Článek
Jugoslavský premiér byl samozřejmě komunistou. Se vším všudy. Věřil, že vytvoří společnost, ve které bohatí nebudou vykořisťovat chudé. K dosažení svých cílů však neváhal použít i nevybíravých prostředků a o získanou moc se nehodlal s nikým dělit. Byl ale zároveň člověkem, který tušil, že státní systém postavený na násilí nemůže mít dlouhého trvání. Proto také velice záhy, hned jak mu to situace umožnila, liberalizoval jugoslávský model socialismu. Historie sice ukázala, že jeho snaha byla marná, nicméně i snaha se cení. Zvláště když Jugoslávci požívali největších svobod ze všech komunistických zemí. Mohli bez větších omezení cestovat, mohli na Západě pracovat, nebyli omezováni ve svých právech kvůli víře, ani kvůli národnosti. Ba co víc, méně hlídaná a více propustná jugoslávská hranice byla využívaná emigranty z ostatních komunistických zemí k útěku na Západ. Toto by však nebylo možné, kdyby nebyla Jugoslávie nezávislou zemí.
Tito poprvé uviděl Stalina na vlastní oči v roce 1935 jako řadový delegát konference Kominterny v Moskvě. Tehdy však nebyl v Rusku poprvé. Za světové války v roce 1915 byl totiž dvaadvacetiletý poddůstojník rakousko-uherské armády Josip Broz na ruské frontě těžce zraněn a upadl do zajetí. Ve veliké zemi na východě potom strávil následujících pět let a prožil zde bolševickou revoluci i občanskou válku. Přestože sympatizoval s rudými, v bojích se nijak neangažoval. Později vzpomínal, že při svém prvním pobytu v Rusku slyšel nejvíce o Leninovi, trochu o Trockém, ale že by existoval nějaký Stalin tehdy nezaregistroval.
Ve druhé polovině třicátých letech už bylo všechno jinak. Vůdce světového proletariátu Josifa Vissarionoviče Stalina znali v Sovětském svazu všichni. Velký lodivod pevně držel kormidlo moci ve svých rukou a v zemi probíhal krutý teror. Ten zasáhl i zahraniční komunisty, ale Tito kupodivu tyto krvavé čistky přežil. Většina jeho spolustraníků z Balkánu takové štěstí neměla. Obyvatelé stranického hotelu Lux se každé ráno třásli, jestli jim NKVD nezabuší na dveře a teprve na společné snídani podle prázdných židlí u stolu poznali, na koho padl krutý los.
Hitler zaútočil na Jugoslávii v dubnu 1941. Tehdy již Tito stál v čele komunistické strany. Přestože byl Stalin v té době ještě spojencem Hitlera, jugoslávští komunisté disciplinovaně odcházeli k útvarům bránit vlast. A když v červnu Německo napadlo Sovětský svaz Titovi už nic nebránilo zahájit velkou partyzánskou válku.
Hnutí odporu proti německým nacistům však nebylo jen dílem komunistů. Proti Hitlerovi bojovali i nacionalističtí srbští „četnici“ pod vedením generála Dragoljuba Mihailoviče. Ti byli zpočátku podporováni i západními spojenci. Paradoxem však bylo, že kvůli nenávisti ke komunistům bojovali nejen proti Němcům, ale i proti partyzánům. Titovy jednotky však byly lépe organizovány a partyzáni měli také větší úspěchy. Proto si během války získali vyšší kredit jak u Rusů, tak i u Britů.
Chorvatsko po napadení Jugoslávie ovládli ustašovci Ante Paveliče. Samozřejmě s požehnáním Hitlera. Část obyvatelstva, která předchozí centrální vládu srbské královské rodiny neměla v oblibě, změnu uvítala. Jejich nadšení však pominulo, když hrdlořezi z řad ustašovců začali prováděli v Chorvatsku krvavou genocidu, při které byly zabity statisíce pravoslavných Srbů a Chorvatů, Židů a Romů.
Maršál Tito byl největší postavou jugoslavského odboje. Za války se osobně setkal se Stalinem i s Churchillem.
Po válce se stal Tito neomezeným vládcem Jugoslávie. Popularita partyzánského velitele byla na vrcholu. Přispěla k ní jeho nesporná odvaha v boji proti okupantům. Jeho partyzáni však tvrdě zúčtovali s chorvatskými válečnými zajatci. Přes dvacet tisíc jich bylo zabito, přestože Tito slíbil jejich předání Britům. Po vzoru Sovětského svazu nechal nový jugoslávský premiér zřizovat pracovní tábory, kde končili jak kolaboranti, tak i odpůrci nového režimu. Velitel četniků Mihailovič byl popraven, záhřebský katolický arcibiskup Aloysius Stepinac odsouzen k mnohaletému žaláři. Dalo by se říci, že do roku 1947 byl Tito nejvzornějším žákem soudruha Stalina. Jugoslávští komunisté tvrdě kritizovali ostatní evropské soudruhy za malou revolučnost. Ale všeho do času.
Ve druhé polovině roku 1947 totiž došlo k osudnému setkání Tita s bulharským komunistickým vůdcem Jiřím Dimitrovem. Oba státníci zvažovali možnost vytvoření společné bulharsko-jugoslávské federace. V listopadu potom zveřejnili společné prohlášení o možném budoucím projektu. Když se o tom dozvěděl Stalin, vzplál v jeho nitru oheň hněvu. Stalina nerozčílil samotný návrh Tita a Dimitrova. Nadmíru jej však pobouřil fakt, že si dovolili toto prohlášení zveřejnit, aniž by ho s ním předem konzultovali a nechali si ho schválit. Oba představitelé byli povoláni do Moskvy. Dimitrov si v Kremlu nasypal popel na hlavu a slíbil, že v budoucnu již nic nepodnikne bez požehnání Moskvy. Tito však do hlavního města Sovětského svazu vůbec nedorazil. Vymluvil se na nemoc a místo sebe poslal své nejbližší spolupracovníky Kardelje, Djilase a Rankoviče. Ti podle jeho instrukcí trvali na stanovisku, že se ničeho špatného nedopustili. Stalin byl rozhořčen. Mimochodem Djilas mu ležel v žaludku snad ještě více než samotný Tito. V květnu 1945 si totiž tento soudruh veřejně stěžoval na chování sovětských vojáků v Jugoslávii, když se někteří z nich dopouštěli znásilňování a rabování. Jugoslávská delegace nakonec musela podepsat dokument, kde bylo napsáno, že své kroky bude vždy konzultovat se Sovětským svazem. Pak mohla odjet domů.
Bulharský komunistický vůdce Jiří Dimitrov. S Titem se poznal již před válkou, když v Moskvě spolupracovali v Kominterně.
Stalin očekával, že tento závazek stvrdí dodatečně svým podpisem i Tito. Jeho očekávání však Tito nenaplnil. Netrvalo dlouho a do Bělehradu přišel z Moskvy dopis. Byl podepsaný Stalinem a Molotovem. Obsahoval celou řadu výtek. Od Djilasových nevhodných poznámek na adresu rudoarmějců, údajného nevhodného chování vůči sovětským poradcům, až po obvinění náměstka ministra zahraničí Velebita ze špionáže pro Velkou Británii.
Tito se svými kolegy v odpovědi na tento dopis netajili překvapení z nových obvinění, odmítli však, že by Velebit prováděl nějakou nekalou činnost. Přesto jej z preventivních důvodů přemístili na jinou funkci.
To samozřejmě po krvi lačnícímu Stalinovi nestačilo. Přišel další dopis z Kremlu. Všechna obvinění se opakovala, ba co víc, bylo v něm řečeno, že takových zrádců jako je Velebit, na jugoslávském ministerstvu zahraničí pracuje mnohem více. Tito a jeho druzi pak byli obviněni ze všech možných hříchů a označeni za trockisty.
Po obdržení druhého dopisu odeslali Tito s Kardeljem stručnou odpověď, ve které konstatovali, že už je zbytečné cokoliv vysvětlovat. Nicméně znovu zopakovali, že Jugoslávie bude pokračovat v budování socialismu a zachová věrnost Sovětskému svazu.
O vypovězení poslušnosti ze strany Tita se nyní dozvěděli i ostatní předáci východoevropských zemí. Na veřejnost se však konflikt zatím nedostal. Maďarský premiér Rákosi na zvláštní schůzi svých soudruhů tvrdě kritizoval Tita. Také Bulhaři na svých utajených stranických schůzích odsuzovali Jugoslávce. Když však v dubnu 1948 Jiří Dimitrov cestoval přes Jugoslávii do Československa, jeho souprava musela zastavit na nádraží v Bělehradě k výměně lokomotiv. Přestávky využil Djilas k návštěvě v jeho kupé. Dimitrov mu prý pevně stiskl ruku a zašeptal: „Držte se!“
Tito s Kardeljem navrhli sovětskému vedení, že by měli do Bělehradu vyslat svého zástupce k projednání neshod mezi oběma stranami. Sověti odmítli s tím, že věc bude řešena na příštím sjezdu Kominformy v Bukurešti. Tito se však rozhodl na toto setkání komunistických stran nikoho nevyslat. Bylo mu jasné, že by to nebylo soudružské rokování, ale spíše inkviziční tribunál.
Rozkol tedy dospěl ke zlomovému bodu. V Bukurešti zástupci komunistických stran 28.června 1948 vyloučili jugoslávské soudruhy z Kominformy. V prohlášení uvedli, že jugoslávské vedení sleduje politický kurz nepřátelský Sovětskému svazu.
Poprvé se tato informace dostala na veřejnost prostřednictvím československého komunistického deníku „Rudé právo“. Potom následoval prudký útok všeho komunistického tisku proti Titovi a jeho vedení. Na obou stranách železné opony vyvolaly tyto zprávy naprostý šok.
V době, kdy byla informace o vyloučení zveřejněna, se v Praze konalo mezinárodní sportovní setkání mládeže spojené s ukázkami hromadných tělovýchovných vystoupení. Jugoslávští cvičenci se seřadili na ploše stadionu do zástupů a kruhu a diváci pak mohli z výšky zřetelně vidět slovo „TITO“, což poté obecenstvo ocenilo bouřlivým potleskem.
Politici západních velmocí zpočátku hleděli na celou aféru s nedůvěrou. Podezřívali Tita z nečisté hry. Mysleli si, že by mohlo jít o promyšlený komunistický trik, který by západní státníky ošálil, aby se začali domnívat, že Tito už není komunista, dodali Jugoslávii vojenskou výzbroj a předali vojenská tajemství, o kterých by pak on neprodleně informoval Stalina.
Naproti tomu někteří předáci východoevropských států chtěli celou věc řešit razantně a bez zbytečných odkladů. V září se setkal na Krymu se Stalinem Klement Gottwald. Navrhoval, aby do Jugoslávie vtrhla Rudá armáda. Stalin však v tu chvíli ještě nechtěl řešit situaci vojenskou silou. Kalkuloval s tím, že by se Tito přece jenom mohl podvolit a odprosit svého velkého učitele, případně počítal s tím, že by mohlo dojít k výměně jugoslávského představitele přičiněním takzvaných zdravých sil v jugoslávské komunistické straně. Nezříkal se ani případného atentátu na Tita.
To si ovšem Tito nemohl nechat líbit a napsal Stalinovi: „Zastavte posílání lidí, kteří mě mají za úkol zabít. Pokud nezastavíte posílání vrahů, pošlu já jednoho do Moskvy za Vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!“. Jak jugoslávský, tak i sovětský tisk tyto výhrůžky zveřejnil. Osobní útoky vzbudily značný zájem také v zahraničí a nebylo již cesty zpět.
Josip Broz Tito nyní musel zaměřit pozornost na své odpůrce doma. Naléhal na spolubojovníky a straníky, aby stáli za ním. Ti, kteří chtěli být loajální Stalinovi, byli z veřejného života odstraněni a uvězněni. Na ostrově Goli Otok u jaderského pobřeží v severním Chorvatsku byl zřízen internační tábor. V letech 1949 až 1952 se zde vystřídalo na dvanáct tisíc lidí. Většinu vězňů tvořili Stalinovi věrní příslušníci komunistické strany a bylo s nimi zpočátku zacházeno s velkou brutalitou.
V roce 1949 se Stalin již zřejmě vzdal myšlenky, že by se Tito dobrovolně vrátil do východního bloku. Následovaly ekonomické sankce. Pro Jugoslávii to byla samozřejmě rána, protože většina obchodu probíhala se Sovětským svazem. Tito byl nucen požádat o pomoc Západ. Nyní už i západní státníci pochopili, že konflikt Tita se Stalinem je skutečný. Poskytli Jugoslávii hospodářskou pomoc a když na začátku padesátých let hrozila vojenská konfrontace, Američané začali posílat do Bělehradu i zbraně. Pokud by tehdy vypukla světová válka, Jugoslávie by jistě bojovala na straně Západu. Otázkou zůstává, jak by se západní státy zachovaly, pokud by šlo jen o lokální útok na Jugoslávii. Je možné, že by ji pouze podpořily dodávkami zbraní. V takovém případě by zřejmě Jugoslávie svůj boj o nezávislost prohrála. K vojenskému konfliktu nakonec ale nedošlo a Stalin v březnu 1953 zemřel. Tito si mohl oddechnout. Po Hitlerovi přežil i Stalina.
Nový sovětský vůdce Nikita Chruščov moc dobře věděl, že ztráta Jugoslávie, zaviněná Stalinovou samolibostí, byla obrovskou chybou, a tak ji hleděl napravit. V roce 1955 přiletěl do Bělehradu a hned na letišti vydal prohlášení, že Sovětský svaz velmi lituje křivdy, kterou způsobil Jugoslávii. Jestli si ale myslel, že mu Tito padne kolem krku a poslušně se zařadí zpět mezi sovětské satelity, pak se spletl. Jugoslávie si samozřejmě po trpkých zkušenostech se Stalinem zachovala potřebný odstup. Chruščov byl nakonec rád, když ho Tito o rok později podpořil při jeho vojenském zásahu v Maďarsku. Tuto podporu ruské agrese Tito zdůvodnil hrozící kontrarevolucí. Jako by zapomněl, že ještě nedávno Rusové hrozili útokem jeho zemi.
Tito se několikrát setkal s Nikitou Chruščovem. Naposledy v roce 1963 při Chruščovově návštěvě Jugoslávie.
V lednu 1968 nenápadně začal v Československu pokus o „socialismus s lidskou tváří“. Josip Broz Tito obrodný proces československých komunistů přivítal. Chruščovova nástupce Leonida Brežněva varoval před použitím síly. Na začátku srpna přiletěl do Prahy, aby podpořil Alexandra Dubčeka. Nedlouho poté však do republiky přece jenom vtrhli Rusové. Tito svolal do Bělehradu obrovskou demonstraci, čítající stovky tisíc protestujících. Před davy svých spoluobčanů vyslovil podporu naší zemi a dal světu jasně na vědomí, že pokud by snad chtěl agresor napadnout také Jugoslávii, tak tvrdě narazí.
Sovětská okupace Československa však zasadila těžkou ránu Titovým nadějím. Zardoušením „pražského jara“ totiž došlo ke zničení poslední šance vybudovat tolerantnější druh socialismu, ve který Tito věřil. Jugoslavský prezident tak ztratil potencionálního spojence se stejným viděním světa.
Sedmdesátá léta už stárnoucímu prezidentovi moc radosti nepřinesla. Ekonomický model samospráv a zaměstnaneckých podílů na zisku nefungoval v Jugoslávii tak, jak si Tito představoval. Státní hospodářství sice držel nad vodou turistický ruch a finanční injekce ze Západu, ale ekonomická situace nebyla nijak oslnivá. Navíc ještě začaly probublávat národnostní spory. Rány válečného běsnění mezi Srby a Chorvaty byly příliš hluboké na to, aby se od válečných časů zacelily. Když pak utažené šrouby moci na začátku devadesátých let povolily, lavina potlačovaných vášní rozmetala federaci na kusy. Ale to již maršál Tito nebyl mezi živými.
Jedna z posledních cest přivedla prezidenta Tita v roce 1978 do Spojených států. Na snímku je s americkým prezidentem Jimmy Carterem a jeho ženou Rosalynn.
Zdroje :
Jasper Ridley, Tito, 1995
