Článek
Bratislavská schůzka představitelů šesti států sdružených ve Varšavské smlouvě se konala 3. srpna 1968, tedy pouhé dva dny po skončení poměrně dramatického československo-sovětského jednání v Čierné nad Tisou. Zúčastnili se jí vedoucí představitelé Československa, Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. V čele delegací stáli Alexander Dubček, Leonid Brežněv, Walter Ulbricht, Wladyslaw Gomulka, János Kádár a Todor Živkov. Nejvyšší vedení Rumunska, které bylo také členem Varšavské smlouvy, se jednání nezúčastnilo.
Prostředí slovenské metropole bylo pro setkání výkvětu socialistického tábora jistě důstojnější než železniční uzel na východních hranicích. Také atmosféra v Bratislavě byla o poznání přívětivější než v Čierné nad Tisou. Brežněv nevystavoval československé představitele školení o jediné správné cestě socialismu, jak to dělal v Čierné nad Tisou a vlastně celých předchozích pět měsíců. Dokonce požádal své osvědčené pomocníky z NDR a Polska, tedy Waltra Ubrichta a Wladyslawa Gomulku, aby tentokrát nechali Dubčeka na pokoji a poněkud utlumili proud poučných frází, kterými ho častovali při předchozích jednáních.
Walter Ulbricht (1893-1973) stál v čele východoněmeckých komunistů od roku 1950. Patřil k nejhlasitějším kritikům Dubčekových reforem. V roce 1971 byl donucen vzdát se vedení NDR a byl nahrazen mladším Erichem Honeckerem.
Wladyslaw Gomulka (1905-1982) stál v čele polských komunistů od roku 1956. Patřil ke kritikům Dubčeka a byl přívržencem okupace naší země, přestože sám v roce 1956 úspěšně čelil hrozící invazi Rusů do Polska. V roce 1970 byl nucen z vedení strany a státu odejít, když v Gdaňsku došlo ke krvavým demonstracím a několik desítek dělníků přišlo o život.
Proč najednou ta změna? Proč zrovna na tomto jednání neprobíhala kritika nové politiky československého vedení směřující k demokratizaci socialistického systému? O co tedy vlastně Brežněvovi šlo?
O nic menšího než o písemné potvrzení teze, která později vstoupí do dějin jako takzvaná Brežněvova doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku!
Z předchozího jednání z Čierné nad Tisou totiž odjelo sovětské vedení se smíšenými pocity. Ptali se sami sebe, jestli se jim tentokrát podařilo přivést Dubčeka k rozumu. Začne konečně vyhazovat nesympatické osoby z důležitých křesel? Obnoví cenzuru? Zamezí chystanému zavádění tržních prvků do socialistické ekonomiky? Anebo bude dál nečinně přihlížet, jak si pisálkové v novinách dělají legraci ze Sovětského svazu?
V každém případě měli Rusové pro nejbližší období nachystány dvě varianty. Pokud Dubček začne okamžitě realizovat jejich návrhy, nechají ho vládnout. Pokud ne, tak pošlou tanky. A právě pro tuto druhou možnost chtěl mít Brežněv na papíře napsáno a odsouhlaseno, že obrana socialismu je společnou věcí všech socialistických států.
Text závěrečného prohlášení bratislavského setkání samozřejmě připravili Sověti. Byl jako vždy plný obvyklých frází o věrnosti marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu. Mezi řádky se však objevila velmi důležitá věta, která zněla: „Podpora, ochrana a upevnění socialistických vymožeností, kterých dosáhly národy svým hrdinským úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí.“
Zřejmě asi nikoho z vedení KSČ v tu chvíli nenapadlo, že by tuto větu jednou bylo možno vykládat jako předběžný souhlas s vojenskou intervencí. Je ale pravdou, že v jednacím sále bylo cítit u našich delegátů jisté znepokojení. Dubčekovo vedení tedy přišlo s návrhem, aby ona věta o společné obraně vymožeností byla rozšířena o dovětek: „…při respektování suverenity a národní nezávislosti každé země.“
Člen československé delegace Zdeněk Mlynář navrhl tento dovětek spojit s původní větou pomlčkou. Do diskuze prý ale okamžitě vstoupil Brežněv s námitkou, že pomlčka odporuje duchu ruského jazyka. Pak prý neprošla z hlediska ruštiny ani čárka ani středník, a nakonec Sověti uvedli, že žádný dovětek není potřeba, protože o národní nezávislosti se hovoří v textu o dva odstavce dál. Alexander Dubček se pak pokusil dosáhnout odkladu podpisu, když uvedl, že prohlášení by mělo mnohem větší váhu, kdyby jej podepsali i zástupci Rumunska a Jugoslávie. Reakce na tento Dubčekův návrh prý připomínala píchnutí do vosího hnízda. A tak byla deklarace nakonec přijata v původním znění.
Bylo by naivní si myslet, že kdyby se Brežněvovi nějakým zázrakem nepodařilo větu prosadit, že by snad k intervenci nedošlo. Opak je pravdou. Stejně by přišli. Zajímavé ale je, že samotný sovětský vůdce nebyl příznivcem silového řešení. Dlouhou dobu si prý myslel, že se mu podaří Dubčeka dotlačit k povolnosti. Stejně uvažoval i sovětský premiér Alexej Kosygin.
Ještě k jedné důležité věci v Bratislavě došlo. Člen československé delegace Vasil Biľak tajně předal členu sovětského vedení Petro Šelestovi takzvaný „zvací dopis“. Prosebný list, žádající zásah sovětských přátel, byl podepsaný pěti členy Dubčekova vedení. Šelest jej pak doručil Brežněvovi. Sovětský vůdce tak měl v kapse nejenom deklaraci s důležitou větou o společné obraně socialismu, ale i žádost o pomoc od věrných československých soudruhů. Invaze vojsk mohla začít.
Zdroje:
Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990
