Článek
V životě je vždycky více možností a více cest. Vždy však záleží na lidech. Na jejich úsilí, odvaze, cti, rozumu, štěstí. A to platí i v politice.
Poválečnou Evropu rozdělila železná opona. Přesto na rozhraní ostré dělící čáry zůstaly dva státy, které si uchovaly demokratický systém a nestaly se poslušnými vazaly Sovětského svazu. Řeč je o Finsku a Rakousku. Tyto země si dokázaly udržet vládu věcí svých ve svých rukou a to i přesto, že se po válce ocitly v sovětské mocenské sféře. Jejich neutralita se postupně stala prospěšnou pro obě znesvářené strany a díky tomu požívaly nemalých výhod. Ze svého neutrálního postavení mezi soupeřícími mocnostmi ekonomicky těžily po celou dobu studené války.
Proč nemohlo jít touto cestou Československo? Proč nemohlo být tím pověstným mostem mezi Východem a Západem, o kterém svého času mluvil Jan Masaryk? Proč se naše země tak těsně přivinula k velikému slovanskému bratrovi, jehož medvědí objetí se v mnoha případech ukázalo jako smrtící? Měli jsme málo vůle uhájit svoji svobodu? A proč se to povedlo Finsku a Rakousku? Byla situace v těchto zemích natolik odlišná od té naší?
Začněme Finskem. Země tisíců jezer byla více než sto let součástí carského Ruska. Finové neměli panovačné Rusy vůbec rádi. V roce 1940 Rudá armáda přepadla jejich domovinu a po velkých ztrátách v zimní válce jim sebrala část území. V čele houževnatého odporu stál legendární maršál Mannerheim. Tento člověk se sice nedlouho poté účelově spojil s Hitlerem, aby vyhnal Rusy z okupovaného území, nikdy však nedovolil Němcům provádět zvěrstva, která činili jinde v Evropě. Nakonec na sklonku války německá vojska z Finska vyhnal a také zastavil postup Rudé armády, která se pokusila znovu srazit skandinávskou zemi na kolena. Gustaf Mannerheim byl od roku 1944 až do roku 1946 prezidentem a Finové na něho dodnes nedají dopustit.
Ve funkci ho vystřídal další nadmíru schopný člověk. Byl to předseda vlády Juho Kusti Paasikivi. Konzervativnímu politikovi se za podpory politických stran, včetně silné sociální demokracie, podařilo vyjednat se Sovětským svazem důstojnou mírovou smlouvu. Stalin, který se nemohl spolehnout na slabé finské komunisty, nakonec dospěl k rozhodnutí, že již nebude pokoušet osud a ponechá Finsku vnitřní politiku zcela v jeho rukou. Severská země pak na oplátku vycházela vstříc Sovětskému svazu v zahraniční politice.
A jak to bylo v Rakousku? Součást Velkoněmecké říše byla po válce rozdělena do čtyř okupačních zón podobně jako Německo. Hrozilo Rakousku, že bude také rozděleno na dva státy? Stalinovi nikdo do hlavy neviděl a tak se klidně mohlo stát, že východní sovětská zóna bude prohlášena Rakouskou demokratickou republikou a ve Vídni jednou vyroste zeď po vzoru Berlína. Na jaře 1953 však Stalin zemřel a v létě téhož roku vypuklo povstání ve východním Německu. Nové sovětské vedení nemohlo potřebovat další lokální ohnisko odporu. Proto Nikita Chruščov souhlasil s podpisem státní smlouvy, která zaručila Rakousku neutralitu a armády velmocí odešly v roce 1955 ze země.
Podobně jako ve Finsku i v čele poválečného Rakouska stáli schopní politici. Vzešli z řad sociální demokratů a lidovců. Prvním poválečným prezidentem byl socialista Karl Renner a hlavním vyjednávačem se spojeneckými mocnostmi pak byl premiér a později ministr zahraničí, lidovec Leopold Figl. Není třeba dodávat, že rakouští komunisté měli velice malou podporu voličů. Dostávali jenom kolem pěti procent hlasů a logicky se nemohli stát trojským koněm Rusů.
A jak to bylo u nás? V prvních poválečných volbách uspěli nejlépe komunisté. V českých zemích dostali přes čtyřicet procent. Co způsobilo přesvědčivé vítězství strany, která se za první republiky netajila třídní nenávistí a touhou po likvidaci demokratického systému? Byla to změna taktiky. Klement Gottwald již nekřičel na zástupce demokratických stran, že jim zakroutí krkem. Prezentoval se jako uvážlivý hospodář, kterému jde jen o blaho republiky. Nyní prosazoval specifickou cestu k socialismu bez jakéhokoliv násilí. Lidé snadno uvěřili vidině sociálně spravedlivé společnosti, která u nás vykvete přičiněním komunistické strany. A ochotně házeli do uren lístky s číslem jedna. Celá řada z nich dostala dekret na byt po Němcích, další dostali hospodářství s pozemky ve vysídleném pohraničí. Množství občanů si ze dne na den pomohlo a tento vzestup životní úrovně často spojovali s politikou komunistické strany. Rovněž výrazně působil fakt, že většina území republiky byla osvobozena Rudou armádou. Sympatie lidí k východní slovanské mocnosti byly rok po válce stále velice silné a rovnítko mezi srpem a kladivem na vlajkách rudoarmějců a stejným symbolem ve znaku komunistů spolehlivě fungovalo. Kromě toho měli naši lidé již od dob národního obrození k Rusům pozitivní vztah. Slavná věta o tom, že u nás bude dobře, až se kozácký kůň napije z Vltavy zůstávala v platnosti, ba co víc, došla naplnění slavnými květnovými dny roku pětačtyřicet. Když se k těmto okolnostem ještě přičte strategická poloha republiky uprostřed Evropy a navíc bohatá naleziště uranu na našem území, tak asi nebylo z pohledu Sovětského svazu co řešit.
A naši demokratičtí politici? V čele státu stál nemocný prezident Edvard Beneš, který již jednou ustoupil násilí po hanebné Mnichovské dohodě. Ministrem zahraničí byl Jan Masaryk, který si sice během aféry ohledně přijetí americké pomoci posteskl, že se z Moskvy vrátil jako Stalinův pacholek, ale přesto z této skutečnosti vůbec nic nevyvodil. V čele demokratických stran stáli lidé, kteří sice byli za války ochotni riskovat život v odboji, ale najednou nebyli schopni dohlédnout dál, než za okna svých stranických sekretariátů. Jak mohli prezident i ministři přejít beze slova ztrátu Podkarpatské Rusi? Jak mohli mlčet, když sovětská NKVD zatýkala a unášela československé občany, jejichž jediným proviněním byl někdejší útěk před bolševickou revolucí?
V mrazivém únoru 1948 podali demokratičtí ministři demisi. Z důvodu neplnění vládního usnesení ze strany komunistů. V bláhové představě očekávali pád vlády a vypsání nových voleb. To se tedy přepočítali. Komunistický premiér Gottwald chytil nabídnutou šanci za pačesy. Svolal tábory lidu, zaktivizoval komunisty v bezpečnosti a armádě, rozdal zbraně dělníkům a přitlačil prezidenta Beneše ke zdi. 25. února pak mohl lidem oznámit na Václavském náměstí, že vláda bude obměněna dle jeho představ, neboť pan prezident všechny jeho návrhy přijal. Vítězství pracujících bylo dokonáno a Gottwald k definitivnímu uchopení moci nepotřeboval ani po zuby ozbrojené sovětské divize čekající na hranicích.
Prezident Beneš zůstal formálně ve funkci až do června. Po zmanipulovaných volbách, kdy jednotná kandidátka Národní fronty slavně zvítězila, odmítl podepsat novou ústavu. Psychicky zlomený a vyčerpaný nemocí zemřel tři měsíce poté v Sezimově Ústí v jižních Čechách.
