Článek
Svatopluk se narodil někdy okolo roku 840. Jména jeho rodičů nejsou známa. V mládí obdržel od svého strýce Nitranské knížectví. Vzájemný vztah se strýcem Rostislavem měl svůj vývoj. Od prvotní důvěry až po nenávist, která vedla k vražedným úkladům.
Počátkem roku 870 se totiž mladý Svatopluk, vládnoucí na svém údělu v Nitře, rozhodl odtrhnout toto území od moravského státu a poddat se Frankům. Těžko říci, co mu za to Frankové slíbili, ale domnívám se, že nic menšího, nežli nástupnictví po Rostislavovi to nebylo. Strýc byl zcela pochopitelně touto zradou rozladěn. Pozval synovce na hostinu s úmyslem ho zavraždit. Svatopluk však nebyl hloupý a prokoukl strýcův záměr. Sám pak nastrojil na Rostislava léčku, zajal ho a poslal v poutech franskému králi na jistou smrt. Sesazený kníže byl poté říšském tribunálem v Řezně skutečně odsouzen k smrti, ale Ludvík Němec ho nechal jenom oslepit.
Po Rostislavově nedobrovolném odchodu nastala na Moravě nepřehledná situace. Jádro říše obsadil Ludvíkův syn Karloman. Dobyl všechny moravské hrady, zmocnil se moravského pokladu a postoupil správu země dvěma franským hrabatům Engelšalkovi a Vilémovi. Proč nepředal vládu jen jednomu z nich nevíme, ale budoucnost ukázala, že ani ve dvou se tito dva místodržící nevyznamenali. Na Moravě to neměli lehké, a tak se alespoň mohli v těžkých chvílích vzájemně podpořit.
Ve stejné době byl také odvlečen a uvězněn arcibiskup Metoděj, který se svým pojetím slovanské liturgie silně iritoval bavorské duchovenstvo. Na synodě biskupů v Řezně si moravského pastýře vzali bohorovní preláti na paškál a vystavili ho ponižujícímu spílání. Poté byl Metoděj uvězněn v klášteře, aby mu byla znemožněna další činnost.
O rok později na jaře roku 871 došlo i na Svatopluka. Byl obžalován z porušení věrnosti říši a uvězněn. Jakým způsobem věrnost porušil není známo. Ale je možné, že se stal obětí intrik Engelšalka a Viléma, kteří na něj žalovali Karlomanovi. Každopádně skončil podobně jako Rostislav a Metoděj ve vězení. Morava byla v rychlém sledu zbavena svých tří rozhodujících osobností.
Noví správci Moravy Engelšalk a Vilém vedení země nezvládali. Odpor vyvolaly i násilnosti, jichž se na prostém obyvatelstvu dopouštěli říšští vojáci. Proto vypuklo povstání. Do jeho čela byl postaven kněz Slavomír, který prý byl příbuzným Mojmírovců. Moravští bojovníci zaútočili na některé hrady obsazené franskou posádkou. Odpor proti Frankům nabýval na síle, a tak bylo rozhodnuto poslat na vzbouřence trestnou výpravu.
Do jejího čela byl naprosto nečekaně postaven z vazby právě propuštěný Svatopluk. Není známo, za jakých okolností budoucí moravský kníže své franské věznitele umluvil, aby ho pustili. Také není jasné, proč poslali s výpravou na Moravu právě jeho. Snad proto, že znal dobře poměry ve své domovině? Snad proto, že znal plány opevnění hradišť? Nebo mu Frankové znovu slíbili vládu, když jejich neschopní zástupci předtím pohořeli? Těžko říct. Jisté však je, že lišák Svatopluk Franky v rozhodujícím okamžiku převezl. Přeběhl totiž na druhou stranu ke svým. Postavil se do čela vzbouřenců a porazil vojsko, které předtím sám do země přivedl. Engelšalk a Vilém byli zabiti. Svatopluk se chopil vlády a už si ji od nikoho nenechal vzít.
Frankové pochopili, že s tímto člověkem nebude lehké pořízení. Několikrát podnikli protiútok, nakonec ale raději uzavřeli se Svatoplukem příměří. Díky intervenci papeže Jana VIII. byl v roce 873 propuštěn na svobodu i Metoděj. Papežský legát Pavel z Ankony jej osobně doprovodil až ke Svatoplukovi. Ten s velkou radostí obklopen početnými zástupy Moravanů přijal Metoděje zpět a svěřil mu do správy všechny kostely a duchovenstvo v zemi.
V roce 874 Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek, kněz z gradského patriarchátu, dohodl ve Forchheimu uzavření míru s Ludvíkem Němcem. Svatopluk se sice zavázal odvádět Frankům poplatky a formálně uznávat jejich svrchovanost, nicméně získal volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Již roku 874 dobyl území podél horního toku řeky Visly a také ke své říši připojil část Slezska. V dalších letech pak přičlenil území podél řeky Tisy a součástí Velké Moravy se staly i Čechy a Lužice.
V početné řadě vazalů poddaných Moravě tehdy figuroval i velmož z kmene Čechů jménem Bořivoj. Je možné, že jeho sestra se jmenovala Svatožizň a stala se Svatoplukovou manželkou. Mimochodem navázání příbuzenských vztahů bylo důležitou součástí panovnické strategie. Svatopluk později zřejmě získal příbuzenskou vazbu i na franský vládnoucí rod.
Na počátku roku 882 došlo ke konfliktu Svatopluka s potomky Viléma a Engelšalka. Ti totiž sesadili z pozice místodržícího Východní marky jistého Aribona, což byl franský markrabě dosazený na své místo východofranským králem Karlem Tlustým. Svatopluk, který měl s Karlem Tlustým přátelské vztahy, vetřelce vyhnal a dosadil zpět Aribona.
Vyhnaní Vilémovci se uchýlili pod ochranu Karlomanova syna Arnulfa. Spojili se i s Bulhary, kteří zaútočili na Svatopluka z východu. Svatopluk si to ale nenechal líbit, shromáždil v roce 883 velké vojsko a napadl západní část Panonie. O rok později svůj útok zopakoval. Přitom zahnal Bulhary zpět na východ a podařilo se mu připojit k Velkomoravské říši celou Panonii.
V roce 885 se Svatopluk s budoucím východofranským králem Arnulfem usmířil. Je možné, že se také oženil s Arnulfovou sestrou Giselou a byl kmotrem na křtinách Arnulfova syna, který dostal po kmotrovi jméno Svatopluk.
V osmdesátých letech devátého století nabyla Velká Morava svého největšího rozsahu. Kromě vlastní Moravy a Nitranska k ní patřila celá řada okolních zemí. Některé vzdálenější kraje odevzdáváním tributu alespoň formálně uznávaly její nadvládu.
Moravský vládce byl na vrcholu moci a slávy. S východofranskými panovníky jednal jako rovný s rovným. Jeho říše zahrnovala podstatnou část střední Evropy. Svatopluk si byl této skutečnosti vědom. Při pohledu na mapu bylo jasné, že udržet toto území nebude vůbec lehké.
Do střední Evropy se totiž začali tlačit z východu kočovní Maďaři. Rovněž západní strana se znovu stala nejistou. Král východních Franků Arnulf byl sice Svatoplukovým příbuzným, to mu však nebránilo podnikat nepřátelské výpady proti Moravě. Na konci vlády měl Svatopluk velké starosti. Proto nechal podle pověsti nařezat pruty a trpělivě vysvětloval synům význam slova svornost. Měl nepříjemný pocit, že říše ho o moc let nepřežije.
Svatoplukovy dny se naplnily na jaře roku 894. Poslední sbohem mu dali údajně tři synové. Mojmír, Svatopluk a Predslav. Posledně jmenovaný však není historicky doložený.
Moravský vládce zanechal v historii nesmazatelnou stopu, a proto si jeho osobnost lidé připomínají. V Lošticích byla již v roce 1859 postavena čtyřboká kamenná kašna se sochou Svatopluka.
Na Slovensku se Svatoplukova socha stala předmětem sporu. V roce 2010 byla na nádvoří Bratislavského hradu odhalena bronzová jezdecká socha panovníka dosahující výšky téměř osmi metrů. Na podstavci byl nápis „Svatopluk-král starých Slováků“. Někteří slovenští historici již dříve upozorňovali, že „staří Slováci“ jako národ neexistovali, že byli jen Slované. Sporný nápis byl nakonec odstraněn, stejně jako dvojkříž na vládcově štítu, který připomínal znak příslušníků Hlinkovy gardy.
Poměrně novou připomínkou mocného moravského vládce je jeho pískovcová socha v nadživotní velikosti, která byla instalována v Kyjově zásluhou mecenáše a podnikatele Josefa Kouřila, který ji daroval městu v roce 2019. U nedalekých Bukovan začal majitel místního mlýna o rok dříve budovat lipovou alej se sochami všech našich panovníků.
Zdroje:
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, 1985
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
Milan Ferko, Velkomoravské záhady, 1990
