Článek
Bohužel nezůstalo jenom u slov. Komunisté skutečně začali rozdmýchávat oheň zloby. Díky nové taktice bolševického vedení byly v následujícím období při střetech demonstrantů s četnictvem zbytečně zmařeny lidské životy. Ani jeden z komunistických vůdců samozřejmě při těchto konfrontacích nepoložil svůj život. Žádný z členů politbyra nešel v předních řadách a nenastavil svoji hruď. Na bodáky hnali tribunové lidu masu hladových nešťastníků a sami zůstali v závětří.
Byli však vinni pouze komunističtí vůdcové? Do jaké míry byl za tragická úmrtí protestujících občanů odpovědný stát s jeho represivními složkami? A jaký díl odpovědnosti náležel politickému vedení republiky?
Sedmého prosince 1929 byla jmenována nová koaliční vláda v čele s agrárníkem Františkem Udržalem. Ministrem vnitra byl jmenován rovněž člen agrární strany Juraj Slávik. Tato vláda, ve které byli i zástupci dělnických stran, tedy sociálních demokratů a národních socialistů, prosazovala v době začínající hospodářské krize tvrdý postup proti všem narušitelům veřejného pořádku.
Na velikonoční neděli dvacátého dubna 1930 došlo ke střelbě do průvodu mládeže v Radotíně. Zraněno bylo pět dívek ve věku od třinácti do čtyřiadvaceti let, z toho dvě těžce. Střet údajně vyprovokovali demonstranti v zadních řadách průvodu, kteří začali házet na četníky kameny. Byl mezi nimi i člen nejužšího vedení bolševiků Václav Kopecký.
Čtvrtého února 1931 došlo ke střetu nezaměstnaných s četnictvem u Duchcova. U železničního viaduktu blízko města narazil průvod na četnický oddíl, který po první výzvě k rozchodu začal střílet. Četníci se nacházeli i v zadní části průvodu. Po několika ranách zůstalo ležet v krvi devět dělníků, z nichž čtyři svému zranění podlehli. Za podíl na incidentu byl později odsouzen k odnětí svobody v délce jednoho roku komunistický senátor Petr Stránský.
Dvacátého pátého května 1931 došlo ke střelbě do demonstrace zemědělských dělníků na náměstí v Košútech. Tři rolníci byli zabiti a pět zraněno. Někteří byli zasaženi do zad. Demonstraci organizoval komunistický poslanec Štefan Major. Ten byl později odsouzen k šestnácti měsícům vazby.
Dvacátého července 1931 stávkující kopáči, kteří v Chustu regulovali řeku Chustici, nejdřív vyrazili jednomu ze stávkokazů kamenem oko a následně stráž jednoho ze stávkujících zastřelila. Demonstranty tehdy vedl komunistický senátor Ivan Lokota.
Dvacátého pátého listopadu 1931 došlo ke střetu nezaměstnaných kamenodělníků s policií v Dolní Lipové u Frývaldova. Část demonstrantů útočila na četníky kameny, holemi, pepřem a solí. K boji je vybízel komunistický poslanec Alfred Hadek. Odvetná střelba zabila osm lidí a třicet osob bylo zraněno. O život přišla čtrnáctiletá dívka.
Prezident Masaryk si nechal předvolat ministra vnitra Juraje Slávika. Ten odpověděl na prezidentův dotaz ohledně policejních zásahů tak, že příslušní policisté a četníci ve všech případech jednali v sebeobraně.
V protestní výzvě „Nelze mlčet“ veřejně odsoudili brutalitu státní moci významní čeští a slovenští spisovatelé a umělci a nešlo jenom o kulturní pracovníky z řad KSČ. Svůj protest vznesl například literární vědec F.X.Šalda, spisovatelé Ivan Olbracht, Josef Hora, Marie Majerová, herec a režisér Václav Vydra a nemlčeli ani tvůrci Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich. Ti se právě v této době vydali na cestu ostré politické satiry.
Od dvacátého třetího března do devatenáctého dubna 1932 probíhala mostecká stávka horníků. Třináctého dubna došlo ke střetu stávkujících se státní mocí. Dva horníci byli zabiti a osmnáct jich bylo zraněno. Osmého června 1932 došlo ke střetu stávkujících dělníků s četníky na stavbě železniční trati z Červené Skaly do Mercegan. Při střelbě přišel o život jeden stavební dělník.
Dvacátého devátého října 1932 byla jmenována nová vláda v čele s agrárníkem Janem Malypetrem. Ministrem vnitra již nebyl Juraj Slávik, jehož nahradil Jan Černý. Ale demonstrace se střelbou bohužel ještě neustaly.
Od dvanáctého do šestnáctého listopadu 1932 se rozhořel boj proti exekucím v Polomce na Horehroní. Při zatýkání byli zastřeleni dva lidé. Jedenáctého února 1933 byl zabit jeden dělník při střelbě do demonstrantů v obci Gemerská Horka. Sedmého června 1933 byli při demonstraci v Čiernem Balogu zastřeleni tři lidé. Teprve tato událost byla tou poslední s tragickým vyústěním.
Juraj Slávik (1890-1969) byl ministrem vnitra ve vládě Františka Udržala v letech 1929-1932. Prezident Masaryk byl údajně s jeho působením na ministerstvu nespokojen a prosadil, aby v další vládě Jana Malypetra již nepůsobil.
Je těžké po letech objektivně hodnotit jednotlivé policejní akce. Dnes už asi nikdo nerozsoudí, dalo-li se některým incidentům včas předejít. Je třeba také říci, že vybavení tehdejších strážců pořádku bylo v porovnání s dneškem naprosto chabé. Četníci neměli ochranné přilby s plexisklem, neměli ochranné štíty, neměli k dispozici slzný plyn, ani vodní děla, ani gumové projektily.
Tragické události z první poloviny třicátých let však rozhodně nepatří ke světlým stránkám naší historie a domnívám se, že státní moc neudělala vše, co udělat mohla. Demonstrace doprovázené střelbou probíhaly po celé čtyři roky a jejich scénář se výrazně neměnil. Rozhodně nelze omlouvat střelbu do dětí v Radotíně nebo zásahy utíkajících do zad v Košútech.
Nešlo čtyři roky trvající šnůru násilností zastavit? Nebylo možné preventivně a s mnohem větší razancí v předstihu zadržet podezřelé organizátory demonstrací? Včas zajistit známé rváče a umístit je na dobu nezbytně nutnou do vyšetřovací vazby? Bylo nutné všechna shromáždění a průvody úředně zakazovat? Nacvičovali četníci prakticky tyto psychicky náročné situace? Neměly být početně posíleny zásahové jednotky? Nešlo policii lépe vybavit? Nemohla armáda pro tyto akce poskytnout četníkům ocelové přílby ze svých skladů? Nevím, jen se ptám. Škoda každého zmařeného života.
Výbušná situace se zklidnila až po roce 1933, kdy hospodářská krize dosáhla svého vrcholu a postupně začala odeznívat. Jistě zapůsobila i hospodářská a finanční opatření Malypetrovy vlády, která se alespoň snažila s krizí bojovat. Komunistická strana také změnila taktiku. Poněkud ubrala na agresivitě s ohledem na únavu strádajících mas a začala provádět vstřícnější politiku vůči ostatním levicovým stranám i z důvodu začínajícího ohrožení republiky fašismem.
Zdroje :
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
cz.wikipedie
