Článek
Boleslav II. Pobožný byl synem Boleslava I. Ukrutného. Jeho matkou byla zřejmě kněžna Biagota. Přesné datum narození není známo, ale předpokládá se, že chlapec spatřil světlo světa před rokem 935.
Prvorozený syn se stal knížetem hned po otcově smrti, tedy v roce 972. V té době to byl již téměř čtyřicetiletý muž. Předtím vydatně pomáhal otci v budování státu. Přemyslovská říše se rozrostla z původní středočeské domény do nevídaných rozměrů. A v prvním desetiletí vlády Boleslav II. posunul její hranici ještě dál na východ, když získal Červenou Rus. Tím ovládl další úsek důležité evropské cesty vedoucí do Kyjeva. Díky kontrole významné části této obchodní tepny pokračoval hospodářský rozmach státu.
Panovník také pokračoval v budování hradské soustavy a mimo jiné založil i nové centrum na levém břehu středního toku Jizery, na soutoku s říčkou Klenicí asi 50 km severovýchodně od Prahy. Dnešní Mladá Boleslav vyrostla na místě přemyslovského hradiště Boleslava II., zatímco Stará Boleslav je historicky spjata s jeho otcem a strýcem.
Díky pokračujícímu hospodářskému růstu začal Boleslav II. po vzoru svého otce razit stříbrné denáry. Dochovaly se dokonce i mince jeho manželky Emmy.
Mapa českého státu za Boleslava II. z knihy „Děje království českého“ od V. V. Tomka
Boleslav byl pravděpodobně třikrát ženat. Poslední a jedinou historicky známou chotí byla právě Emma, jejíž jméno se objevilo na dochovaných stříbrných mincích. Tato žena byla s největší pravděpodobností západofranskou královnou-vdovou a jejím předchozím manželem byl západofranský král Lothar I. Proto také mohla u nás razit vlastní denáry, na kterých byl u jejího jména titul „Regina“.
Předchozí dvě Boleslavovy manželky nejsou historii známé. O první z nich se pouze spekulovalo, že byla dcerou anglického krále a jmenovala se Adivea. Tyto domněnky se však později ukázaly jako liché.
Boleslav II. byl otcem čtyř synů, z nichž Václav zřejmě zemřel v mladém věku, tedy dříve než jeho otec. Další tři synové Boleslav, Jaromír a Oldřich se po otcově smrti postupně vystřídali na knížecím stolci.
Kněžna Emma klečící u nohou svatého Václava-iluminace z Wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy o sv. Václavu. Emma byla možná matkou Boleslavova nejmladšího syna Oldřicha.
V březnu 973 bylo na říšském sněmu v Quedlinburku knížeti Boleslavovi přislíbeno ústy císaře Oty I. pražské biskupství. Ke zřízení první české diecéze pak skutečně došlo. Prvním pražským biskupem se stal saský kněz Dětmar, který měl s Boleslavem velmi dobré vztahy. Přestože ustavený biskup nebyl českého původu, v naší zemi léta žil a uměl obstojně jazyk našich předků. Pražské biskupství bylo sice podřízeno arcibiskupovi z Mohuče, ale i tak významně posílilo přemyslovský stát politicky.
První svatojiřská abatyše, Přemyslovna Mlada předává berlu prvnímu pražskému biskupovi Dětmarovi, malba na sarkofágu krále Vratislava I. v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, kolem 1350
Panovník růst církve v Čechách samozřejmě podporoval. Během jeho vlády byly postaveny dvě desítky kostelů a zřízeny kláštery. Jeho sestra Mlada byla abatyší benediktinek u svatého Jiří na Pražském hradě. V roce 993 byl založen první mužský klášter benediktinů v Břevnově a v roce 999 ještě klášter svatého Jana na Ostrově u Davle. Možná i proto se knížeti dostalo přízviska „Pobožný“.
Podle kronikáře Kosmy to byl „muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov a utěšitel zarmoucených“. S nadsázkou by se dalo říci, že za jeho vlády rostly kostely jako houby po dešti. Byl v tom samozřejmě i politický kalkul. Čím více svatostánků, tím silnější domácí církev. A čím silnější domácí církev, tím pádnější důvod pro případné povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, které by již nebylo podřízeno německé Mohuči, ale přímo Římu.
Právě v zahraniční politice Boleslav II. usiloval o větší nezávislost na římské říši vedené německými panovníky. Na západě probíhaly po smrti císaře Oty I. boje o nástupnictví mezi saskou dynastií Otů a jejich bavorským konkurentem Jindřichem Svárlivým. Boleslav sázel na bavorskou kartu a za to se mu od saských králů dostávalo pravidelných odměn v podobě opakovaných nájezdů. Kupodivu však všechny útoky odrazil a nikdy nezapomněl na oplátku poplenit část říšského území.
Kupříkladu na podzim roku 975 vpadl nový říšský vládce Ota II. do Čech, aby Boleslava potrestal za jeho spojenectví s bavorským vévodou. K rozhodné bitvě nedošlo, naopak Boleslav se pomstil popleněním části říšského území.
V roce 976 Jindřich Svárlivý po útěku z vězení, ve kterém pobyl v letech 973-974, znovu započal odboj proti saské dynastii. Nedařilo se mu a z toho důvodu se nakonec uchýlil na pražský dvůr Boleslava. Do Čech pak bylo vypraveno z říše vojsko, jehož jedna část utrpěla u plzeňského hradu rozhodnou porážku. Se zbytkem výpravy odtáhl potom Ota II. rychle zpět. I tento nepřátelský útok Boleslav opětoval vpádem na říšské území.
V létě 977 německý vládce opakoval vojenské tažení do Čech, přestože neměl dost vojáků kvůli nepokojům v říši. Otovo vojsko bylo navíc postiženo epidemiemi. V této situaci Boleslav sjednal s císařem mír patrně ve snaze zabránit dalším srážkám.
Klid na západní hranici knížectví sice nějakou dobu panoval, ale Boleslav II. bohužel ztratil na začátku osmdesátých let území na východě. Červené Rusi se zmocnil kyjevský kníže Vladimír.
V roce 984 se po smrti císaře Oty II. v Bavorsku opět probudil Jindřich Svárlivý. Boleslav bavorskému vévodovi tentokrát poskytl i vojsko. Čeští bojovníci při této příležitosti obsadili Míšeň a zanechali tam posádku. Míšeňsko bylo načas připojeno k českému státu. Rozbroje v Německu však časem utichly a bavorský Jindřich uznal nového vládce Otu III. Tehdy také česká posádka opustila Míšeň.
S polským panovníkem Měškem měl Boleslav po dlouhou dobu velmi dobré vztahy. Byli vlastně švagři, neboť Boleslavova sestra Doubravka byla Měškovou manželkou. Bohužel po její smrti vztahy poněkud ochladly a v roce 990 Měšek za podpory německého panovníka českého knížete připravil o Slezsko. Na úplném konci Boleslavovy vlády se pak ocitlo v ohrožení i Krakovsko.
Vraťme se ale k Boleslavově církevní politice. V roce 982 zemřel biskup Dětmar. Novým biskupem se stal šestadvacetiletý Vojtěch z rodu Slavníkovců. Boleslav byl zvyklý na přátelsky nakloněného Dětmara. Jak uvítal podstatně mladšího a horlivého Vojtěcha, který byl navíc příslušníkem konkurenčního rodu, můžeme jenom hádat.
Malba svatého Vojtěcha na vrchu Ticholovec v Příchovicích u Plzně.
Vojtěch bral svoje poslání velmi vážně a rozhodně nechtěl dělat kompromisy. Také nehodlal být služebníkem světské moci. Byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. Snažil se vymýtit největší prohřešky tehdejší společnosti. Zejména obchod s otroky, mnohoženství, sňatky mezi blízkými příbuznými, krevní msty a také alkoholismus. Jeho pokusy o očistu však narazily na odpor. A to nejen mezi prostým lidem, ale i u nejvyšších vrstev.
Následovaly neustálé spory biskupa s knížecím dvorem. Zejména výnosný obchod s otroky se stal zdrojem svárů. A pokud byli do otroctví prodáváni dokonce i křesťané, biskup Vojtěch tvrdě vyžadoval propuštění takových osob na svobodu. Omezení výnosné činnosti však znamenalo obrovské ekonomické ztráty a Vojtěch si uvědomil, že v tomto sporu s knížecím dvorem hlavou zeď neprorazí.
Nebylo divu, že roku 988 raději opustil Prahu a odebral se do Itálie. To ale nebylo pro české knížectví zrovna dobrou vizitkou. Proto kníže Boleslav vyslal poselstvo, které mělo Vojtěcha přesvědčit k návratu. Ten na příkaz papeže žádosti v roce 992 vyhověl a vrátil se do Prahy. Přijal od knížete edikt, který mu povoloval rozlučovat manželství mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Jinak se ale poměry v českém knížectví nijak nezměnily a proto se roku 994 zklamaný Vojtěch rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Diecéze opět osiřela. Vojtěch možná sám v tu chvíli netušil, že se již do rodné země nevrátí. O rok později totiž došlo k události, která mu v podstatě jakoukoliv cestu zpět znemožnila.
Jak již bylo řečeno, nový biskup byl příslušníkem rodu Slavníkovců. Tento rod ovládal oblasti ve východních a jižních Čechách, přičemž zřejmě respektoval vůdčí postavení Přemyslovců. Byl s nimi i příbuzensky spjat. Po smrti Vojtěchova otce, knížete Slavníka, Přemyslovci pojali podezření, že jeho potomci v budoucnu nehodlají respektovat přemyslovské vůdčí postavení ve státě, a dokonce plánují střet. Je otázkou, do jaké míry byly tyto informace pravdivé. Svou roli sehrály i konspirační teorie, na jejichž šíření se podíleli i příslušníci dalšího českého rodu Vršovců.
Ať už byly obavy Přemyslovců oprávněné či nikoliv, v den svátku svatého Václava 28.září 995 došlo k dramatické události, která vyřešila problém konkurenčního rodu jednou provždy.
Přemyslovská vojska dobyla hradiště v Libici nad Cidlinou a ozbrojenci vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce. Včetně žen a dětí shromážděných v kostele. K útoku došlo v době, kdy slavníkovští bojovníci byli za hranicemi a pomáhali císaři Otovi III. v boji se slovanskými Bodrci. Tímto násilným činem získali Přemyslovci do své přímé správy celý český stát.
Jaká ale byla role knížete Boleslava? Dal příkaz k vyvraždění obávaného rodu?
Nechme promluvit kronikáře Kosmu:
„Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muži a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili dom.“
Tolik zpráva kronikáře. Opravdu neměl mocný panovník vládu ve svých rukou? Neupravil kronikář realitu jenom proto, aby tento skutek nezničil obraz pobožného knížete? Nebo byl Boleslav vážně nemocný?
Historici berou nemoc knížete v úvahu. Boleslav byl v té době již starší pán. Překročil šedesátku. Pokud ho v ten čas kupříkladu postihla mozková mrtvice, mohl být zcela paralyzován a neschopen mluvit. Pak by opravdu družiníci mohli využít nemohoucnosti knížete a zákeřným vyvražděním Slavníkovců ho postavit před hotovou věc.
Dobytí Libice nad Cidlinou (kresba v Rosa Bohemica, 1668)
Boleslav II. zemřel roku 999 přibližně ve věku 65 let. Pochován je podle pozdějších historických pramenů v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě. Boleslavův hrob se podle archeologa Ivana Borkovského nachází v ose kostela. Tento závěr je sice respektován i současnými historiky, ale antropolog Emanuel Vlček při výzkumech nalezené kostry určil stáří pohřbeného kolem 45 let. Tím ovšem původní hypotézu zpochybnil a vyslovil domněnku, že by mohlo jít spíše o nejmladšího Boleslavova syna Oldřicha.
Boleslav II. byl bezesporu schopný vládce. Úspěšně dovršil snahu o ustavení pražského biskupství a územně ještě více rozšířil přemyslovský stát. Bohužel tato expanze neměla dlouhého trvání. Na sklonku jeho vlády se především změnila situace v Polsku. Švagr Měšek již nebyl takovým přítelem jako za života Doubravky a jejich syn Boleslav Chrabrý byl ještě mnohem větším dravcem než jeho otec.
Vnitřní sjednocení vlastních Čech proběhlo za dramatických okolností. Ano, bylo otázkou času kdy a jak potvrdí Přemyslovci svoje vůdčí postavení ve státě. Nakonec k tomu ale došlo způsobem, který jen těžko může vzbudit sympatie. Věřme Kosmovi, že Boleslav II. se o událostech v Libici nad Cidlinou dozvěděl až později a nebyl hlavním strůjcem. Brutální masakr žen a dětí v libickém kostele byl totiž přes čáru i v tehdejších drsných časech.
Základy slavníkovského kostela v Libici nad Cidlinou
Zdroje:
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, 1985
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
