v Jihlavě na vojně. Ano, nepochybně je to pravda. Nelze popřít, že by Jihlava potenciálu těchto hráčů při dobývání mistrovských titulů nevyužila. V Jihlavě se skutečně vystřídali ti nejlepší. Ať už to byl Jozef Golonka, Jiří Kochta, Josef Horešovský, Milan Nový, Bohuslav Ebermann, Vladimír Martinec a další skvělí hokejisté.
Nebyl to však jediný a rozhodující faktor, na kterém by Dukla stavěla. Ten větší a rozhodující díl úspěchu spočíval v kvalitní trenérské práci, skvělém odborném zázemí a zdravém sportovním klimatu. Do Jihlavy nechodili na vojnu jen zářící hvězdy, ale i talentovaní kluci, kteří se měli ještě co učit. Právě zde vyzráli v opravdu kvalitní hráče. A poté, co jim vojna skončila, v drtivé většině odešli posílit své mateřské kluby. Kromě toho část týmu dlouhodobě tvořili hráči, kteří byli buď přímo jihlavskými odchovanci, nebo přišli z blízkého okolí z nižších soutěží. Tímto způsobem Jihlava vychovala nejenom legendární hráče, ale i borce, kteří se sice do reprezentace nedostali, ale tvořili spolehlivý kádr mužstva z Vysočiny. Miloš Kupec, František Výborný, Petr Adamík, Karel Horáček, bratři Mickové, Ota Klapka, Gustav Žák, bratři Kaňkovští a další byli pro Duklu stejně platní, jako jejich slavnější kolegové.
Vášniví kritici Dukly by měli také uvážit, že jsme žili v reálném socialismu, svět byl rozdělen na dva nepřátelské tábory a absolutně nepřipadalo v úvahu, že by se snad někdo, pokud neměl vážné zdravotní důvody, vyhnul vojně. Měli snad talentovaní sportovci odložit hokejky a jít na dva roky do kasáren střílet ze samopalů, kopat zákopy a učit se pochodovat? Myslím si, že nastavený systém armádních sportovních středisek nebyl vůbec špatný a vygeneroval nám spoustu kvalitních reprezentantů. A nejenom v hokeji. Pozastavuje se snad někdo nad tím, že legendární brankář fotbalových mistrů Evropy Ivo Viktor byl příslušníkem Dukly, stejně jako vítězové Závodu Míru cyklisté Jan Smolík a Vlastimil Moravec nebo trojnásobný olympijský vítěz oštěpař Jan Železný?
Kromě toho v našem pojetí armádního sportu jsme slepě nekopírovali sovětský vzor a naši nejlepší hokejisté nemuseli zůstávat v armádním týmu až do konce své kariéry, tak jako tomu bylo Sovětském svazu, kde byl moskevský CSKA, až na drobné výjimky, věrnou kopií reprezentačního mužstva.
Co říci na závěr? Přeji Jihlavě hodně zdaru, i když vím, že to nebude mít snadné. V nadsázce řečeno, bude to mít stejně těžké jako běžec, po kterém by chtěli vyhrát kvalitně obsazený závod na kratší trati, těsně poté, co doběhl do cíle maratonu. No nic, pravidla jsou nastavená a vedení exkluzivního společenství extraligových týmů je asi nehodlá v brzké době změnit. Nebo se mýlím?
Zdroje:
HC Dukla Jihlava – Klub – Historie
cz.wikipedie
