Rostislav byl dosazen do čela Moravy Ludvíkem Němcem. Stejný vládce ho po letech nechal oslepit

Jestliže si franský vládce Ludvík Němec myslel, že dosazením Mojmírova synovce do čela moravského státu získal poslušného vazala, tak to se tedy náramně přepočítal. Nový kníže skutečně nebyl plachým zajícem, který by poslušně plnil přání Franků. Velká Morava pod jeho vládou rostla a sílila. Navzdory nelibosti franských panovníků a velmožů, kteří často podnikali trestné výpravy východním směrem. Rostislavova politika byla po celé období jeho vlády charakterizována snahou o samostatnost a nezávislost. Tento nebojácný kníže vedl boj jak na poli vojenském, tak i na poli duchovním.

Rostislav započal svoje vládnutí v Nitranském knížectví, které bylo od vyhnání Pribiny součástí Velké Moravy. Mladý kníže spravoval tento úděl jako leník svého strýce Mojmíra. Zřejmě až po jeho smrti byl Ludvíkem Němcem roku 846 uveden z Nitry do čela Velké Moravy. Za jakých okolností se tak stalo, můžeme jen spekulovat. Doufejme jen, že se vůči svému strýci nedopustil něčeho nečestného.

O rodinných poměrech nového vládce mnoho nevíme. Zřejmě byl ženat. Jeho manželkou mohla být dalmátská kněžna Miloslava. O jeho dětech není známo vůbec nic. Známe jen jeho synovce Svatopluka, kterému Rostislav později svěřil úděl v Nitře.

Morava se postupně začala vymaňovat ze závislosti na Východofranské říši. Dokonce se stávala útočištěm pro Franky, kterým doma hrozil trest. O tom svědčí zápis kronik, ve kterém se praví, že jistý Albgis unesl vdanou ženu a uchýlil se s ní právě na Moravu. To se samozřejmě Ludvíku Němci nemohlo líbit. V roce 855 proto podnikl velké vojenské tažení. Nepodařilo se mu však dobýt jakousi významnou pevnost Moravanů, a tak raději zemi rychle opustil, s moravskými bojovníky v patách.

O dva roky později v létě roku 857 se na Moravu zase uchýlil jakýsi Slavitah. Byl to jeden z českých velmožů, kterého z jeho sídla někde v Čechách vypudili Frankové. Rostislav zřejmě rád poskytoval azyl lidem, kteří nebyli Ludvíku Němci přátelsky nakloněni. Naopak se ale rád rozloučil s bavorskými duchovními, o jejichž přátelských vztazích s Ludvíkem nemohlo být pochyb. Zkrátka to vypadalo tak, že se Rostislav chystal na rozhodující střet s mocným sousedem.

Ludvík Němec však měl na přelomu padesátých a šedesátých let svých starostí dost. Zaměstnávaly ho totiž rozpory ve vlastní rodině. Jednak musel být hodně ostražitý vůči bratru Karlu Holému, který vládnul v západní části říše Franků a také se mu začali osamostatňovat jeho vlastní synové. Právě nejstarší Karloman uzavřel s moravským vládcem dohodu, která byla namířena proti němu. Na základě tohoto dočasného spojenectví Karlomana s Rostislavem bylo popleněno blatenské knížectví a připraven o život Ludvíkův chráněnec kníže Pribina.

Roku 861 nastal velký zlom v životě sílící moravské říše. Rostislav byl chytrý člověk a boj vedl nejen na poli vojenském, ale i na poli duchovním. Uvědomil si, že plné svrchovanosti může dosáhnout jen tehdy, bude-li mít v zemi vlastní církevní správu. Obrátil se proto na Řím se žádostí o vyslání učitelů křesťanství. Jak již bylo řečeno, vyhnal ze země bavorské duchovní, a tak v ten čas zřejmě nebylo na Moravě mnoho nositelů Kristova učení. Papež Mikuláš I. si uvědomoval nelehkou situaci Rostislavovu, ale zároveň si to nechtěl rozházet s Ludvíkem Němcem. Buď Rostislavovu žádost odmítl anebo neodpověděl včas. To nevíme jistě. Rostislav se však nenechal zaskočit. Rozhodl se vyslat poselstvo do mocné Byzance. Věděl sice, že byzantský císař po církevní linii podléhá papeži, nicméně také tušil, že byzantští vládcové tuto svoji podřízenost neberou příliš vážně.

Po příjezdu do zlatem zářícího Cařihradu zůstali moravští vyslanci hledět, jako když je opaří. Jejich dary pro vládce Michala III. jim v tu chvíli připadaly nesmírně chudé. Byzantský císař však velkomyslně přehlédl nižší kvalitu darovaných cenností a rozhodl o vyslání vyslanců nové víry Konstantina a Metoděje. Mimochodem císař byl notorický alkoholik, který vládnul s pomocí svého oblíbence, bývalého podkoního z Arménie. Ten jej několik let poté nechal zavraždit, aby mohl vládnout sám. To ale není důležité. Pro Moravu bylo podstatné císařovo rozhodnutí o vyslání učených mužů. Nakonec z historie je známo, že i nehodný politik může občas vykonat státnický čin, třeba i nevědomky.

Vzdělaní bratři, pocházející z řecké Soluně, k nám dorazili roku 863. Pro Moravu udělali obrovský kus práce. Jazykově nesmírně nadaný Konstantin vytvořil hlaholici, tedy písmo vhodné pro slovanský jazyk. Hlaholice vycházela z řečtiny, ale částečně i z hebrejštiny. Důležité však bylo, že od té doby mohlo být v naší zemi mluvené slovo zapsáno a také čteno. Písemnou formou nebyly zachyceny jenom náboženské texty, ale i první zákony. Má se za to, že jedna z prvních soudních písemností „Zákon sudnyj ljudem“ vznikla díky Konstantinu a Metodějovi právě v této době.

Křesťanství podané mateřským jazykem počalo nenápadně tlumit stávající zvyklosti Moravanů, projevující se třeba obchodem s otroky. Byl to samozřejmě jen počátek dlouhé cesty. Nauka o lásce k bližním teprve zapouštěla kořeny. Nelze předpokládat, že obchod s otroky, který byl významným zdrojem příjmů, ustal jak mávnutím kouzelného proutku. Pokračoval samozřejmě dál. To se však zdaleka netýkalo jenom našeho území. Celá řada významných křesťanských států na něm vydělávala po celá další staletí.

Škoda, že Rostislavovi nebylo dopřáno obětavou práci věrozvěstů nadále podporovat. Záře jeho hvězdy začala slábnout. Proč? Především proto, že si Frankové vyřešili své vnitřní záležitosti a logicky svůj pohled znovu upřeli na vzpurné sousedy. Rostislav musel roku 864 kapitulovat před Ludvíkem Němcem v obklíčení na hradě Dowina, jehož přesná poloha však není známa. Předpokládá se, že mohlo jít o Děvín poblíž Bratislavy, případně Petrovu louku u Strachotína nebo Pohansko u Břeclavi. Rostislav musel obnovit poplatky inkasované Franky ještě za Mojmíra I.

Počátkem roku 870 však přišla zrada z vlastních řad. Synovec Svatopluk vládnoucí na svém údělu v Nitře, odtrhl toto území od moravského státu. To se strýci samozřejmě vůbec nelíbilo. Na hrubý pytel hrubá záplata. Podle Fuldských letopisů prý Rostislav pozval Svatopluka s úmyslem ho zabít. Nachystal bohatou hostinu, na které měl být nezdárný synovec se svou družinou sprovozen ze světa. Svatopluk však nebyl hloupý a navíc byl včas varován. Než usedl k bohatě prostřené tabuli, sdělil strýci, že by si rád vyjel s přáteli pobavit se sokolnictvím. Mínil tím výcvik dravých ptáků pro lov. Rostislav nic nenamítal, ale hned jak Svatopluk odjel se svou družinou, pověsil se mu na paty. To ale neměl dělat. Svatopluk se mu zřejmě nejprve ztratil z dohledu, pak ho ale ze zálohy přepadl. Strýce zajal a poslal v poutech Karlomanovi. Ten jej poté dopravil ke svému otci Ludvíkovi. Nebohý Rostislav byl nakonec postaven před říšské shromáždění v Řezně, obviněn z porušení přísah věrnosti a odsouzen k smrti. Ludvík Němec mu ale milostivě zmírnil trest. Rostislav byl pouze oslepen a uvržen do cely bavorského kláštera, kde s největší pravděpodobností zemřel.

Tragický osud Rostislavův se stal inspirací pro pravoslavnou církev. Ta prohlásila moravského knížete za svatého. Především proto, že pozval Konstantina a Metoděje na Moravu a přispěl tak k šíření křesťanství.

V našich zemích není osoba moravského knížete také zapomenuta. O tom svědčí pojmenování ulic a náměstí jeho jménem. V Čechách a na Moravě nese jméno panovníka v různých městech devět ulic. V Brně je Rostislavovo náměstí. Na počest knížete byl také vztyčeny tři jeho sochy v místech slovanských hradišť. A sice ve Znojmě a v Pohansku a Strachotíně na Břeclavsku.

Zdroje:

Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986

Toulky českou minulostí 1 - P.Hora, 1985

cz.wikipedie

ČÚZK