Článek
Čas voleb se kvapem blíží a nejeden občan přemítá ve své mysli, jestli má vůbec smysl někam chodit. Doby, kdy kandidovaly vyprofilované politické strany s poměrně jasnou orientací, jsou dávno pryč. Současní politici nabízejí občanům obecné programy plné slibů a obecných frází.
Některé strany jsou sdruženy v účelově vytvořených slepencích, které vznikly s jasným záměrem obdržet co nejvíc hlasů a nenechat propadnout ani jediný. Nic proti tomu, snaha získat maximální počet odevzdaných hlasů je z jejich pohledu naprosto přirozená.
Ale co si s tím má počít chudák občan? A co teprve skepticky naladěný občan, který pohlíží na politiku s naprostou nedůvěrou?
Řadu let volil „svoji stranu“. Třeba bez nadšení, ale přece. Vybral si z kandidujících subjektů ten, který v jeho očích představoval „nejmenší zlo“. Příslušný lístek potom odnesl k volební urně a ostatní hodil do koše. Radostí nejásal, ale přece jen účastí u voleb potvrdil zájem o věci veřejné.
Nyní se ale často dostává do situace, kdy by měl zvolit „svoji stranu“, ale spolu s ní i strany, kterým by dříve nedal hlas ani omylem. Tedy strany, které jsou mu z duše protivné.
Co provede takový volič? Má několik možností. Buď nepůjde k volbám vůbec a bude se věnovat se příjemnějším věcem. Nebo půjde k volbám a demonstrativně vhodí bílý lístek se slušně napsaným vzkazem, že není z čeho vybírat. Další možností je zatnout zuby a vhodit „svoji stranu“ s ostatními nemilovanými. No a poslední možností je vybrat si jinou stranu, která jde do voleb samostatně.
Pojďme tedy probrat jednotlivé varianty. První volbou je nevolit vůbec. Chápu, že je dost lidí, které politika absolutně nezajímá a volby vůbec neřeší. Za jejich postojem se může skrývat cokoliv. Od absolutního nezájmu o věci veřejné až po trpké zkušenosti se státními institucemi. Přesto bych rád připomněl, že možnost svobodně volit nebyla vždy samozřejmostí.
Všeobecné hlasovací právo si u nás lidé vydobyli až v roce 1907. Do té doby platil systém kurií a volební cenzus. V praxi to znamenalo, že mnohem větší váhu měl hlas voličů s vyššími příjmy, kteří odvedli příslušné množství peněz na daních. Ženy měly možnost volit až po vzniku republiky od roku 1919. V rozmezí let 1939 až 1945 se nevolilo vůbec a v létech 1948 až 1986 se do volebních uren házely pouze jednotné kandidátky Národní fronty vedené KSČ.
Vhodit do volební schránky místo kandidátní listiny bílý lístek se vzkazem nebo jiným způsobem zneplatnit volbu je samozřejmě také možnost. Člověk dá jasně najevo, že nemá z čeho vybírat. Při minulých volbách v roce 2021 bylo odevzdáno necelé procento neplatných hlasů. Otázkou je kolik neplatných hlasů bylo protestních a kolik bylo způsobeno obyčejnou lidskou chybou.
Bílé lístky nejsou z historického hlediska novinkou. Když komunisté v únoru 1948 uchopili moc, v následných květnových volbách dokonce umožnili voličům nesouhlasícím s jednotnou kandidátkou Národní fronty vhodit bílý lístek. Této možnosti využilo podle oficiálních výsledků 10,8 % voličů. Při všech dalších volbách v dobách socialismu již tato vymoženost dovolena nebyla a jednotné kandidátky pravidelně získávaly 99,9 %.
A teď ke třetí možnosti. Při volbě koalic více stran by měl člověk opravdu zvážit, jestli chce zvolit spolu se svou stranou i stranu nebo strany, které by jinak nevolil. Pokud se ale přece jenom rozhodne kandidátní listinu do urny vhodit, pak ji může vhodně upravit. Zakroužkuje pořadové číslo čtyř vybraných kandidátů „jeho strany“ a tím je může posunout v listině směrem vzhůru na úkor kandidátů nemilovaných stran.
Poslední možností je vybrat politický subjekt, který jde do voleb samostatně. Tady je samozřejmě také šance posouvat vybrané kandidáty nahoru. Podle odhadů pravidelně kroužkuje 22 procent, občas 54 procent a nikdy 24 procent voličů. Je škoda, že této možnosti nevyužívá více lidí. Na stranických sekretariátech by se pak možná divili, jak jim občanstvo zamíchalo kartami. Tato metoda by mohla posloužit i k eliminaci kandidátů, o jejichž čestných úmyslech by se dalo pochybovat. Proč se tedy nepokusit tímto způsobem vyřadit ze hry podezřelé korupčníky? Proč pro ně plýtváme kroužky? Proč nekroužkujeme jenom kandidáty, kteří se nám jeví jako bezúhonní? Samozřejmě vždy hrozí nebezpečí, že i zdánlivě bezúhonní politici se mohou vybarvit jako pěkní vykukové.
Co říci na závěr? Není potřeba propadat pesimismu. Nějak bylo a nějak bude. Volby proběhnou a občané jistě zvolí dle svého nejlepšího uvážení. Z rozsáhlé nabídky stran, hnutí a koalic si mohou stále vybírat. Byly časy, kdy to možné nebylo.
Zdroje:
