Článek
Čím se vyznačuje současná sociálně demokratická strana? Pocity by se daly shrnout do dvou slov – marnost a bezradnost. Dramatický pokles volebních preferencí jen potvrzuje, jak je tato strana viděna zvenčí. Setrvalý pád až na samé dno důvěryhodnosti v očích občanů a neochota dát této straně svůj hlas přivedly tradiční českou stranu tam, kde nyní je. A politická strana bez voličů prostě fungovat nemůže.
Pojďme se ale ohlédnout do historie. Třeba nám napoví, jestli je moudré tuto stranu nechat definitivně padnout anebo ji z úcty k tradici ještě nechat žít.
Sociálně demokratická strana byla založena roku 1878. Příčiny vzniku dělnické strany v druhé polovině devatenáctého století byly naprosto zřejmé. Námezdně pracující lidé žili v naprosto příšerných podmínkách. V továrnách pracovali do úmoru dvanáct a více hodin denně. Ochrana zdraví při práci byla téměř nulová. Většinou bydleli v koloniích, v malých bytech s vlhkými zdmi. Není divu, že takto žijící lidé hledali možnosti zlepšení svého života. Jenom někteří z nich měli odvahu vzít osud do vlastních rukou a povznést se vlastními silami z bídy. Jiní zase hledali štěstí za oceánem. Ale velká část dělníků hledala zastání u strany, která vzešla z jejich řad. A to byla právě sociální demokracie.
První sociální demokraté byli často perzekuováni. Hodně času strávili ve vězení. Sociálními demokraty se v těch dobách nestávali lidé, kteří chtěli dosáhnout prostřednictvím politiky majetku. Naopak museli počítat s tím, že jim mocní budou znepříjemňovat život. Přes všechna úskalí a protivenství si však tato strana nakonec vydobyla postavení na politické scéně a na začátku dvacátého století prosadila všeobecné hlasovací právo. Po zvolení do parlamentu se stala jednou z nejsilnějších stran tehdejší monarchie a začala účinně prosazovat základy sociálního zákonodárství.
V prvním období existence strany byl jednou z jejich nejvýraznějších osobností Josef Hybeš (1850-1921). V čele strany stál v letech 1887 až 1893. I jeho zásluhou se sociální demokracie stala řádnou politickou stranou, a ne pochybným spolkem rebelů a anarchistů.
Po vzniku republiky se sociální demokracie stala vládní stranou, a dokonce měla svého premiéra Vlastimila Tusara. V době nelehké hospodářské situace po skončení války prosadila zákon o osmihodinové pracovní době a státní podpoře v nezaměstnanosti. Řešila nemocenské pojištění a další sociální opatření.
Velké množství jejích členů strany se však v této revoluční době shlédlo v bolševickém Rusku. Vidina nové spravedlivé společnosti, kde si budou všichni rovni, byla příliš silná. Ze strany nakonec odešlo na tři sta padesát tisíc členů, kteří si pod vedením Bohumíra Šmerala založili v roce 1921 komunistickou stranu.
Vlastimil Tusar (1880-1924) se stal v roce 1919 prvním premiérem z řad sociálních demokratů. Na podzim roku 1920 však byl nucen odstoupit z důvodu rozkolu ve straně. Na snímku je vpravo ve společnosti předcházejícího premiéra Karla Kramáře.
Zeštíhlená sociální demokracie zůstala státotvornou stranou věrnou demokracii. Podílela se na budování republiky, ale také na řešení důsledků světové hospodářské krize. Vždy byla stranou důsledně protifašistickou, přestože komunisté její členy podle pokynů z Moskvy hanlivě označovali za „sociálfašisty“.
Významným představitelem strany v době první republiky byl Antonín Hampl (1874-1942). Předsedou byl v letech 1924 až 1938. Za okupace se zapojil do odboje. Jeho život vyhasnul v roce 1942 ve věznici Moabit v Berlíně.
Po druhé světové válce ovládli vedení strany lidé naklonění komunistům. Předsedou se stal Zdeněk Fierlinger. V roce 1947 byl sice vystřídán umírněnějším Bohumilem Laušmanem, ale ten nebyl příliš rozhodným politikem. I on svým dílem přispěl k vítězství komunistů v únoru 1948. Pak byl opět vystřídán Fierlingerem, který završil svoji zradu likvidací vlastní strany. Vládnoucí komunisté rozhodli o jejím sloučení s komunistickou stranou. Došlo k němu v červnu 1948. O přijímání sociálních demokratů do KSČ rozhodovaly komunistické orgány a přijati byli pouze ti, kteří v předchozím období projevili ochotu s komunisty spolupracovat a podporovat jejich politiku, případně ti, kteří se aktivně neprojevovali. Členy komunistické strany se stalo necelých sto dvacet tisíc osob, tedy asi jedna třetina všech bývalých členů této strany.
Bohumil Laušman (1903-1963) byl předsedou v letech 1947 a 1948. V roce 1949 emigroval, ale v roce 1953 byl unesen agenty StB z Rakouska zpět do Československa. Zemřel v komunistickém vězení v roce 1963.
Novodobá historie sociálně demokratické strany je dosud v živé paměti. Od poloviny devadesátých let se stala nejsilnější levicovou stranou ve státě a dlouhou dobu soupeřila s pravicovou ODS, kdo bude sestavovat vládu. Její volební zisky v nejúspěšnějších dobách přesáhly třicet procent.
Miloš Zeman (*1944) byl prvním polistopadovým premiérem z řad ČSSD. Předsedou strany byl v letech 1993 až 2001. Díky promyšlené kontaktní kampani dosáhl výrazných volebních zisků při parlamentních volbách v letech 1996 a 1998.
O dvouciferných ziscích ve volbách může současné vedení strany jenom snít. Politici této strany v posledních letech lehkomyslně přenechali své tradiční voliče novým politickým subjektům. V předvolebních kampaních se sice předhání s ostatními stranami v neodpovědném slibování nemožného, ale není jim to už nic platné.
Jestli může sociální demokracii ještě něco zachránit, pak jenom poctivá práce a návrat ke kořenům. Všichni občané nejsou a nemohou být pohádkově bohatí. Pořad tady bude dost lidí, kteří vstávají každý den do práce, aby si zajistili chléb svůj vezdejší. Život není pohádka. Plno lidí se dostává do obtížných situací a mnohdy ne vlastní vinou. Toto jsou témata a toto jsou voliči, o které by sociální demokracie vzhledem ke své historické tradici měla usilovat. Moderní a odpovědná levicová strana tu nemůže být jen pro politikaření a hledání cest, jak dosáhnout několika málo míst v parlamentě. Musí jasně pojmenovávat problémy doby a postavit se k nim čelem. Musí přestat používat primitivní a neuskutečnitelná hesla na předvolebních plakátech, ale uchopit skutečná témata k řešení.
Tím je například otázka dostupnosti bydlení. Mnoho obyvatel nemůže ze svých příjmů platit vysoké nájmy. Stát jim rozdává příspěvky na bydlení, které ale často končí v kapsách lidí, kteří do ní rozhodně nemají hluboko. O schválení hypotéky na zakoupení vlastního bytu si řada lidí může jenom nechat zdát. Mladí lidé obtížně shánějí bydlení, a přitom jsou tisíce bytů prázdné. To je přece téma jako hrom. Nevšiml jsem si, že by kterákoliv politická strana přinesla za poslední roky opravdu komplexní řešení bytové problematiky v tomto státě.
Pokud naše nejstarší strana nepochopí výzvy současné doby, pak je opravdu na nejlepší cestě ke svému konci. Nic však nenasvědčuje tomu, že by významní sociální demokraté měli o další pokračování své strany zájem. Spolupráce s komunisty několika málo členům vedení místa v parlamentu nezajistí. Naopak odradí část zbylých voličů. Útěk ostatních ze strany je pouze laciným gestem. Mnohem lepším řešením by bylo ve straně zůstat a snažit se změnit její současné směřování.
Zdroje:
